Deník paní uèitelky – 30
Povìst o místì zvaném Toèivý vír…a taky o vodì
„Jé, mnì se kýve zub,“ ozvalo se uprostøed ètení. Tuhle vìtu znám, slýchám ji z rùzných koutù tøídy obden. Dìravé pusinky se na mì usmívají velmi roztomile. Horší je to s kousáním do jablek. „Víte co, pøinesu nù¾ a rozkrojím vám je,“ nabídla jsem se. „A víš, ¾e máš docela dobrý nápad,“ odvìtila radostnì jedna z holèièek a pìknì se na mì usmála.
Za pochvalu dìkuji, ale zdá se, ¾e vysvìtlit dìtem tykání a vykání se mi tak docela nepovedlo. No nic, zkusím to znovu. A pak pøípadnì ještì znovu, ono se to poddá…
Vìdìli jste, ¾e voda má svùj den? Naše škola je zamìøena na ekologii a tak si pøipomínáme Den vody, Den Zemì, Den stromù, Den zvíøátek, tøídíme odpad do barevných kontejnerù na chodbách. Proè byl Svìtovým dnem vody zvolen v roce1993 Valným shromá¾dìním OSN právì 22. bøezen, se mi nepodaøilo vypátrat. Kdybyste to nìkdo vìdìli, budu vám za tu informaci vdìèna.
Celodenní program s rùznými soutì¾emi a vyplòováním pracovních listù by byl pro nás prvòáky ještì pøíliš tì¾ký, tak nás k nìmu nepøizvali. Ale nám to nevadí. Vyrazili jsme k øece, abychom si o vodì povyprávìli pøímo u zdroje. Dìti nevìøícnì kroutily hlavou, ¾e v dalekých zemích je pitné vody nedostatek a lidé tam proto umírají.
Kdy¾ u¾ jsme tam byli, poslali jsme po proudu i malou panenku z vlny – naši Moranu- zimy u¾ bylo dost. Zatancovali jsme si na bøehu jarní taneèky, zazpívali si a zároveò jsme se „pøimìøenì“ zablátili. To aby i maminky poznaly, jak jsme akèní.
Moji prvòáci milují, kdy¾ jim vyprávím povìsti. Dobøe znají tu o praotci Èechovi a hoøe Øíp, a pak tu o Horymírovi. Kdy¾ jsme se uèili psát velké Š, seznámila jsem je s pøíbìhem vìrného konì Šemíka. V místních povìstech velmi èasto „vystupují“ studánky, potùèky, øeky, zkrátka voda v rùzných podobách.
Ta naše – øíèka Doubrava - je vìtšinou klidná, jen pøi povodních trochu zlobívá. Má nádherná zákoutí a krásnou okolní krajinu. V povìsti O souboji vodníkù hraje dùle¾itou úlohu. To prý kdysi zastavil vozka pocestnému, který ho prosil o svezení. Byl to malý mu¾íèek v zeleném obleèení, z nìho¾ mu kapala voda. Kdy¾ se ho vozka zeptal, co je zaè, pøiznal, ¾e je vodníkem v Sázavì a pøijel sem do Doubravky vybojovat boj na ¾ivot a na smrt se zdejším vodníkem, který mu unesl dceru.
Poradil zvìdavému vozkovi, ¾e v místì zvaném Toèivý vír mù¾e souboj sledovat z pøilehlé skály, ale musí dávat pozor na barvu pìny v øece. Pokud bude bílá, je všechno v poøádku, jakmile se ale zbarví doèervena, bude zle a je tøeba rychle vzít do zajeèích. Zpoèátku byla pìna bílá, ale lítý boj pokraèoval velmi dlouho. Nakonec se voda zbarvila doèervena, vypadalo to, jako by øekou tekla krev. Vozka na nic neèekal a upaloval pryè. ®ádného vodníka u¾ nikdy v ¾ivotì nepotkal.
Jestli byl vodník z Doubravky tenkrát opravdu zlý - tì¾ko øíct. Jak vypadá ten dnešní, jménem Èochtan, vám mohu ukázat na fotografii. Ka¾doroènì zaèátkem dubna odemyká zlatým klíèem øeku netrpìlivým vodákùm.
Milá Doubravko, pøejeme ti krásnou plavbu od pramene a¾ do Labe a abys cestou potkávala jen takové lidi, kteøí ti neubli¾ují.
Eva Procházková
Další èlánky autorky:
Jarní prázdniny, cesta do Prahy