Deník paní uèitelky – 31
Uèení v pøírodì
Zjara je venku opravdu nádhernì a je na co se dívat. V zahrádkách, v oknech, všude kolem. Není nic jednoduššího, kdy¾ si uèitelka ve venkovské škole vymyslí, ¾e u¾ se s dìtmi dlouho neuèili venku a je èas to napravit.
Udìlá se to takhle: vezme se z rozvrhu prvouka, pracovní èinnosti, tìlocvik a výtvarná výchova, øekne se to dìtem den dopøedu (to kvùli batù¾ku, pláštìnce a staršímu obleèení) a jde se za humna- do pøírody. Taky se to musí øíct panu øediteli, ale ten vìtšinou nìco „zahuèí“ a schválí to.
My jsme podobnou akci uskuteènili minulé úterý. Dìti po cestì soutì¾ily v poznávání všeho, co se poznávat dalo (stromy, kvìtiny, øádky brambor, ale i jména okolních vesnic, staveb a kopcù) a pro vítìzný bod byly odhodlané i spadnout do potoka (co¾ jsme s kolegyní samozøejmì nedovolily). Obdivovali jsme velikonoèní výzdobu v oknech i zahrádkách, je opravdu rok od roku nápaditìjší.
Mìli jsme štìstí na krásný sluneèný den, tak¾e pláštìnky jsme vyu¾ili jen jako sedátko pøi svaèení v trávì, co¾ bylo pro nìkteré dìti jedním z „vrcholù“ naší výpravy. Cestou jsme si povídali a tak u¾ vím, ¾e u Kuby doma se vylíhla kuøátka, sousedi jedné z holèièek oèekávají „radostnou událost“ u své fenky, Martin se pochlubil, ¾e mají doma 15 nových slepièek. Proto¾e u¾ nepoèítáme do 10 ale do 20, mù¾e si je všechny krásnì spoèítat.
Pøipomnìlo mi to jednu pøíhodu. Pøed nìkolika lety jsme také na jaøe v prvouce mluvili o mláïatech domácích zvíøat a jeden malý chlapeèek- tehdy taky prvòáèek- mi chtìl nìco pošeptat do ucha. „Paní uèitelko, nám se narodila nádherná jehòátka, malinkaté oveèky“ svìøoval mi tajemnì. „Luborku, øekni to i ostatním dìtem nahlas, urèitì budou mít radost s tebou,“ radila jsem mu. „To já nesmím,“ starostlivì a neš»astnì mi sdìloval klouèek, „on by nám je nìkdo sebral…“
Mìli jsme domluvenou i návštìvu v zahradnictví. Nad mno¾stvím kvìtináèkù a kelímkù rozmanitých velikostí dìti jen spráskly ruce a cesta od semínka k sazenièce jim pøišla neuvìøitelnì slo¾itá, to kdy¾ sledovaly s jakou zruèností a rychlostí p.zahradnice pøesazovala slabouèké zelené nitky z jednoho kelímku do druhého. Nemohly uvìøit, ¾e z takové ¾í¾alky vyroste jednou rajèe. A to jsme venkovani!
Trávníky mezi skleníky a paøníky se ale brzy pro naše divoèáky promìnily v bezva høištì, a tak jsme urychlenì opustili „bojištì“, aby po nás nezùstala nìjaká zkáza. Výtvarnou výchovu jsme absolvovali v místní výstavní síni, kde je mo¾né ka¾doroènì obdivovat ruèní práce dìtí i dospìlých a my jen hlídaly, aby ¾ádné malované vajíèko neskonèilo na kusy. Na závìr jsme si „pøidali“ i hudební výchovu, to kdy¾ jsme ke škole zamíøili v pochodovém rytmu a za zpìvu hitu „Šly panenky silnicí“. Mìli jsme fakt štìstí, druhý den u¾ zase lilo.
U¾ po nìkolikáté jsem si pøi psaní svého textu vzpomnìla na jednu historku, kterou bych vám ráda vyprávìla, ale která se mi „tématicky“ nikdy nikam nehodí. Tak jen tak- na závìr.
Stalo se v naší škole ještì pøed mým nástupem. Vypráví se tu ka¾dému novému uèiteli- tak¾e z generace na generaci. Na klavíru stála sádrová busta Napoleona. A dìti, hrající o pøestávce na babu, ji neopatrným pohybem shodily na zem. Prùšvih, hlava se odkutálela stranou. Naštìstí šla ale nasadit, co¾ také ¾áci neprodlenì uèinili a opravdu, na první pohled nebylo nic vidìt. Ale tušili velký malér, proto byli neobyèejnì tiší a zamlklí. Pøi následné hodinì zpìvu to bylo uèiteli divné a tak se je sna¾il povzbudit. „No tak, zpíváte jak zaøezaní, poøádnì se do toho opøete, a» to zní. Zpívejte s takovým elánem, a¾ budou nepøátelùm hlavy padat..“ A pøi tìch slovech uhodil do kláves.
No a nepøíteli opravdu hlava upadla. Jak to bylo dál, u¾ v análech zaznamenáno není.
Eva Procházková
Další èlánky autorky: