Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Láska po telefonu
Já se mám ke všem technickým vymo¾enostem jako pralesní divoch k hromu a blesku, ale na telefon jsme si prostì musela zvyknout. Jakkoli mi dodnes vadí, ¾e toho èlovìka na druhém konci nevidím. Naše man¾elství s druhým mu¾em se vlastnì po dlouhou dobu zpoèátku odbývalo pøevá¾nì po telefonu. On bydel v Praze, já v Mostì. I tak jsme si pravidelnì a pokud mo¾ná dennì volávali - tehdy ještì nebyly volaèky a spojit nás musela ústøedna - a tak znaly naši lásku za nìjaký èas všechny její pracovnice.
Tehdy jsme èekali Majdalenku a holce se nìjak nechtìlo na svìt. U¾ dávno jsem mìla pøipravený kuføík se vším potøebným, dávno jsem dokonce nìkolikrát absolvovala marnou cestu do porodnice a za den za dva zase zpìt - k obveselení sousedù a pod palbou úsmìvných dotazù - to u¾ zase jdete rodit? Kdy¾ skonèily školní prázdniny, holky se vrátily z tábora do školy a man¾el - uèitel - naopak do té školy zase odejel do Prahy. A zase zaèala naše láska po telefonu. Ty holky na ústøednì dokonce byly tak skvìlé, ¾e u¾ jsem ani nemusela øíkat èíslo, poznaly mne po hlase. A nakonec se to velice vyplatilo. Najednou to tu bylo doopravdy. Zavolala jsem sanitu, dcerám nechala na stole lístek, a» se uchýlí k sousedùm a staèila tak akorát zvednout mezimìstskou - kdy¾ zazvonili sani»áci. Tak¾e jsem svým milým telefonistkám stihla øíct jen to, ¾e jedu rodit a a» øeknou mu¾ovi, ¾e má štandopede dojet dìlat holkám tatínka. Se smíchem mi to slíbily.
No tak - nerodila jsem zas, ale tentokrát si mne v porodnici u¾ doopravdy nechali. Napájeli mne ricinovým olejem - co¾ pod okny pokoje s pobavením komentoval tatínek, který mezitím v poklidu dojel z Prahy a pak koneènì druhého dne na kapaèku se to povedlo. Narodil se cvalík pøes pìt kilo - holka jako buk - však to taky byla døina. Akorát mìla jednu špatnou vlastnost - pro kterou mne š»astný otec dlouho škádlil - byla tmavohnìdá. Ne, nelekejte se, nebyla jsem nevìrná s èernochem - ale byla tak pøenošená, ¾e kazící se plodová voda jí spálila kù¾i. koupat jsem ji musela do tøí mìsícù jen olejíèkem, dokud se kù¾e nesloupala a nestala se z ní blondýna - ostatnì z mých dìtí jediná.
Ale na tento porod mám jednu pøelíbeznou vzpomínku. Tenkrát bylo záøí - pravé babí léto, vlídné, teplé, plné podzimních krásných vùní. Porodila jsem zveèera a pøišla na mne øada do ještì prázdného pokoje. Sestra mi nechala okno otevøené do nemocnièního parku a já, spokojená, ¾e je to všechno za mnou, ¾e dítì je krásné, zdravé, jsem si tak do rána le¾ela v té vlahé podzimní vùni a byla po vršek naplnìna štìstím. A byla to dlouhá a krásná noc, kdy bylo škoda usnout. Další miminko se tehdy narodilo a¾ ráno o páté.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: