Jak to všechno zaèalo: V roce 1913 cestoval Francis Picabia, tehdy ještì pøívr¾enec tak zvaného orfického kubismu do Ameriky, aby v New Yorku navštívil proslulou výstavu moderního umìní, Amory Show. Sešlo se na ní 300 malíøù a sochaøù, evropská avantgarda i tehdejší souèasní umìlci ameriètí. Nìkolik jmen si mù¾ete rozluštit na pøipojeném plakátu. Výstava se jmenovala oficiálnì The International Exhibition of Modern Art, ale proto¾e se konala ve zbrojnici (Armory) 69. infanterie regimentu New York City, vešla do dìjin jako Amory show. Sensací výstavy se stal Duchampùv obraz „Akt, sestupující se schodù“, pøesto, èi právì proto, ¾e byl nìkterými návštìvníky výstavy hanlivì oznaèován za „výbuch v továrnì na šindele“. Dokonce prý tuto ostrou kritiku obrazu pronesl sám prezident Theodore Roosevelt. Z toho vidíte, ¾e avantgardní umìlci to nemìli nikdy lehké. K pøíle¾itosti výstavy byla vydána i unikátní poštovní známka, na které je jmenovaný obraz i s pozornì si ho prohlí¾ejícími návštìvníky. Celkem o nic nešlo, Marcel Duchamp se na tomto futuristickém obraze prostì pokusil zachytit rùzné fáze pohybu postavy, sestupující se schodù.
Do Ameriky pozdìji pøicestovali Picabiovi staøí pøátelé z Paøí¾e, Marcel Duchamp a Man Ray, kteøí opustili Evropu kvùli první svìtové válce. V USA se stal z Picabii, dosud trochu nestálého umìlce, pøívr¾enec Dadaismu. Maloval ironicky myšlené „mechanické“ obrazy, slo¾ené z èástí strojù, ve kterých hrály roli i erotické motivy, promíchané alchymistickými prvky. Man Ray se zabýval nejvíc fotografii, vpravo vidíte jeho akt, nazvaný „Violine“. Pøesto¾e v Evropì zuøila válka, odjel Picabia v roce 1916 pøes Barcelonu do Curychu, kde v básníkem a filosofem Hugo Ballem zalo¾eném „Cabaretu Voltaire“ (nalézal se nedaleko bytu, ve kterém se tehdy ukrýval Lenin), poznal tamní dadaisty, Tristana Tzaru, Hugo Balla, Hanse Arpa a mnohé jiné, kteøí v kabaretu pøedvádìli své anarchisticky ladìné špektákly. Picabia se stal spojnicí mezi dadaismem Newyorským a Dada skupinou ve Švýcarsku. Dada umìní tehdy nevyhledávalo známé galerie a musea, ale projevovalo se pøedevším v kabaretech a v divadle. Byla to revolta umìlcù, vzniklá uprostøed nejistot války, zamìøená proti mìš»áctví, proti konformním stanoviskùm a pøedevším proti válce a prolhanosti politického kalkulu. Dada chtìlo bezesporu totální provokaci a totální revoluci v umìní. Byla v tom nejistota a zoufalství mladých lidí, kteøí se báli dalšího vývoje ve svìtì i obvyklé pøání mládí všechno od základu zmìnit. V útr¾kových vìtách provokovali totálním nonsensem, hudba byla chápána jako prostý hluk. Setkání s jejich díly bylo šokující. Napøíklad známý obraz Picabiùv „Kakodylické oko“ (kakodyl je odpornì páchnoucí jedovatá slouèenina s arsenem) je vlastnì kolá¾, jakýsi druh jídelního lístku. Oko je na obraze obklopeno podpisy, útr¾ky textù, rùznými poznámkami. A k tomu všemu byla ještì vyhlášena kacíøská teze, ¾e staèí jen signatura, obrazù bylo u¾ namalováno a¾ dost. Mo¾ná, ¾e vám to pøipomene nìkteré projevy v umìní souèasném. Nejistota, strach z budoucnosti, odmítání rùzných jevù ve spoleènosti, tyto nálady se projevují stále stejnì. Pokud se ovšem projevovat mohou. V diktatuøe pochopitelnì k nièemu takovému docházet nemù¾e. A umìní není nièím jiným ne¾ obrazem doby. Zrcadlem doby. Pokud je umìlec poctivý, sna¾í se to, co ho zamìstnává, sdìlit svým dílem. Jestli¾e je v nìm chaos, nejistota, strach a odpor k celkové situaci, vyjádøí to nìèím, co pochopitelnì nemù¾e být líbivé.
