Deník paní uèitelky – 32
Prvòáci v bazénu
Místo tìlocviku – plavání. Bájeèná zmìna. U¾ od pondìlí mì dìti ujiš»ují, jak moc se tìší. Docela jim to vìøím, ale kdy¾ mi chtìjí vyprávìt, ¾e se jim o plavání i zdá, a chtìjí mi to øíct pøi ètení, pøi poèítání a znovu pøi prvouce, zaèíná mì to rozèilovat. Ale pátku jsme se ve zdraví doèkali a hurá.
Do školy místo uèení plavky a hlavnì -svaèinu. A jedeme. Hem¾ení v šatnách, hem¾ení ve sprchách a u¾ jsme tu. Malý bazének je celý náš. Dìti si pøebírají trenérky, na nás zbývá povzbuzovat, mávat, obdivovat. Kdo podplave hadici, je zaøazen do „mu¾stva mistrù“, kdo se zdráhá, dr¾í si nos nebo švindlem podlézá je „mu¾stvo standard“. Zahajujeme plaveckou výuku.
Trénink se støídá s volnou zábavou, v zápalu boje padá nejedna koupací èepièka, mokré copánky se mrskají
holèièkám kolem oblièeje. Nikdo nepláèe, nikdo se nebojí. Ti šikovnìjší vlezou na chvíli do rajónu i starším dìtem a vyzkoušejí si velký bazén, ten malý se spoustou hraèek okupují ti trochu ustrašenìjší.
Pøi pohledu na spokojené adepty plavání si øíkám, ¾e peníze, které museli rodièe za výuku zaplatit, jsou dobøe investované a jsem moc ráda, ¾e je neváhali do svých ratolestí „vlo¾it“.
Já sama jsem jako rodiè pøi výuce svých dìtí moc úspìšná nebyla. Nauèila jsem je jezdit na kole, na bruslích, ale tady se nedaøilo. Kluci na mnì ustrašenì viseli a odmítali se mì pustit, v další fázi za ¾ádnu cenu nechtìli opustit bezpeèí nafukovacího kruhu. Nauèili se a¾ – hádejte kde? Na školním plavání.
S úsmìvem vzpomínám i na plavecké zaèátky své dcery. Byli jsme na dovolené v Itálii, Markétka v moøi s kruhem. U penzionu byl velký a malý bazén a tam mezinárodní parta dìtí provádìla své pøedveèerní lumpárny. Mluvily øeèí svìtovou a bájeènì se domluvily, jak u¾ to dìti dovedou.
Zakázali jsme dcerce jít do velkého bazénu s rafinovanou výmluvou, ¾e by musela umìt alespoò 5 temp bez kruhu, kdyby z nìj náhodou vypadla, aby se dostala ke kraji. Všechny ostatní dìti ve velkém, zahanbená Markéta sama v malém. Zkoušela to zarputile, sledovali jsme ji nenápadnì z balkónu. Nevztekala se ani nebreèela, jako kdy¾ to zkoušela se mnou, plná odhodlání se tu a tam i napila.
A úspìch se dostavil. Uprostøed vaøení slyším zvenku nepøeslechnutelný jekot naší dcerky: „Mami, já u¾ plavu !!!“ Nejspíš to bylo tak srozumitelné, ¾e kromì nás na své balkónky vybìhlo i nìkolik dalších rodin- vesmìs cizinci- a všichni jí obdivnì zamávali. Markétka se pyšnì pøesunula do velkého bazénu a tak u¾ to zùstalo. Stalo se o prázdninách mezi její první a druhou tøídou.
Mým prvòákùm k tìm prvním samostatným pìti tempùm ještì nìjaký ten krùèek chybí, ale jsme na dobré cestì. Málem bych zapomnìla na krásnou klouzaèku- dìti po ní frèely do vody po zádech, po bøíšku, vsedì i vle¾e. Pøesto¾e se u¾ mnozí klepali zimou, nestì¾oval si nikdo.
Na závìr rychle vyfoukat vlasy, obléknout, svaèit. Pøemítali jsme, jestli èas zbývající do odjezdu autobusu vìnovat radìji poøádnému usušení vlasù nebo poøádnému najedení. Vyøešili jsme to jako Chytrá horákynì B.Nìmcové: ani suší ani mokøí, ani najedení ani hladoví. Všechno tak nìjak napùl.
Autobus nás v poøádku a hlavnì všechny dovezl a¾ pøed školu. A tak spolu s dìtmi hlásím do svìta: Plavecké pátky jsou bezvadná vìc.
Eva Procházková
Další èlánky autorky:
Jarní prázdniny, cesta do Prahy
Povìst i místì zvaném Toèivý vír