Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Riskantní povolání
Nechci psát o riziku tøeba váleèných zpravodajù, tam je risk nasnadì a natvrdo - ale i v naprosto pohodových domácích reportá¾ích redaktorù se skrývá nejedno úskalí.
Je to u¾ hodnì dávno, co jsem v redakci Veèerní Plznì jako témìø abstinent byla vybrána, abych pøinesla reportá¾ z Bo¾kova - kolébky našeho bájeèného rumu. Vypravila jsem se tam s jistotou, ¾e bude úkol k napsání tak zvanì "levou zadní".
Kdy¾ jsem procházela velkou branou závodu, pokyvoval nade mnou vlídný vrátný hlavou a dával mi pøátelskou radu - dávejte si pozor, náš øeditel je špásfógl a rád novináøe pro legraci ostatních opije! - Pchá - pomyslela jsem si - to se mnì nemù¾e stát! a povznešenì jsem se na pana vrátného usmála.
Pan øeditel byl opravdu zábavný pán, ochotnì mi povyprávìl o výrobì, vylíèil, co nového v laboratoøi pøipravují - a povytáhl zpod stolu lahvinku nìèeho voòavého - od rumu ponìkud tmavšího. No jen se nebojte a ochutnejte - taková malá odliveèka nemù¾e ublí¾it - a mìl tam pro ty košty opravdu takovou štíhlounkou nádobku, skoro jakoby sklenìný obal na tu¾tièku. Ochutnala jsem, bylo to pøíjemné na patøe a nezdálo se mi to nijak silné.
"Tak a teï vás ještì provedu po provozu, tu stopeèku si vezmìte sebou, budete ji ještì potøebovat!" a šli jsme. No to víš, mne neopiješ, pomyslela jsem si v duchu - plna jistoty. A provoz byl opravdu rozsáhlý, plný zajímavého pokoukání a nebylo mo¾né se vyhnout zdvoøilému "jen tak si líznout", jak šmakuje budoucí rum postupnì bìhem výroby. Ale opravdu jen tak na špièku jazyka. Sotva na polknutí.
Jen¾e ta výroba má tìch "postupù" opravdu hodnì. A já jsem také "postupovala" v nejistotì, jestli se opravdu bezpeènì a hlavnì pro okolí nepostøehnutelnì trefím do dalších dveøí. A kdy¾ jsme koneènì prošli všechno, panu øediteli musely svítit oèi spokojeností - já u¾ jsem to tak pøesnì nevnímala. A obrovská široká vrata se mi zdála k nestrefení. Na pana vrátného jsem se radìji ani nedívala. Soustøedila jsem se na jedno - trefit se a projít.
Jak jsem docestovala zpìt do centra Plznì - bùh ví. Ale trefila jsem se i do redakce a pak vlastnì nevím. Prý jsem se nerozptylovala pozdravem, zasedla k psacímu stroji a psala a psala - prý chvílemi hledala písmenka, ale psala jsem usilovnì dál a ani nevnímala, ¾e se postupnì za mými zády shromá¾dili ostatní v nìmém údivu. Ten nejvìtší byl ten, ¾e jsem ten èlánek odvedla tak dobøe, ¾e beze zmìn opravdu vyšel. Ten zá¾itek byl nejoblíbenìjší vyprávìnka mého tehdejšího šéfa.
Ale nebyl to "riskantní" zá¾itek v mé redaktorské kariéøe jediný. Oni jsou toti¾ lidé, kteøí se nejvíc radují, kdy¾ svou zlomyslností pøivedou nìkoho k pobavení ostatních do maléru. Jako ten bo¾kovský øeditel. S takovými jsem se setkala ještì pár let pøedtím v mosteckém týdeníku Rozvoj. Bylo období skliznì øepy a tak jsem byla vyslána do cukrovaru. Hromady øep na skládce byly fascinující u¾ na pohled, fabrika plná hluku a dìní, lidé ochotní k rozhovorùm - nádhera! A tak jsem docela dùvìøivì pøijala plnou odlivku nìèeho skvostnì dobrého - melasy. A ani mne nevarovaly utajené úsmìvy ochotných hostitelù.
Sklapla jsem blok, nahodila na záda oblíbený batù¾ek a alou zpìt do Mostu a do redakce. Autobus akorát pøijí¾dìl, radostnì jsem naskoèila a po chvíli cesty - no ani si to nenechte povídat! Úpìnlivì jsem prosila øidièe, aby honem - ale opravdu honem - zastavil a pustil mne ven. A kdy¾ na mne dìlal posunky, ¾e nebude èekat a pojede - vùbec jsem neprotestovala. Ta cesta byla útrpná. Nebylo na ní dost keøíèkù, za které bych se byla stihla schovat, kdy¾ mi tou cukrovarnickou dobrotou zkroucená støeva velela zastavit stát! A do redakce jsem se z domova odvá¾ila a¾ další den.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: