Zapomenuté chutě dětství

Třetí díl filmu zvaného DĚTSTVÍ.

“Čas je běžec s dlouhým krokem, chvíli pokoj nedá si.
Čas ten bere všechno skokem, za každého počasí.”

Zneužít kdysi velmi populárního šlágru Waldemara Matušky, to je klišé, za které mne hanba fackuje. Nic lepšího mne bohužel nenapadá. Použiju ještě jedno klišé, ať se hanbou propadnu docela: Začíná druhá pohádka na téma “Vůně dětství” Sedíte? Nudličky utřené? Poslouchejte milé děti:

“Čas trhnul oponou, změněn je svět .”

Praha byla ze dne na den plná tanků, zaprášených vojáků, i usměvavých lidiček? Oddychli si všichni. Je konec! Slyšíte? Konec! Válka skončila! Štěstí bylo jako bezu. Možná i víc, kdo ví? Ba ne, štěstí bylo víc! Určitě!

Červen znamenal nový domov. Město, o kterém se říkávalo: “Všude Češi, v Chomutově Němci”. Táta “navelen” na MNV a já jsem přišel o babičku. Zůstala v Praze.

Když se dívám na fotky z té doby, ani se nedivím dědovu potutelnému:
„Kluku ušatá, když bude foukat, musíš chodit proti větru! Jinak se do těch plachťáků opře, odnese tě a táta s mámou si budou muset pořídit novýho rošťáka!”
Krátce nato se projevily důsledky minulosti. Podvyživené ušaté válečné dítě, ručičky a nožičky jako hůlky .
Problém: Křivice!

Přišel pan doktor, jako z čapkovských pohádek. Brejličky, vestičku, u kapsičky řetízek, na něm cibule. Žádná zelenina - hodinky. Natahovací a “otevírací”. Na plášti vyryté věnování. Vím to bezpečně, jedny takové schrańujeme po dědečkovi. Pan doktor nebyl čapkovský Dr. Voštěp. Jmenoval se Dr. Pajznach. Pamatuju si to dobře, ještě dlouho zůstal rodinným lékařem. Ošetřoval celou rodinu, zvláště když táta s mámou dali na dědečkovy rady a přišli sourozenci. Dokonce dvojčata - bráška a ségra! Mladší sourozence měl ve třídě každej druhej, ale dva jedním vrzem jenom já, heč! Moji drazí rodičové nebyli žádní troškaři! To víte, všechno se asi tenkrát dělalo nějak fortelněji!
Pan doktor si poslechl rachitický hrudníček, pokýval hlavou a zpoza brejliček se obrátil na vyděšenou maminku:
„Matko, kluka můžou spasit jen dvě věci: Rybí tuk a konina!“

Když si ještě dnes vzpomenu na pachuť rybího tuku, řekl bych krátce: “Fujtajbl“
Nevíte co je fujtabl? To je, jako když se řekne “blivajz”! , úplně nepovedené jídlo. Přesně, něco, co vůbec, ale vůbec nechutná, co není ani ke koukání. Němci řeknou “pfui Teufel”- něco jako- brrr- “táhni, čerte”, prostě, koukej zmizet, není to k jídlu, koukat se na to nedá, táhni s tím pryč!
Zkuste tohle říci mamince, ta by vám dala. Denně jsem spolykal povinné dvě lžičky rybího tuku. Strašně smrděl! Vždycky jsem se šklíbíl a opupínkoval jako husa, když jí maminka strkala do trouby.

Podívejte, jak jsem si vzpomněl, mám na rukou husí kůži ještě teď!

S koninou, to byla panečku jiná! Ne, opravdu nejde o něco, kdy vyvádíte jako utržení ze řetězu a maminka volá:
„Děti, děti, nechte už těch vylomenin a přestaňte vyvádět koniny! “

Opravdu ne! Konina je maso z koníčků. Zrovna, jako jíte kuřátka, nebo prasátka! Víte vůbec, že koník je čistotný a nenapije se špinavé vody z louže? Čuník, ten zblajzne všechno, i kuře si zobne kdejakého tentonoc.

