Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Cesta za vojákem
Celá dlouhá léta jsem závidìla vlastním dìtem, ¾e mohou nosit d¾ínsy. Po málo èem jsem tak marnì tou¾ila, jako po tìchhle kalhotách - znaku volnosti a mládí. Co naplat, nemìla jsem šanci. Nejen, ¾e ke ètyøem d¾ínám mých dìtí na ty moje páté jaksi nezbývalo, ale navíc jsem tlustá a tak jsem si dovedla ¾ivì pøedstavit, jak náramnì bych v takových kalhotách asi vypadla.
Ale láska je opravdu mocná èarodìjka. Pomohla mi na stará vdovská kolena pozbýt dvaceti kil - tak silný to byl motiv, nad všechny redukèní diety. A tak jsem se rozhodla dopøát si ke všemu tomu štìstí ještì i naplnìní dávného snu a zakoupit si vytou¾ené d¾íny. Plat byl tehdy málem smìšný, ale podaøilo se mi uškudlit pìt stovek. U¾ jsem se vidìla obta¾ená do prkena ve své nenadálé štíhlosti.
Vtom pøišel uzoufaný synovský dopis - mámo, to mi nemù¾eš udìlat, abys nepøijela na pøísahu, je to tu hrozný a strašnì tì potøebuju. Panebo¾e, a¾ do Zvolena! To nevydr¾ím jen tak na stojaèku, to abych si koupila alespoò místenku. Shrábla jsem celý svùj majetek a poèítala, ¾e nebudu do konec mìsíce smìt moc jíst, ale zvládnu to. Kdypak málem dospìlý synek matku takhle úpìnlivì potøebuje! Vytáhla jsem z úkrytu i našetøené peníze, aspoò si cestou do centra Prahy koupím i ty d¾íny. Kluk bude o pøísaze koukat, jakou má èupr mámu!
Pak jsem stála v nekoneèné frontì na nádra¾í. Èekajícími davy probleskovaly rmutné zprávy - vše vyprodáno, ani místenka není, nic. "To víte, na pøísahy vojákùm jede spousta lidí a z Prahy právì nejvíc na Slovensko. V duchu se ve mnì sváøila lítost nad nevyslyšeným troufalým voláním synka a tajené uspokojení, ¾e budu z obliga a nebudu se muset k vùli jednomu dni harcovat pøes celou republiku.
A pak jsem koneènì po dvou hodinách pøišla na øadu u okýnka. S tichou nadìjí na osvobozující "nemáme" jsem projevila zájem jet do Zvolena. Paní pokladní se rozzáøila - "ale to máte štìstí! Zrovna mi odøekli lù¾ko sem i tam, tady to máte -" a u¾ zaèala maèkat knoflíky a poèítat cenu. "Kolik?" - neodvá¾ila jsem se to øíct ani tuze nahlas. Šest set a nìjaké drobné navrch! Udìlalo se mi mdlo. Ruka v zoufalé tísni nahmátla d¾ínsovou pìtistovku. Slzy se málem tlaèily do oèí, ale s kamennou tváøí jsem zaplatila a ani¾ bych lístky uklidila do penì¾enky, došla jsem s nimi v ruce a¾ do metra. Na sedadlo jsem dopadla ještì v stavu omámení.
Ale pak jsem pocítila nezadr¾itelné nutkání - celý ¾ivot jsem všechny situace øešila smíchem, tak proè ne i tuhle? A øehtala jsem se a smála. Nahlas. Vedle mne sedící starší paní zaèala vyzvídat - copak se vám stalo tak veselého? - sotva jsem smíchy mohla promluvit, ale pøece se mi povedlo vylíèit nastalou finanèní kalamitu. Hledìla na mne v pochybách a pøešla na druhý konec vozu. A já jsem se pøi pøedstavì, ¾e mne má za blázna a snad se i bojí, smála o to víc a u¾ mi ztracených d¾ín nebylo vùbec líto.
Ostatnì, za èas jsem si je koupila beztak a proto¾e pozdní velké lásky konèívají smutnì - vùbec jsem je nenosila a visely nìjaký rok v pøedsíni na vìšáku jako smutné memento rozchodu a hlavnì znovu nabytých dvaceti kil.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: