Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Bo¾í pomsta
Mít dìti není vùbec jen tak. Ale mít jedno dítì všemi mastmi mazané - to je zrovna bo¾í pomsta. Druhá dcera Eva se vyvedla právì takhle. Pokud jsem vùbec chtìla, abych ji k nìèemu dovedla, musela jsem velice zva¾ovat, jak na ni a vìtšinou to šlo tak, ¾e jsem zdánlivì chtìla pravý opak. Jeden z mých kamarádù tomu øíká "oslí efekt". V ji¾ních krajích taky osla, který se zapøe a ¾e ne a ne, obrátí na cestu zpìt a on se pak s nadšeným hýkáním otoèí a uhání tím ¾ádaným smìrem.
Starší Jana byla dítì odjak¾iva poklidné, manipulovatelné a zodpovìdné. Eva pravý opak. A proto¾e já jsem pøesvìdèená, ¾e dìti mají odmala v domácnosti zastávat drobné práce - podle svých sil - tak jsem, jen co se postavily na vlastní nohy, rozdìlila úkoly. Nedìlní poobìdové nádobí jsme ale myly všechny tøi. Tedy myly - já jsme umývala a holky utíraly.
To bylo Evce asi tak pìt let, kdy¾ ka¾dou nedìli nìkam vymizela za dìtmi a utírání zbylo na Janu. Zprvu neøíkala nic, ale pak ji to zaèalo štvát. A zmohla se, holubièí nátura, na protest. Byl uznán. Jen¾e pøíští nedìli utírala zase samotná. A natahovala moldánky nad tou nespravedlností. Ale to u¾ jsem Evku zrychtovala a proslov zakonèila nesmlouvavým - pøíštì si tì pohlídám a utírat budeš - to si piš!
Nastal den "D". Jana u¾ od posledního polo¾ení vidlièky sestru hlídala jako oko v hlavì, aby nemohla zaklapnout dveøe od bytu a poøád po mnì úzkostlivì pokukovala, abych na své pohrù¾ky nezapomnìla. Pak malá odešla z kuchynì, ale proto¾e šla jen do dìtského pokojíèku, zùstaly jsme klidné a daly se do mytí. Nádobí okapalo, holka nikde.
Rozplývajíc se v slzách doutírala Jana jako obvykle celou dávku. A mnì to rozpálilo do bìla. Tak to ne - blázny se ze mne dìlat nebude. Seøe¾u ji do nìmoty, jen co!!! A vtom se do kuchynì plí¾í skleslé, horeèkou rozpálené dítì. Proboha, hrklo ve mnì. Nedìle, na sídlišti ještì ani telefon, co honem ... A hned se mi rýsovaly problémy v redakci, kdy¾ zítra nebudu moci jít do práce. Tak jsem ji pro zaèátek zmìøila. Nedùvìøivì jsem koukala na teplomìr. Ani ne sedmatøicet. Mìøím ji znovu, holka nasazuje muèednický výraz. Zase nic. No, to si ¾ádná matka neriskne, aby honila dítì do školky, kdy¾ takhle vypadá a tak jsem si v duchu pøeplánovala celý pondìlní den a v noci se chodila na holku dívat. Spala s líbezným výrazem ve tváøi. Za slibovaných sankcí samozøejmì sešlo.
Nazítøí vyskoèila jako rybièka a hrnula se ke dveøím. Sledovala jsem to nedùvìøivì. A¾ za dlouhý èas jsem se dozvìdìla, ¾e po celý kus nedìlního odpoledne byla zastlaná v peøiníku, aby se poøádnì rozpálila a vypadala s tou horeèkou pøesvìdèivì.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: