Deník paní uèitelky – 34
Týden plný událostí
Nìkdy to tak vyjde, ¾e se v jeden týden sejde mnoho akcí najednou. Tak jako teï. Dìti jásají: „Hurá, budeme se uèit jen ve ètvrtek!“ Já vzdychnu: „Ještì¾e se budem uèit alespoò ve ètvrtek.“ No, posuïte sami.
PONDÌLÍ: Na školním dvorku stojí obrnìný transportér. Jen jsem vlezla do dveøí, dìti mì popadly za ruku a táhnou k oknu: „Paní uèitelko, pojïte se na nìco podívat,“ køièí jeden pøes druhého. No uznávám, je to fešák. U nìj dva mu¾i v maskáèích, spøíznìní s klubem vojenských veteránù. Ve svém volném èase a za své objedou bìhem dvou mìsícù zhruba 50 škol a nechají –zadarmo- dìti prolézt tímto ¾elezným krasavcem. (¾ere prý 60 l na 100 km a po silnici doká¾e jet rychlostí a¾ 120km/h ) Dovedete si urèitì pøedstavit, ¾e pøesto¾e nám na uèení zbývají ještì 3 hodiny, na co ¾áèci myslí…
ÚTERÝ: Vyrá¾íme do školky na pohádku „Jak pejsek s koèièkou pekli dort“. Jdeme cestièkou kolem zahrádek, bezva procházka. Dìti nadšené, maòáskové hráli a zpívali jako o ¾ivot. Nena¾rané prasátko (zmìna proti p.Èapkovi) dostalo za vyuèenou a my jsme tleskali, v puse bonbónek od Kašpárka.
Aby toho nebylo málo, ve Slabikáøi jsme ten den èetli také trochu popletenou pohádku O kùzlátkách. Finta spoèívala v tom, ¾e táta kozel si udìlal ze své rodiny legraci a za dveømi se vydával za vlka. Máma koza byla naštvaná a vynadala mu, ¾e se chová jako malý kluk. V tu chvíli jsme s dìtmi nastolili besedu, jestli i jejich tatínkové si z nich doma tropí ¾erty. Tropí. Vyhrála Lukáškova pøíhoda, jak ho táta vytáhl z postele a v py¾amu hodil do vany k bráchovi, který se zrovna koupal. „A co na to máma?“ zeptala jsem se zvìdavì. „No, ta nebyla doma,“ znìla lakonická odpovìï.
STØEDA: Ke škole míøí všichni ¾áci s batù¾ky na zádech. Dnes se „neuèí“, dnes je projektový den. Veškerá naše èinnost je zamìøena k pøipomenutí zítøejšího Dne Zemì. Sázíme stromy- spoustu stromù- ve spolupráci s Obecním úøadem vytváøíme alej podél polní cesty za naší vesnicí. My prvòáci jen okukujeme a pak slavnostnì pøebíráme od devá»ákù jeden strom do své péèe. Je náš. Pøivazujeme k nìmu cedulku a fotíme se u nìj. Pøemýšlíme, jak bude asi velký, a¾ budou za 9 let školu opouštìt.
A pak si jdeme na asfalt namalovat Zemi – se vším, co nám dìlá radost. Zemìkoule kluèièí a holèièí, obì veselé, barevné… je to na lízátko. Pøišel se podívat i pan starosta a vìnoval nám velikánskou èokoládu. Na poslední hodinu se vracíme do školy ohøát a umýt, je nám u¾ velká zima a všechny dìti jsou upatlané od køídy. Pouštíme si film o dobrodru¾stvích malého klokana, i on je souèástí rozmanité pøírody Zemì.
ÈTVRTEK: Dnes se regulérnì a opravdu svìdomitì uèíme. Èteme dì tì nì, poèítáme- øešíme slovní úlohy, píšeme velké D. Na závìr vyrábíme papírový kelímek a hned zkoušíme, jak z nìj chutná voda z vodovodu. Ujde to. Dìti se sna¾í o to víc, ¾e odpoledne pøijdou rodièe na tøídní schùzku. Nikdo nechce riskovat, ¾e p.uèitelka po¾aluje. Chválím všechny- dìti i rodièe. Školní rok se pomalu chýlí ke konci a ten úplnì první není vùbec jednoduchý.
PÁTEK: Jedeme plavat. Ráno si ve škole zazpíváme - tu o pampeliškách, teï jich je všude plno, a u¾ je tu autobus. Plavky, svaèinu a nasedat. Hurá.
Kdy¾ jsme se rozcházeli domù, zamyslel se Tadeášek: „Teda, to uèení tak uteklo…“ „V¾dy» jsme se skoro celý týden neuèili,“ namítla jsem. „Ne?“ podivil se, „ale bylo to dobrý…“
Eva Procházková
Další èlánky autorky:
Jarní prázdniny, cesta do Prahy
Povìst i místì zvaném Toèivý vír