Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Tramvajaèkou v Praze
Kdy¾ jsme se po šedesátém osmém roce zaèali protloukat svìtem jak to šlo, uchytila jsem se taky jeden èas na pra¾ských tramvajích. Prahu mám od dìtství ráda a jezdívali jsme tam celé léta ka¾dou chvíli, ale tohle bylo to vùbec poprvé, co jsem opravdu v ní bydlela trvale. Zprvu jsem z tìch døívìjších návštìv znala tak Václavák, pøirozenì Hrad, Zoo, Muzeum
a Bílou Labu». A samozøejmì obì nádra¾í.
S tìmi znalostmi jsem si v kurzu pro pùvodèí zasedla do lavic. Hned první den nám dali jako pøíklad èinnosti otázku - jak byste poradili cestujícímu, jak se dostane do Bráníka? A samozøejmì - ten trapas - tak tøeba vy - ukázali na mne. Ále co, rozhodla jsem se pro léèbu šokem: to byste mi musel nejprve øíct, kde je v Praze Bráník. Co¾e? vytøeštil instruktor oèi - a s tímhle chcete dìlat prùvodèí? - Co by ne, však uvidíte nakonec kurzu!
A taky vidìl. Úplnì všechny stanice, co jich tehdy v Praze bylo, jsem umìla ze všech jediná. Zpamìti, dopøedu i pozpátku, vèetnì všech pøestupù. A musím se pøiznat, ¾e jsem na sebe byla náramnì pyšná. Jo, já jsem tehdy mívala pamì»! No a taky synka, který u¾ tou dobou jako ètyøletý umìl èíst a na zkoušky mne driloval neúprosnì - trval na tom,
abych pøi vyjmenovávání nahlas øekla i ka¾dou èárku a teèku. Jeho
ètenáøskému umìní se to tak zdálo nutné.
Ale o tom vlastnì nechci povídat. Pracovala jsem ve vozovnì na Pankráci, bydleli jsme dole Na Jezerce. Tak¾e jediná mo¾ná cesta z práce byla pøes Kvìtnici. A ta dokázala být v noci pìknì opuštìná. Proto¾e ve vozovnì v noci nefungovala pokladna, nosili jsme si všechny jízdenky i tr¾bu v tramvajácké kabeli pìknì domù. V noci tam, ráno za tmy do slu¾by
zpìt - nìkolikrát týdnì. Nevím, jestli jsem se se vùbec nìkdy nìèeho v ¾ivotì bála, ale tìchhle noèních cest strašnì. Ne tak ani o své bezpeèí, ale toho, ¾e mne nìkdo okrade a já nikdy nikomu nedoká¾u, ¾e jsme nebyli domluveni a ¾e èást tìch cizích penìz nemám.
Tak¾e jsem chodívala obezøetnì prostøedkem ulice, aby byl pøehled, v ruce tøímala tramvajácký kovový klíè univerzál na vozové dveøe bez klik, ale i na záchody na koneèných - rozhodnutá na nic neèekat a nedat se. A jednou ten malér opravdu nastal. Nìjaký pán s kufírkem hledal v ulici po pøíjezdu do Prahy své známé a mìl tu smùlu, ¾e se mne chtìl
zeptat na cestu. - No, nakonec jsme se domluvili, ale musel jít se mnou k nám, abych mu jeho tr¾nou ránu na hlavì poumejvala a zalepila poøádnou náplastí.
Mùj mu¾ Honza se tím vším probudil a byl zelený víc, ne¾ ten chudák cestovatel. Ještì¾e to byl chápavý rozumný èlovìk a víc ne¾ na mne nadával na vozovnu, ¾e nám tam nezaøídí nìjaké odkládací trezorky, abychom nemuseli po nocích nosit peníze upuštìnými ulicemi. Ještì nìkolik let jsme si pak vymìòovali pøátelské pozdravy k vánocùm.
Byl to na tìch tramvajích vlastnì docela dru¾ný ¾ivot, party táhly spolu a kdy¾ se jeden rok opìt otevíral kurz pro øidièe - navrhli mi ve vozovnì, abych se pøihlásila také. To byly krásné tøi mìsíce! Prorejdili jsme vlastnì celou Prahu - nemìli jsem ¾ádný jízdní øád a jeli kudy
instruktora napadlo. Nejradìji jsme ale v polovinì dopoledne zamíøili do Strašnic - kde pøímo proti vozovnì bylo øeznictví a teta jednoho z naší party tam obsluhovala pøi stoleècích, kde se pojídala k svaèince výteèná dr¾ková. Já tedy ty tøaslavé dr¾ky z polívky nejím, ale to tekuté na talíøi s køupavými rohlíèky byla pøímo pohádka. Anebo jsme si - pokud to bylo hodnì brzo po ránu - cviènou tramvaj uklidili do "oblouku" na obracení nedaleko noèní hospùdky "Na kovárnì" a zabìhli si na snídani mezi ty, jim¾ tou dobou konèila noèní smìna v okolí. A díky tomu všemu jsem jednak poznala Prahu opravdu z gruntu a objevila neuvìøitelné - jak jsem výraznì netechnický typ - vytvoøila jsem pro lepší pochopení všech tajù elektrického a jiného vedení ve voze tak dokonalý nákres, ¾e si to ode mne frekventanti obkreslovali. Ha! skrytý talent!
A pøišel den zkoušek. Bylo to tìsnì pøed vánocemi. Prahou proudily koupìchtivé davy - a my byli vykulení u¾ z komisaøù, nejen z toho provozu, co se nám kmital pøed koly. Kdy¾ kolega , nejlepší k kurzu, z nervozity jen co pøevzal kliku najel na kabely opraváøù kolejištì
"chytla jsem nervy" i já.
A kdy¾ jsme pak v Myslíkovì ulici pøevzala tu kliku po nìm, nastal neuvìøitelný okam¾ik. Hledali mùj prùvodní papír a samozøejmì se mne zeptali na jméno - a vìøte nebo ne - já jsme si za boha nevzpomnìla, jak se jmenuji. Ještì ¾e to instruktor øekl za mne. A "smrt v oku" øítila jsem se pak Vodièkovou ulicí a cinkala na ty šílence, co nemohli poèkat, a¾ bude bezpeèné pøejít - no dopracovala jsem se a¾ k Masaryèce, nikoho nepøejela a pak to utrpení skonèilo. Odpolední teorie u¾ pak byla legrace. Opìt jsem byla navrèená - a byli jsme s tím neš»astníkem, co pøejel kabely nejlepší.
A pak se dìlo nìco podivného. Zkouškami jsme prošli celá naše skupinka, kluci u¾ dávno øidièovali, jen já jsem nadále sedìla za kasou prvního modernìjšího vozu. A a» jsem se ptala koho chtìla - podíval se na mne a nìjak odpovìï zamluvil. A¾ man¾elka mého par»áka øidièe mi to jednou øekla pod pøísahou, ¾e to na ni neprozradím - byla jsem politicky nepøípustná a sledovaná a byla jsem mezi tìmi, co mìli povolený limit výdìlku - jako prùvodèí jsem se do nìj vešla, jako øidiè u¾ ne a jak by byli mohli vysvìtlit, ¾e mi dávají jen pùlku platu, co
brali ostatní. A tak nejschùdnìjší bylo mi prùkaz nevydat a nechat mne dál prodávat jízdenky.
Netøeba øíkat, ¾e jsem se naštvala a šla hledat štìstí v jiném zamìstnání. Bylo to vlastnì podobné, jako je dodnes vzpomínka na pracovní úraz, který se mi stal vinou tehdejšího øidièe a na který mi nebylo uznáno odškodnìní. On ten kolega byl na vozovnì pøedseda stranické buòky a já rozvraceè republiky. A tak na tohohle mládence má upomínku dodnes - je to dùvod toho, ¾e k stáru se následky úrazu zhoršily tak, ¾e chodím s tøíkolovým chodítkem.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: