Tajemná a krásná II

„Kdybych měla volit, tedy bych si přála narodit se znovu as za dvě stě let - anebo ještě později - neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší.“ BN

Pojďme se tedy společně projít nelehkým osudem té vzácné dámy. Zkoušejme chápat, nikoliv soudit. Ani ji, ale ani jejího manžela, ti dva se patrně nikdy neměli potkat. Vůbec už ne ve společné domácnosti.

Jak a proč se vlastně potkali?
Zdá se, že Barunčina matka, Tereza Panklová, Betty pod čepec spíše tlačila, chtěla se zbavit trochu nepohodlné dcery. Už jsem vysvětloval v první části, že data o věku Barunky jsou patrně nepřesná, přesto věkový rozdíl mezi ženichem a nevěstou byl minimálně patnáct let. Josef Němec byl z tehdejšího pohledu dobrá a zajištěná partie, jakýsi státní podúředník, financ, který po kopcích honil pašeráky. Měl snad v kraji i pověst drsného a hrubého strážce hranic. Na každý pád nebyl novomanžel žádný snílek, ač snad dokončil studium gymnázia. Potom ovšem musel rukovat a sloužil jako jaksi vojenský poddůstojník a odtud přešel do státní služby.

V roce 1837 byl propuštěn z armády, přešel jako podúředník finanční stráže do služby na Náchodsku. Tam se seznámil s krásnou Betty a v září téhož roku už byla svatba. Potom děti. Hynek 38, Karel 39, Theodora 41 a Jaroslav 1842.
Tedy žena něco přes dvacet a čtyři děti. Připomeňme si, že za 25 let společného života rodina vystřídala deset měst a dvacet bytů. Se čtyřmi dětmi.

Přiznejme ovšem také, že paní Božena určitě nebyla velká hospodyně. Pokud to jen trochu šlo, držela si nějakou služebnou a když byl její manžel přeložen do Uher, odmítla tam jet s ním, protože nechtěla opustit pražskou vlasteneckou společnost. Drželi tak vlastně dvě domácnosti, jednu sice jenom staromládeneckou, ale i to se do nákladů rodiny muselo promítnout.

Josef Němec patrně nešel pro hrubost daleko, ostatně o tom, že tam občas padaly facky si „vlastenecká“ Praha ráda povídala. Ovšem ani paní Němcová nepatřila určitě k ideálním domácím puťkám. Navíc nezapadala na různých pracovních štacích svého manžela do maloměstských prostředí a třeba v Domažlicích byla na dýcháncích místních dam přímo nezvaným hostem. K tomu si ještě připočteme celkem veřejné milostné aféry paní Boženy, no, nesuďme, zkusme chápat.

Před řadou let jsem dělal obsáhlejší pořad o paní Boženě. Z korespondence obou jsem stvořil jakýsi fiktivní dialog, který se mohl odehrávat někdy na konci padesátých let. Řekněme 1858. Napadlo mne zařadit ho sem. Sám od sebe snad mohu opisovat a věřím, že ten dialog o tom manželství napoví víc, než obsáhlé povídání:

J: Copak, copak, paní spisovatelka je sama doma. Dnes tu není návštěvou žádný přítel? A pokud možno mladší.

B: Josefe, kde se tady bereš? Říkals, že se zdržíš v práci a přespíš asi ve Zdicích, v cukrovaru.

J: To by se ti hodilo! Mužíček v práci a byt plný přítelíčků.

B: Nevím proč říkáš takové věci. Potkal jsi tady někoho? A nekřič. Dora a Jarouš už spí.

J: Vzorná manželka, starostlivá matka, že. A celá Praha si vypráví o přátelstvích paní Boženy. Celá Praha zná všechny ty Bendly, Helcelety, Nebeské. Divím se sám sobě, že ještě na světě jsme, že jsme se buďto neusoužili nebo všemu konec neučinili.

B: Málokterá žena má tak v uctivosti manželskou důstojnost, jako já měla a mám, ale víru jsem v ní pozbyla záhy. Kde ji hledat? Moje srdce bažilo být velmi milováno, mně bylo lásky zapotřebí jako květině rosy - ale darmo jsem hledala takovou, jakou já cítila.

J: Důstojnost, důstojnost ! Máme potíže s holým živobytím, není ani na kus chleba, já se musím žejbrovat po celém Rakousku pro kus žvance... a děti tak velké abych pořád živil.

B: Josefe, opravdu mi chceš vyčítat, že chci pro naše děti co nejlepší vzdělání?

J: Jiné děti v tomto věku už pomáhají rodičům. A ty naše? Samé vědátory z nich budeme mít.

B: Tohle nebudu poslouchat!

J: Necukej rameny, nedělej dotčený ksicht, že tě urážím. Já ti to rebelantství vytluču z hlavy !!!

B: Živobytí s tebou se mi tak hnusí, že bych je hned odhodila. Alespoň děti nech být. Snad je máš také rád.

J: Tak já se ti hnusím...Ty mě budeš kárat! Celá Praha...

