Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jsou to vzpomínky na pøíhody, které jsem pro¾ívala a pro¾ívám s malým Vietnámkem Taiem, jeho¾ douèuji èeštinu. Já moje vyprávìní nazývám "taioviny"…
Tai, "vrtaèka" a chudák velbloudáø
V jedné z posledních hodin mì Tai opìt pobavil, ale tentokrát nejen svými lingvistickými "objevy". To bylo tak:
Kdy¾ Tai pøichází ke mnì na hodinu, bývám doma sama, jen¾e tentokrát jsem sama nebyla. Man¾el, který pøijel po noèní smìnì dopoledne domù, se chvíli pøed Taiovým pøíchodem odebral do lo¾nice, aby dohonil spánkový deficit. Lo¾nice sousedí s obývacím pokojem, kde se s Taiem uèíme. Tady ještì musím øíct, ¾e pøed víc jak rokem se do bytu pøímo nad námi nastìhovala mladá dvojice, její¾ mu¾ská èást je buï zanícený kutil, nebo se rozhodla udìlat z tøípokojového bytu byt šestipokojový, tudí¾ panelové zdi vìènì rozeznívá vrtaèka èi jiný hluèný nástroj.
V dùsledku toho nezøídka musím pøerušit diktování, proto¾e není slyšet vlastního slova. A proto¾e Tai je u¾ na tyto "koncerty" zvyklý, nevyvádìjí ho z míry. A tak kdy¾ diktát zaèaly náhle rušit zvuky, je¾ pøipomínaly startující formuli (to se mùj cho» ve spánku zøejmì pøekulil na záda), Tai, netušící, ¾e nejsme v bytì sami, jen se stoickým klidem poznamenal:
"Á, vrtaèka! Ale nìjaká silná..." V tu chvíli se pùvodce onìch podivuhodných zvukù rozkašlal.
Tai jen povytáhl oboèí do pùli èela a své prohlášení opravil s patøièným odùvodnìním:"Tak to ne vrtaèka. Vrtaèka nekašle!"
Ten den, kdy nás pøi hodinì rušila "vrtaèka", mìl Tai jeden ze svých dnù „D“.
"Hlášky" z nìho pøímo padaly. Buï se o nìho pokoušela rýma, nebo ho drá¾dil suchý vzduch panelákového bytu - zkrátka Tai najednou hromovì kýchl. Sotva stihl vytáhnout z krabièky na stole papírový kapesník, kdy¾ se exploze opakovala s takovou razancí, ¾e témìø "políbil"na stole otevøený sešit. Zvedl hlavu, pokrèil nos, pøimhouøil oèi a èekal. Ovšem tøetí kýchnutí se nedostavilo. Vysmrkal se tedy a prohlásil:
"Škoda!"
"Jakápak škoda?" podivila jsem se.
"Tatínek øíká," vysvìtlil mi Tai, "¾e správný køes»an kýchne tøikrát."
Pak se po»ouchle zahihòal a vyøešil situaci po svém: "Já nejsem køes»an, tak kýchnu jen dvakrát."
Tentokrát jsme opìt psali diktát z pøíruèky, a to o dovolené v Tunisu. Diktuji Taiovi vìtu o dìtech, které se chtìly povozit na velbloudovi:
"Dìti pøinášely drobné penízky, aby je velbloudáø povozil."
Tai píše a jen tak mimochodem utrousí: "Chudák!"
"Kdo je chudák a proè?" zbystøím pozornost v oèekávání další hlubokomyslné úvahy. A doèkám se:
"No velbloudáø! Musí je vozit sám!"
Ano, s èeštinou sice Tai svádí urputné boje, ale dovede si povšimnout, ¾e v nesprávnì stylizované vìtì chybí výraz "na velbloudovi" a jeho absence obsah vìty pozmìní...
Míla Nová