Deník paní uèitelky – 38
Prvòáci na školním výletì
Do poslední chvíle se nad námi vznášela otázka témìø hamletovská- jet èi nejet? Dìti se sice dušovaly, ¾e budou celou noc dr¾et palce, aby nepršelo, ale pøi pohledu na zamraèenou oblohu jsem moc nevìøila, ¾e to bude nìco platné.Ráno ale bylo sucho a tak jsme zahaleni do svetrù a s pláštìnkami u ruky zamávali rodièùm a babièkám a vyrazili.
„Èlovìk a technika“ – tak by se mohla jmenovat první èást naší výpravy. Kamenolom a drtièka, do ní¾ padají obrovské balvany a vypadávají drobounké kamínky a k tomu prùvodní jevy- hluk a smrad. Holèièky koukaly, jak odtud co nejrychleji „vypadnout“, kluci –kdybychom je nedr¾ely- by snad vlezli i do strojù. Všichni jsme se s úctou i bázní zahledìli do hluboké jámy, v ní¾ bagry vypadaly jako dìtské hraèky. A pryè odtud.
Druhou kapitolu výletu bychom mohli nazvat „Èlovìk a pøíroda“. Hned za závorou kamenolomu zaèíná nádherná stará lipová alej, nìkteré stromy mají obvod tak velký, ¾e kmen neobejme ani deset dìtí. „Kdybych tak byla princeznou“, vydechla Barunka, která v duchu projí¾dìla alejí v koèáøe ta¾eném koòmi. Na její vzdech jsem si vzpomnìla o chvíli pozdìji.
To jsem toti¾ z „kluèièího tábora“ zaslechla povzdech ponìkud jiný: „Kdybych tak byl divokým prasetem“. Klouèek byl evidentnì okouzlen divoèáky v oboøe, kam jsme poté zamíøili. Nadchli nás i ptáci dravci a jejich výcvik. Létali nám tak nízko nad hlavami, ¾e jsme nestíhali uhýbat. A roztomilá ptaèí miminka (nìkolikadenní sovièky a orlíci), která se pøes den høejí v košíku u kamen, by ka¾dé z dìvèátek nejradìji vozilo v koèárku.
Prošli jsme kolem bílých jelenù, daòkù, vodních ptákù i spousty jiných zvíøátek. A pak se dìti promìnily v Robiny Hoody a Mariany. Napjaly tìtivy lukù a jejich šípy (nìkdy s pomocí odborníka) neomylnì provrtávaly barevné terèe. Potlesk kamarádù promìnil ka¾dého úspìšného støelce v hrdinu.
Ka¾dý výlet, aby byl úspìšný, musí splnit dva základní cíle. Jsou shrnuty v nejèastìjších dotazech: Kdy u¾ budem svaèit? Pùjdeme si nìco koupit?
Bezchybnì jsme splnili. Barborka mi smutnì pøišla øíct, ¾e si nemù¾e koupit vyhlédnutý plakát, proto¾e stojí 15 Kè a ona má jen padesátikorunu. Kdy¾ jsem jí vysvìtlila, ¾e nejen, ¾e mù¾e, ale ještì dostane peníze zpátky, radostnì odbìhla a za chvíli byla s vytou¾eným dárkem zpátky.Nìkteré dìti okam¾itì zapomnìly, ¾e jim byla zima a spokojenì nakoupily a spoøádaly nanuky všemo¾ných tvarù a barev.
A pak zaèalo pršet. I kdyby padaly trakaøe èi kroupy, neodradilo by to naše výletníky od poslední slíbené atrakce- návštìvy nového moderního dìtského høištì. Natáhli pláštìnky a vyrazili. Kdybychom je s kolegyní nepøivolaly zpìt, byli by tam nejspíš doteï.
Pøesto¾e jsme mìli v plánu dojít zpátky pìšky, poèasí nás donutilo vzít zavdìk autobusem. Tøicet trpaslíkù v pláštìnkách napochodovalo dovnitø a pan øidiè z nás musel mít „opravdu“ radost. Nejen ¾e jsme mu èistou podlahu zmìnili v èásteènì zabahnìnou a suché sedaèky v mokré, ještì navíc se mu zasekla pokladna a my jsme nutnì potøebovali jízdenky. Ale vše se zdárnì vyøešilo.
A tak sice o dvì hodiny døíve, ale se snìdenými svaèinami, utraceným kapesným a spoustou zá¾itkù 1.A a 1.B dorazily ze svého prvního školního výletu zpìt.
Eva Procházková
Další èlánky autorky: Jarní prázdniny, cesta do Prahy