Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jsou to vzpomínky na pøíhody, které jsem pro¾ívala a pro¾ívám s malým Vietnámkem Taiem, jeho¾ douèuji èeštinu. Já moje vyprávìní nazývám "taioviny"…
Tai, ¾abièky a chobot
Taiovým oblíbeným obleèením jsou pochopitelnì d¾íny a trièko. To trièko bývá nejèastìji èerné, obèas khaki a velice zøídka pøijde i v nìjaké jasnìjší barvì. Ovšem v košili zatím nepøišel nikdy. A¾ minulou støedu.
Tai pozdravil, odlo¾il v pøedsíni bundu a vešel do pokoje. Zùstala jsem zírat. Mìl na sobì záøivì bílou košili s jemným bledì modrým kárem. Košile záøila, ale Tai se tváøil víc ne¾ pochmurnì. Ne¾ jsem staèila nìco øíct, vybafl na mne pøísnì:
"Já dnes v košile. Jak vypadám?"
"No, nezvykle, ale sluší ti. Jsi elegán," odpovìdìla jsem mu podle pravdy. Mraky na Taiovì èele jsem však nezaplašila.
"Hm, elegán," povzdechl si a namítl: "Myslím, ¾e jako t..." Vtom se zarazil, koukl po mnì a ctnostnì dokonèil :"Myslím jako ... máloprocentní!"
Radìji jsem to u¾ nekomentovala a zeptala se ho, proè je tak vystrojený, jestli se ve škole fotografovali. "Nefotografovali, ale natáèeli videoklip na školní akademii," vysvìtloval, "a my za vzorná tøída!" "To teda pøesný!"zahihòal se.
Kdy¾ Tai vidìl, ¾e sahám po sešitì s pøipraveným diktátem, rozhodl se, ¾e nepøíjemnou chvíli ještì trochu oddálí.
"Mì dnes bolí nohy," postì¾oval si. "To zase ten tìlocvik!"
"No jo, doma jen sedíš u poèítaèe, tak nejsi na pohyb zvyklý," neprojevila jsem nále¾itý soucit.
"Ale to nepomù¾e! Kdy¾ my v tìlocviku skákali jako ty ,no..." zaèal hledat správný výraz a pøemýšlení doprovázel usilovným mnutím èela a polohlasným :"No to¾, kuš!" "Ahá! Skákali jsme jako ¾abièky!"informoval mì koneènì. Pøedstavila jsem si ty nohaté terciánské "¾abièky" a mìla jsem co dìlat, abych nevyprskla.
Pøi tom skákání asi neutrpìly újmu jen Taiovy nohy, ale také mozek nejspíš zaznamenal nìjaký otøes. Soudím tak z toho, co v tu hodinu z Taie zase padalo. Diktát byl tentokrát úryvek ze známé Foglarovy knihy. "Všichni hoši si tak zvykli v Sluneèní zátoce...,"diktuji a vidím, ¾e si v Taiovì podání "hoši zvykly"! Doufám, ¾e na chybu pøijde pøi opìtovném ètení, ale doufám marnì. A tak, kdy¾ jsme diktát napsali celý, vracím se k oné vìtì, v ní¾ je chyba, a vyzývám Taie, aby ji pøeèetl nahlas a pøemýšlel, zda je v ní vše v poøádku. "Všichni horší si tak zvykli...," koktá Tai, ale y zùstává. "Prosím tì, jací "horší"? Mysli laskavì!" ¾ádám Taie dùraznì. Tai vyplašenì vzhlédne, pak se znovu podívá na vìtu, a ète: "Všichni HROŠI si tak zvykli...." Vìtu doète do konce a je oèividnì sám se sebou spokojen. "Taíííííí, jací hroši???" zaúpím zoufale. Tai na mne nechápavì pohlédne a zapíchne pohled znovu do inkriminovaného místa na stránce. Je vidìt, ¾e se jeho duše vrací z dálav, kde dosud dlela, a Tai objeví svoje hrochy. Následuje pochopitelnì výbuch smíchu.
Další útok na mou bránici mne však èeká za chvíli. Zjiš»uji, ¾e Tai nerozlišuje významy pøídavných jmen "sluneèní-sluneèný-slunný". Vysvìtluji a Tai k pøídavným jménùm hledá vhodná podstatná jména. "Sluneèní" a "sluneèný"zvládneme bez problémù a na øadu pøichází "slunný". Uvádím jako pøíklad "slunný pokoj", kdy¾ Taiovi bleskne v oku poznání a on chvatnì vyhrkne: "Slùnný chobot!" "Co prosím, Tai?" nevìøím svým uším. Ale kdy¾ mi Tai svùj vynález zopakuje, u¾ smích nezadr¾ím. "Tai, pøece je slon, tak musí být sloní!" sna¾ím se ho opravit, jen¾e Tai se nedá a kontruje: "Jo, slon je sloní, ale je pøece slùnì!"A tak ještì chvíli trvá, ne¾ Taie pøesvìdèím, ¾e chobot není slunný.
Kdy¾ Tai odchází, vynese si jako obvykle tenisky pøede dveøe na roho¾ku a hodlá se obout. Jen¾e v tu chvíli si vzpomene na dnešní tìlocvik, uchopí tenisky a se slovy : "Dnes mì ty nohy bolí, tak radìji takhle," usedne k obouvání na schodek.
Chápu ho - byla to dnes zase "vý¾ivná" hodina...
Míla Nová