RIGA
leštìného èervenohnìdého kamene. Ale staèilo projít pár krokù prùchodem moderní budovy Muzea okupace (která se sem po pravdì moc nehodila) a ocitli jsme se pøed jasnì èerveným, cihlovým, bohatì zdobeným, nádhernì zrekonstruovaným Domem èernohlavcù. Èernohlavci podle pokrývky hlavy, kterou pøíslušníci obchodního spolku, jemu¾ dùm patøil, nosili. Støe¾í ho socha rytíøe s ponìkud vyjeveným výrazem ve tváøi. Obì památky pøipomínají minulost Rigy jako významného hanzovního mìsta. Opodál jsme nemohli minout ri¾ský Dóm, jeho¾ ¾elezná vì¾, nejvyšší v stovì¾atém mìstì, je spolehlivým orientaèním bodem pro turisty.
Dalším dobrým orientaèním bodem je pomník Vlasti a svobodì. 42m vysoká bronzová socha ¾eny (místní obyvatelé jí øíkají Milda) vzpíná ruce ke tøem hvìzdám symbolizujícím tøi historické provincie. Socha stojí na obelisku vysokém 19m a je pro Ri¾any tím, èím je socha sv.Václava pro Pra¾any. Asi po hodinì procházení ulicemi i ulièkami Rigy mezi provazci deštì jsme byli mokøí, jak zákon ká¾e, a souboj s poèasím jsme vzdali. Zbytek osobního volna jsme strávili v jedné z útulných kavárnièek nedaleko historické radnice. V tomto mìstì mì záludnost poèasí mrzela nejvíce, proto¾e podle nádherného ri¾ského panoramatu jsem se tìšila na spoustu krásných zá¾itkù. Jen¾e poèasí neporuèíš, a tak jsme po tøech hodinách Rigu opouštìli trochu zklamanì. Èekalo nás ještì pár desítek kilometrù lotyšskou krajinou k pøístavu, kde jsme se opìt mìli nalodit na trajekt, ale pak u¾ nás oèekávalo Estonsko.
Text a foto: Míla Nová