B: Celá Praha si povídá především o tom jak Josef Němec mlátí svoji ženu. Co mohu chtít od vysloužilého vojáka!

J: Já ti ukážu ty... Napadlo někdy někoho, co jsem já vedle tebe zkusil? Co vedle tebe - věčně bez tebe. Byl jsem pořád sám a ty jsi zatím psala, blouznila, pletla hlavy mužským. Příkoří, křivdy, teď ještě ta prokletá nemoc...

B: Churavý člověk promrzí sebe i jiného, to jsem již zkusila. Já živím rodinu. Co mi chceš vyčítat?

J: Já tě prosím, Baruško, měj ve mě nějakou víru. Já nikdy nepochyboval nad tvou upřímností a tvé divné chování ke mně mne mrzívalo, proto jsem byl někdy takový. S pomocí boží snad to přestojíme.

B: S pomocí boží! Přátelé mě opouštějí, s tebou společnou řeč už také nenacházím… Jak krásný, jak nádherný představovala jsem si život po boku milovaného muže! Ten mně určen nebyl. To jen viděla jsem velmi záhy, ačkoliv málo jsem znala svět a byla dosud mladá, že se naše povahy k sobě nehodí, že mezi námi nemůže být pravý soulad.
Vzpomeň si na poslední léta a na to, co jsme s tebou vytrpěli. Nikdy jsem ti nevyčítala, že nás nemůžeš uživit. Vím, že to není tvoje vina, co se děje. Ale při vší bídě, jsme lidé, jsme tvoje rodina!

J: To víš, že mohu-li něco pro vás udělat, že to vždy udělám. Pokud je to věc rozumná a moudrá. Tys mě ale vždy jináč posuzovala a příčinu ve mně hledala a proto ty časté rozbroje.

B: Josefe, já tě měla ráda a na ideály svoje zapomněla. Kdybys byl ten rozum tehdáž míval, co nyní máš, a mne tak znal, byl bys ze mne jinou ženu udělal. Stalo se jinak a trpěli jsme oba. V duši moji je vštípen od mladosti již pud vzdělání, touha po něčem vyšším, lepším, co jsem vůkol sebe neviděla a ošklivost před sprostností a hrubostí. To bylo mojím štěstím, ale také příčinou našeho rozpadnutí, mojím neštěstím.

J: Baruško, my jsme si přece ti nejbližší a když je nejhůř, člověk si alespoň nějakou radou pomůže...

B: Ne, Josefe. Já jsem všecku důvěru k tvému srdci a úctu před tebou ztratila. Manželství je buď vším, nebo ničím. A to naše už není ničím. Necítím se už být tvou ženou. A víš, že jsem nikdy nebyla pokrytec. Takové by bylo naše manželství. Ne Josefe! Naše manželství fakticky skončilo.

J Vidíš, ženo, tys mně nikdy nerozuměla. A já jsem na tebe pořád pyšný. Neusmívej se trpce. Ne pro tvou slávu snad, paní spisovatelko. Já jsem pyšný pro to, že jsi taková, jak bez slávy jsi, poněvadž takových žen je velmi málo na světě, já alespoň tobě podobnou neznám.

Josef Němec byl navzdory svému jménu pravověrný český vlastenec a k českému jazyku a českému vlastenectví přivedl i svou manželku. Přivedl ji tak ovšem také do společnosti zajímavých mužů, které okouzlovala nejen svou krásou, ale i inteligencí. Němcova prudká povaha mu zřejmě působila jisté potíže i v práci, stejně jako jeho přiznané vlastenectví.

Zase si dovolím malou odbočku. Vlastencování české. Ta tendence po sebeurčení národů šla celou Evropou, nebyla to specialita naše. Souviselo to trochu i s módním romantismem, doba k tomu zrála. Jeden z největších kritických duchů našich dějin, K. H. Borovský, trefně a vtipně ironizoval fangličkování a vlastencování třeba Tylovo.

Přesto se skláním v úctě před tím, co ti skuteční čeští obrozenci dokázali. Pro některé to možná byla jenom hra, pro jiné móda, ale dokázali z jazyka, který se už pomalu stával jenom nářečím, stvořit jazyk plnohodnotný, spisovný, použitelný nejen pro krásnou literaturu, ale i vědu. Jistě se tu a tam přikrádalo třeba z německé kultury. Většina vlastenců byli bilinqvisté, často vychovaní německy, češtinu se teprve doučovali a za pochodu ji dotvářeli. K nim patřila i Němcová a její dlouholetá přítelkyně, Karolina Světlá, která se jako Johanka Rottová narodila do rodiny čistě německé. Čeští vlastenci v Praze byla trochu uzavřená společnost. Lze říci, že i pronásledovaná, šikanovaná. Ale jako každé gheto to byla také plná složitých vztahů, lásek, animozit, drbů. O konfidentech ani nemluvě.

Tady končí druhá část mého vyprávění o vzácné ženě a nešťastném muži. Pokračování se mi nějak rozrůstá pod rukama.

Tak příště…

Josef Hejna