Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Usvìdèení ze l¾i
Dcerka se tìm dvìma narodila po úmrtí dvou synù, v dobì, kdy se u ¾eny pøedpokládá spíš pøechod. Bylo to opeèovávané ¾ivé dítì, zvìdavé na svìt, vìènì zatoulané ve snech a souèasnì v divokém pohybu. Svou veselostí neustále odnìkud èouhala, vyvádìla, mìla prùšvihy. Ale její pohled na svìt a lidi byl radostný tak moc, ¾e vìtšina prùšvihù skonèila smírem.
Oba rodièe prošli citovým vzplanutím k jinému, tak se vlastnì neustále hádali. I to tehdy taková rodina vydr¾ela. Pro dekorum a z hospodáøských dùvodù. Rozvod byl tehdy ještì nìco tak neslýchaného a neslušného, ¾e kdy¾ se toho dopustila dcera sousedù, mluvilo se o tom ještì nìkolik let. Ale hádat se, to bylo normální a pøípustné. Dcerka tím velice trpìla, bránilo to její potøebì ¾ít se všemi s láskou a radostí.
Pak se stalo nìco strašného. Rodina se vypravila k moøi. Pobyt platil bohatý ji¾anský strýc. Nechtìli ho ale vyu¾ívat, a tak byl pronajat jen dvoulù¾kový pokoj. V noci spávala dcerka s matkou, po obìdì pøi siestì poskytl útulek otec. Ale za nìjaký èas se malá zaèala odpolednímu spánku úpìnlivì bránit. Utíkala do stínu dvorka a bránila se tak neústupnì, ¾e jí bylo dovoleno si místo odpoèinku hrát. Ten její vìèný smích se nìjak poztrácel, stala se lekavá a plaètivá. A také døívìjší otcova laskavost se zmìnila v nerudné hrubé trestání.
Svoboda dovolené dala ještì na chvíli odklad od toho, k èemu pak mnohem snadnìji došlo doma v malém bytì. Celé prázdniny u moøe tomu utíkala, sedávala skrèená za køovím zahrady, bála se a sama nevìdìla èeho. Jen cítila, ¾e se dìje nìco nenapravitelnì zlého. A teï se to stalo. Bezmocné dìtské tìlíèko bylo zahlceno odpornì funícím témìø nepøíèetným èlovìkem. Tím, který ještì pøed nìkolika týdny byl laskavým ochraòovatelem. Dítì køièelo v hrùze, volalo zoufale slitování, ale nebyl nikdo k jeho záchranì. Matka byla nìkde ve mìstì.
Vše skonèilo, ten èlovìk nabyl opìt skoro své podoby, cloumal tím vystrašeným èlovíèkem a syèel - bìda, kdy¾ nìco øekneš. Komu taky. Nìjaký strašlivý stud by stejnì bránil øíct to komukoliv. Tichounce sedìla v koutku za kredencí, kde tak èasto klekávala za trest a kde vysnila tolik dìtských snù. Schoulená, tiše v duši vzlykala, tak ode dneška malá devítiletá ¾enièka.
Trvalo to témìø rok. Poèáteèní hrùza pøešla v lhostejnost. Ten dravý bezstarostný smích se u¾ ale nevrátil. Matka s ní chodila po doktorech, bez odporu polykala léky. Ale snila - pøece jen nìco z toho døívìjšího krásného v ní zùstalo.
Potom se otci zmrzela a pokusil se o toté¾ u její spolu¾aèky. Jen¾e ta nemlèela a celé okolí zachvátila hrùza. Zachránila ho jeho krásná, ¾ivá, všemi oblíbená ¾ena, která se stala zoufalou hrází na obranu rodiny a ¾ivitele. Obì dìti byly usvìdèeny ze l¾i.
Malá zmìnila prostøedí, zaèala chodit na gymnázium. Èasem se vrátil i smích, i kdy¾ znìl jiným tónem. Ale jedno si z toho odnesla pøece - studenou, zoufalou nedùvìru k mu¾ùm, která trvala i po provdání. Vlastnì a¾ k prvnímu lidsky krásnému vztahu s radostným èlovìkem.
A ještì nìco. Pøesto, ¾e od té doby ji surovì bil kovovým koncem øemene pro ka¾dou malièkost, nikdy ji nepøinutil sklonit hlavu. Dovedla se mu bez ohledu na rány dívat èernýma vzpurnýma oèima do oblièeje a tím pohledem vyplivnout své pohrdání - a vlastnì i svou sílu.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: