Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Z mé kní¾ky
Kdy¾ jsem se v roce 1990 zase mohla vrátit ke své milované redaktoøinì, byla jsem k nezadr¾ení! Kdysi mi v redakci øíkali Povodeò a teï se to všechno vrátilo! Kdepak šedesát! bylo mi opìt tìch sotva ètyøicet a s nadšeným elánem jsem strkala v reportá¾ích nos, kde se jen škvírka ukázala.
A tak jsem se pøimotala taky do Dittrichvy ulice, kde sídlila poradna pro AIDS. A tak jsem se tam zabydlela, ¾e jsem za chvíli moha "radit" sama. Pana doktora Holuba ta má nezadr¾itelnost tak zaujala, ¾e mi s chutí vypovìdìl všechny mo¾né historky, co se v poradnì vyskytly a já mu za pár dní z toho pøinesla štos papíru s povídkami na ty jeho drobnièky.
A on mne uèinil spoluautorkou pøipravované kní¾ky "AIDS a my", kde jsem se ocitla ve znamenité spoleènosti pánù doktorù - RNDr. Brùèkové, Doc.MUDr.Staòkové, MUDr.Kaštánkové, Doc.MUDr. Zvìøiny, MUDr. Uzla, MUDr. Presla, MUDr. Holuba a MUDr. Plesníka. Oni sami umìli o tom problému napsat ¾ivì a zajímavì, ale takové to povídání "ze ¾ivota" bylo na mnì.
Nedávno mne dcera potìšila, ¾e její nejmladší si v domácí knihovnièce vytáhla naši kní¾ku - pro patnáctku jistì zajímavé téma u¾ od pohledu - byla toti¾ tehdy vtipnì ozdobena tím, ¾e v titulu namísto písmenka "I" byla pro ètenáøe vybavena prezervativem - a tak mne napadlo, ¾e bych nìkterý z tìch pøíbìhù mohla pøevyprávìt i pro náš senior-tip. Nejsou
zrovna veselé, ale zajímavé jistì. Tak tady je te první: Znásilnìná
Stál na stanici tramvaje s vadnoucí rù¾í v ruce. Dívala se na nìj. Líbil se jí a té jeho kytky jí bylo líto. Všiml si jejího pohledu, najednou se odlepil od sloupku a došel prudce k ní.
"Je vaše" - a napøáhl ruku s rù¾í, mírnì se uklonil a odcházel. Dr¾ela v rozpacích kvìtinu a zalitovala, dívajíc se za ním, ¾e neøekl víc. "Zítra touhle dobou" - zavolal z konce nástupištì napùl otázku,napùl pøíkaz. Pøikývla.
Druhý den tam byla dávno pøed udanou dobou. Sama sobì si pøipadala smìšná. Kolikrát se pøeèesávala na to setkání, kolikrát pøevlékala. Ale co! Holky ve škole ka¾dá s nìkým chodí a ona poøád jako jeptiška sedí nad knihami. Má sice "samé", ale copak tohle je ¾ivot? A pak - ta rù¾e! Doma ji dala do vázièky a docela s vzpamatovala. Máma sice byla honem zvìdavá, jen¾e - co je jí po tom. Poøád se stará a má øeèi. A mìla by je zas a celé by to pokazila. U¾ jde! Bo¾e, ten je krásný!
Byli spolu v blízkém lesoparku. Byl dost útoèný, ale pøece jen ji nenutil k nièemu. Líbali se, trochu ji hladil. A Petra vzplála. Vypnula rozum, výchovu, všechno. Kdyby chtìl víc, kdo¾ví...
Setkali se znovu za dva dny. Tentokrát si z její nezkušenosti dìlal tak trochu legraci a tak se stydìla odmítnout, kdy¾ ji pozval k sobì. Nejprve ji jen tak hladil, lehounce líbal, ale pak u¾ vlastnì chtìla sama všecko, všecko...
Chodila k nìmu pak dennì celých ètrnáct dní. Nemohla se nasytit toho nového, nepoznaného, které ji koneènì udìlalo dospìlou. Trochu ji lekalo, ¾e chvílemi bývá a¾ brutální, ona si pøece lásku pøedstavovala jako dlouhotrvající nì¾nost, ale pokornì snášela i jeho mìnící se nálady.
Pak pøišel ten strašlivý veèer. Jako obvykle, dychtivá a provonìná vybìhla po schodech starého pra¾ského èin¾áku. Nebyl doma sám. Z jejího køesílka se usmíval kamarád, na stole stála láhev èerveného, další byla dosud nerozbalená v øadì jiných v kuchyòce.
"Kdy odejde?" špitla.
"Tak hele, buï hodná holèièka a moc se neptej. To je kamarád. On ti to všechno vysvìtlí, já zatím zaskoèím pro cigára. Tak èao."
V rozpacích postávala v kuchyòce. Co tohle má znamenat? Nìco se jí zdálo divného, ale nebyla sto rozpoznat, co. Ale co, v¾dy» ji má rád, tolikrát to øíkal, tak to bude všechno v poøádku. Vešla do pokoje a pokusila se zapøíst nezávazný rozhovor.
"No tak, ¾ádný zdr¾ování, koukej se svlíkat, holka!"
"Co¾e!?"
"Copak ti to káma neøekl?"
"A a co mi mìl øíct? Co se vlastnì dìje?" - to u¾ jí zaèal trochu pøeskakovat trochu hlas. Ten kluk mìl takové divné, tvrdé oèi.
"Dìje se to, ¾e mi tì støelil za všechny tyhle flašky co tu vidíš. Teï jsem tvùj pán já. Pìknì si u¾ijem. Seš prý docela dobrá. A dìlej u¾, nezdr¾uj!"
A pøistoupil k ní, tvrdì jí sáhnul na prsa a sna¾il se ji povalit na gauè u stìny. Zajeèela a zaèala se prát. Zoufale, bezhlavì, oslepená bolestí. Ten, který jí tady celé dva týdny øíkal krásná slova, nauèil ji být ¾enou - a prodal ji! Za bednu lahví s vínem!
Šaty s láskou oblékané pro jiného zapraskaly, knoflíèky se rozlítaly po celém pokoji. Kalhotky z ní strhnul jediným pohybem. Pak u¾ nemìla šanci. Pokoøená, v slzách le¾ela potom bez jediné myšlenky na gauèi, naplnìná ošklivostí. Pocitem beznadìje.
Posbírala roztrhané svršky a máto¾nì se veèerem plí¾ila ulicemi domù. Tam pak padla oblièejem na postel a mlèela, a» na ni matka mluvila jak chtìla. Odmítla veškerou úèast, odmítla ¾ivot.
Setkali jsme se s ní v poradnì, kam ji donutila jít máma. Kdy¾ koneènì dceøi povolily nervy, docela dìtsky se schoulila do té jediné bezpeèné náruèe na svìtì a všecko ze sebe vybreèela. Matka jediná pochopila, jako nebezpeèí Petøe kromì duševního úrazu hrozí. Tìhotenství a pohlavní nemoci. Nesmlouvavì trvala na prohlídkách. Všech. Petra mìla štìstí. Tìhotná nebyla. AIDS se jí vyhnulo. Mìla jen kapavku.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: