Deník paní uèitelky – 36
Prvòáky u¾ to moc nebaví
„Co chcete dìti nauèit, nauète je do pouti, pak u¾ je to v háji…“ to byl oblíbený slogan ve sborovnì v mé minulé škole. Pou» bývala v pùlce kvìtna. Nejspíš to beze zbytku platí o kterékoliv škole, touto dobou u¾ dìti prostì vypínají.
Do tøídy svítí slunce, ptáci zpívají (nìkdy a¾ øvou) , blí¾í se výlet, fotografování, MDD, akademie, ale zejména prázdniny ! Kdo s kým a kam pojede, jak moc se tìší… a do toho je nìkdo (teda já) „otravuje“ s uèením. Pøece jen nìco málo ještì musíme dokonèit a tak nezbývá, ne¾ motivovat: „..a¾ tenhle sešit dopíšeme, bude u¾ konec školního roku..“ „A¾ doèteme tuhle kní¾ku, budete u¾ druháci..“
Kluci spìchají na fotbal: „Paní uèitelko, my teï máme tolik tréninkù, já si vùbec doma nestíhám èíst,“ holèièky mají zas jiné dùle¾ité zále¾itosti „Já jsem si omylem zapomnìla napsat úkol, mù¾ete mi to odpustit?“
Touto dobou zaèíná o sobì vìtšina uèitelù pochybovat. „Já jsem je snad vùbec nic nenauèila“, vzdychám nad naèmáranými písankami, chybami ve výpoètech i dìtièkami koktajícími pøi ètení. A myslím na to, ¾e ještì pøed mìsícem se mi zdálo, jak nám to všechno pìknì jde.
Zároveò s odkládáním teplého obleèení se ¾áèci promìòují v ještìrky, které se o pøestávce míhají nebývalou rychlostí a já trnu, aby se nìkde nepøerazili. Ke všemu teï do vsi dorazil cirkus –nebo spíš jakési varieté- a tak je o èem vyprávìt, nad èím pøemýšlet a dumat, jak uprosit mámu, tátu nebo babièku a do cirkusu je dotáhnout.
Lahve s pitím se èím dál èastìji vylévají mezi sešity, jogurty vytékají na podlahu, není dne, abychom neøešili nìjakou „nehodu“. Sedím nad sešity plnými škrtancù a moje nálada- nic moc. Kdy¾ se mì holèièka tak bezelstnì zeptá, jak se píše malé š, ¾e si nìjak nemù¾e vzpomenout a kdy¾ klouèek pùl hodiny pøemýšlí, kolik je 3 + 1, mám chu» utéct. A vìtšinou mì v ten samý den dorazí nìkde na ulici nìjaký známý s pøíjemnou vìtou: „No jo, uèitelé – taky bych se chtìl mít jako oni...“
Odcházím domù a vidím je hopsat pøed školou, veselé , zdravé, bezstarostné, plné elánu a „chuti do ¾ivota“. A kdy¾ mi pak s úsmìvem zamávají, blbá nálada mì vìtšinou pøejde. Co se nepovedlo dneska, povede se jindy – no ne? (taky jsem na nì nemusela být tak protivná…)
Svátek matek je za námi, maminkám jsme popøáli, tak u¾ „nevyzradím“ ¾ádné tajemství, kdy¾ na fotkách uká¾u, jak jsme se chystali… A k tomu ještì jedna legraèní pøíhoda. Štìpánka onemocnìla tìsnì pøed tím, ne¾ jsme dárek pro maminky odnášeli domù. Do školy dorazila její maminka s papírovým pytlíkem.
Od dcerky dostala toto naøízení: „Mami, a» mi tam paní uèitelka schová to tajemství, ona u¾ bude vìdìt. Ty se vùbec nedívej, ale kdyby náhodou nevìdìli, co je mé, tak poraï paní uèitelce, ¾e srdíèko a ptáèek…“
Štìpánèino pøání jsme s maminkou svìdomitì splnily.
Eva Procházková
Další èlánky autorky: Jarní prázdniny, cesta do Prahy