Deník paní uèitelky – 40
Fotografování
Kdy¾ pøijde do školy fotograf, je to neklamné znamení, ¾e školní rok se zvolna „sune“ ke svému závìru. V ten den se škola tak trochu mìní ve vèelín. Tøídy odcházejí na dvorek a zase pøicházejí, kamarádi èi sourozenci z rùzných tøíd se navzájem „pùjèují“ na focení, pro ¾áky senzaèní zpestøení dne.
Celé akci pøedchází dohoda s rodièi. Jednak proto, aby byly dìti správnì „naèinèané“ a také proto, aby doma byl definitivnì stanoven poèet fotografií (dìti by se rády fotily s tím a s tím a s tím, a potom chudáci rodièe pøi placení.. )
Dìvèátka pøicházejí s naèesanými vlásky a parádními obleèky i støevíèky. Silonky, které nejsou bì¾nou souèástí ka¾dodenního obleèení, velmi brzy dostávají trhliny- to po setkání s ¾idlièkami. U nás se letos podaøilo opatøit dírami své punèocháèky hned dvìma holèièkám.
Jsme 1.A, tak¾e jsme zaèínali. Rovnat a nakonec i srovnat tolik neposedù do úhledné øady je úkol dost nároèný a chvílemi se zdá a¾ nadlidský. Dìti však baví a ochotnì se pøeskupují podle po¾adavkù- ty jdi dopøedu, teï si vymìò místo s tou holèièkou vedle, ten chlapeèek v modrém o 5cm dál- pro dìti pøíjemná taškaøice. Kdy¾ se mají posunout kousek doprava (kde je sakra ta pravá ??), ví si rady málokdo, ale nikoho to evidentnì netrápí.
Bára si vèera zpùsobila šrám na tváøi a tak ho úspìšnì maskuje nenápadnou náplastí, Ane¾ce do vílí podoby pomohlo spát v noci v mnoha zapletených copánkách, které maminka ráno trpìlivì rozèesávala. Barborku nejvíc zajímá, jestli budou vidìt její nové botièky a Štìpánka odkládá brýle.
Kluci si na takovou parádu moc nepotrpí, je jim vcelku jedno, co mají na sobì a jestli jim dr¾í úèes. Zato bádají, z èeho má pan fotograf vyrobené potøebné rekvizity a znalecky po»ukávají do replik sloupkù a kamenù. „Uka¾ zoubky, schovej zoubky, no¾ièku tak a ruèièku tak…“ Dìti, které se právì nefotí, to brzy pøestává bavit a zaèínají zlobit = hrát okolo na babu.
Moje pøíprava na dnešní focení spoèívala v tom, ¾e jsem vèera prozkoumala loòskou fotku, abych se nefotila v tomté¾ obleèení. I to u¾ se mi párkrát povedlo, doufám, ¾e rodièe neprohlí¾ejí mì, ale své ratolesti. Nikdo dnes nechybí a tak památeèní fotka bude úplná.
Jen se ještì dìsím, a¾ si je budem rozdávat, jestli nìkdo neokouká od starších dìtí zvyk na památku si nechat na zadní stranu spolu¾áky nechat podepsat. Pøece jen naše psací zruènost ještì není to pravé oøechové, a tak bychom nejspíš podepisovali a¾ do prázdnin.
Poslední – pátou písanku jsme slavnostnì dopsali minulý týden, závìreèná písmenka- malé a velké Q jsme zvládli, i kdy¾ nám zatím k nièemu moc nejsou. Docela jsem se pobavila, kdy¾ jsem ze skøínì vytáhla a dìtem rozdala všechny písanky. Spoleènì jsme se zahledìli do písanky è.1 na naše první písmenko - malé a. Vzpomínali jsme na trápení, které jsme s ním mìli a dìti se smály, ¾e „tenkrát“ byly ještì malé a nešikovné.
A to u¾ samozøejmì „dávno“ neplatí.
Eva Procházková
Další èlánky autorky:
Jarní prázdniny, cesta do Prahy
Povìst i místì zvaném Toèivý vír