Ze začátku to pro maminku nebylo lehké. Pro koňské maso musela chodit do jediného krámku ve městě, nad výkladem nevisela cedule “Řeznictví a uzenářství.” Byla tam podivná tabule s nápisem “Nucený výsek” a maminka říkala, že tam jde z jatek jenom maso od zvířátek, která musela být utracena. Třeba koníčci, ti se u nás zabíjejí, když si zlomí nohu a nejdou léčit. Tak je to ! Prý tam chodili chudí lidé, protože maso v tomhle krámku bylo levnější než u řezníka. Vůbec, u nás se koníčci nepěstují na porážku. Kůň je nádherné zvíře, báječný přítel člověka. Nekrmí se a nechová jenom proto, aby přišel “do buřtů”. Zato Frantíci a Makaroňáci, ti se prý mohou po dobrotách z koniny utlouct. Alespoň to píšou…

Copak Aničko, tvůj děda když chce na babičce udělat buřtguláš, tak jí vždycky nakazuje:
“Maruško , ale jenom z koňskýho točenýho, z žádný jinýho cajku to nemá ten správnej šmak!”
Nneprozraďte to na mne, ale dnešní koňské salámy viděly koně z ponorky a byla úplně kalná voda. Salám dostanete denodenně, ale koníků přijde na jatka k poražení jenom pár do roka. Z čeho koňský salám je? Fakt, neřeknete to? Końský salám se dělá z hovězích líček, ano, z tvářiček, co mají kravičky. Sahněte si na tvářičky, je tam maso tvrdé, nebo měkké? Tak vidíte! Proč se tomu říká koňský, když není z koníčků? Zkuste napsat, že prodáváte “líčkový salám”. Bude ho někdo kupovat ? Asi těžko. Dědovi ani muk, jasný? Jak zrovna tohle vím? Pár let jsem dělal na velkých jatkách, tak jsem se koukal něco naučit .“

Několikrát jsem v krámku s maminkou byl, pan řezník napřed “pomydlil” velikánskej nůž a kulatou kovovou tyčku, maminka říkala, že se tomu kolíku říká vocílka a že se takhle o sebe mydlí, aby byl nůž pěkně ostrý.

Pan řezník samá ochota :
„Co si dáme paninko? Pro kloučka vybereme jenom nejlepší masíčko, aby z něj byl junák, kluk jako buk a holky se o něj praly, to dá rozum. Roštěnec na svíčkovou, nebo kližku na gulášek? Přidáme pár kostiček na pěkně mastnou polívčičku, mladýmu se budou dělat boule za ušima !”
“Japa ti říkají, prcku? “
Drzoun jeden, říkat druhákovi prcku, když už umím počítat do tisíce! No co, spolkl jsem to, třeba by maminka příště nedostala zase pěkné masíčko.

U plotny maminka čarovala. Ty dobroty, co dokázala z koniny vykouzlit! Celá kuchyně byla provoněná ! Tatínek si po obědě odfoukl, maminku pohladil a povídá :
„Růženko, taková pochoutka! Bifteček, jen se na jazyku rozsejpal. Jako buchty! Víš, jakou budu mít večer sílu?”
Maminka se červenala, klopila oči, šelmovsky se usmála a moc jí to slušelo! Fakt, já byl rád, když jí to tolik moc slušelo. Byla krásná když se červenala, moje zlatá maminka!
Taky jsem si odfoukl jako tatínek! Jako dospělák!

Vidíte pěkně jsme si společně zavzpomínali! Další chutě a vůně, na které si z dětsví pamatuju.
Rybí tuk. Brrr, fujtabl, buďte rádi, že ho nemusíte!

Druhá vzpomínka, spojená s vůní dobrot z koniny, ta mi pod nosem zavane ještě dnes! Řeknu vám, ochutnal jsem ledacos. Morče, klokana, mořské potvory a já nevím co všechno! Bifteček, nebo gulášek z koniny, na ty se nezapomíná. Vybaví se mi přitom báječná chuť, náramná vůně, maminčin úsměv a pan doktor Pajznach. Moudrý pan doktor to byl a jeho rada? Také moudrá, ale zejména:
K nezaplacení!

Na dobré rady a báječné vůně se nezapomíná!

Jiří Kadlus

Další články autora

Film zvaný DĚTSTVÍ - 1

Klaun

Film zvaný DĚTSTVÍ - 2