…vždyť jsem jenom žena…

Tohle téma nosím v hlavě už dlouho. České herečky, kolaborace s Němci, pronásledování, ostrakizace, tresty.

Je těch příběhů hodně. Některé hojně probírané v tisku i literatuře, některé už skoro zapomenuté. Kdo si dnes ještě vzpomene, že si nějak smočila třeba i představitelka všech prvorepublikových milostpaní, Růžena Šlemová?

Příběh lásky krásné a vzdělané Nataši Gollové je příběhem o smutném pádu až do temnot alkoholismu. Kdo už si dnes vzpomene na tragický příběh mladičké a naivní sestry Lídy Baarové, která hrála pod jménem Zorka Janů?

Už se skoro zapomnělo i jméno herce, který ji k sebevraždě nepřímo dohnal, když jí zabránil v přístupu do divadla, sestře zrádkyně. O poněmčení jmen, nejen hereček, už se mnoho neví.

Nejznámější jsou asi příběhy Adiny Mandlové a Lídy Baarové. Adina byla zjevně povahou dravější, dá se říct, že si méně smočila. Ustála život a ve zralém věku už se tomu asi opravdu jenom smála. Ludmila Babková, která přešla na pseudonym Baarová se zapletla dost, nepochybně. Zdá se s odstupem skoro k nevíře, že mohla podlehnout takové podivné kreatuře, jakou byl Goebbels.
Z dobových svědectví je ale zřejmé, že pro ženy tenkrát nesporné kouzlo měl, nejen díky tomu, že moc je významné afrodiziakum. Byl to člověk velmi vzdělaný, ostatně jeho opravdu osobitá žena Magda (která jako Médea vraždí na konci tragedie své děti) přešla k svému Josefovi od židovského intelektuála a revolucionáře. Byl to zvláštní svět, tenkrát. Doba byla zase jednou vymknutá z kloubů.

Lídě Baarové bylo v roce vrcholícího vztahu s Goebbelsem asi 22 let (ročník 1914). Těžko s odstupem soudit, těžko známkovat. Ona sama měnila své vzpomínky, upravovala je korigovala. Ostatně je dneska už jedno, zda s tím geniem zla měla vztah naplněný, či nenaplněný. Vztah tam nesporně byl a způsobil nejen prokletí celé její rodině, ale i jí samé. Její poválečná pouť byla trvale dost strastiplná, za své mladické pochybení byla ve svém domově dlouho zapovězená, ač se zřejmě Češkou cítila celý život.

Přemýšlel jsem o osudu slavné francouzské herečky Arletty. My starší si ji určitě pamatujeme z nádherného filmu Děti ráje, o němž jsem se už kdysi zmiňoval. Byla to hvězda z nejzářivějších, ale… Byla snad milenkou německého velitele Paříže za války, to není tak důležité, prostě byla milenkou exponovaného Němce.
Po válce soud a Arletty se obhajovala větou:
„Co chcete, vždyť jsem jenom žena“.

Francouzský soud ji osvobodil, hrála úspěšně dál, potkali jsme ji třeba i ve slavném oscarovém filmu z roku 1962 Nejdelší den. Přijde mi to velkorysé, lidské, samozřejmé. Zamilovala se do Němce, patrně. Nikdo nezkoumal, nikdo nekádroval. Představuji si u nás, kolik odporných malých udavačských dušiček by se schovávalo za poklesek jedné herečky. V tom je možná největší prokletí čecháčkovství.
U nás by Arletty po válce hvězdou nezůstala.

Obrázky - zdroj: internet

Josef Hejna