Slovo dadaismus je samo o sobì té¾ nesmysl. Mo¾ná je to pøitakání - nám známými slovy „da, da“, ale té¾ znamená ve francouzštinì koníèka ve smyslu hobby, v jazyce malých dìtí pak oznaèení pro houpacího konì. Klíèovou postavou dadaismu byl Marcel Duchamp, který od roku 1915 -1919 pracoval v New Yorku. Ji¾ tam produkoval v duchu dadaismu své první „ready mades“. Byly to „hotové„ pøedmìty denní potøeby, jako sušák na lahve, který jím byl prohlášen za umìlecký objekt. Proslulý urinoár, signovaný „R. Mutt“ jste u¾ vidìli v èlánku o Járovi Cimrmanovi. Rozhodnì to vìtšinou nejsou umìlecká díla, kterými by si lidé rádi zdobili své pøíbytky.
Dadaistické skupiny umìlcù se formovaly v mnoha jiných mìstech. Vedle New Yorku a Paøí¾e, vznikly také v Liege, Hannoveru a v Berlínì velmi aktivní skupiny. Hannover opanoval Kurt Schwitters a jeho „merz“ kolá¾e (merz je útr¾ek slova komerz). Prohlásil své práce za pøedobraz revoluce. Všechno bylo obrazem kvasící politické scény v pováleèné Evropì. Bezesporu nejradikálnìjší dada skupina se zformovala v Berlínì dvacátých let. Berlínští umìlci Raoul Hausmann, Hannah Hoch, John Hartfield (pùvodnì Helmut Herzfeld), Hulsenbeck a pøedevším George Grosz svými politickými karikaturami zdùrazòovali anarchistického ducha èasu v hlavním mìstì pováleèné Výmarské republiky. Vpravo vidíte Grossovu karikaturu z roku 1920, nazvanou „Opory spoleènosti“. V tomto èasovém úseku nelze, stejnì jako mnohdy jindy, oddìlit umìní od politiky. Jistì si ka¾dý dovede pøedstavit, ¾e po nástupu Hitlera k moci byli tito umìlci rozehnáni po celém svìtì. U¾ili si legrace, nonsensù a anarchistických pøístupù k ¾ivotu, ale nacizmus a druhá svìtová válka jim nechala úsmìv zmrznout na rtech. Dada skupina v Kolínì nad Rýnem vydávala èasopis „Ventilátor“, okolo kterého se shroma¾ïovali umìlci jako Hans Arp a Max Ernst, kteøí v této periodì pro¾ívali u¾ rozhodující fázi mezi dadaismem a surrealismem. V Paøí¾i se spøátelili s André Bretonem, mluvèím paøí¾ských surrealistù, stejnì jako se spisovatelem Paulem Eluardem a básníkem Tristanem Tzarou. Pod jejich vlivem polo¾il Max Ernest, romantický a intelektuální, jeden z nejzajímavìjších zjevù tehdejší surrealistické scény vùbec, základy k vývoji své snové, surrealistické výrazovosti.
Mezitím, co dadaisté setrvávali v urèité pozici, kterou je mo¾né oznaèit jako „antikunst“, znamenal surrealismus návrat ke skuteèným obrazùm, i kdy¾ nìkdy tì¾ko pochopitelným. Navazuje na základy ilusionismu Giorgia de Chirico, vyvinul napøíklad Max Ernst mnohostrannou ikonografii a jeho zajímavému a dlouhému ¾ivotu (provázenému nìkolika stejnì zajímavými ¾enami) a tvorbì by jistì bylo vhodné vìnovat samostatný èlánek. K nejpùsobivìjším obrazùm této jeho ranné periody patøí bezesporu obraz „Schùzka pøátel“ z roku 1922, na nìm¾ jsou shromá¾dìni všichni tehdejší èlenové i „vzory“ (Rafael, Dostojevský, kterému sedí na klínì autor obrazu Max Ernst) tehdejší paøí¾ské surrealistické skupiny. Pøed kulisou horské krajiny – a pøi zatmìní slunce(!) jsou postavy uspoøádány podobnì, jako na slavném Rafaelovì fresce „Disputta“. Postavy jsou té¾ oznaèeny èísly, která korespondují se jmény na papírových rolích v pravém a levém rohu obrazu.. Na obraze pøeva¾ují spisovatelé, kteøí byli hnací silou paøí¾ské skupiny, surrealisté okolo èasopisu „La litterature“. Psali tehdy „automatické texty“ (ecriture automatique). Na to právì poukazuje zatmìní slunce na obraze, naznaèující podvìdomí.
Volná asociace slov odpovídala u tìchto malíøù metodì automatismu, nechala vzniknout novou nadpøirozenou obrazovou spojitost. Tyto obrazy imaginace a snù podle motivù psychoanalysy (Freud) ukázala jak abstrahovaný, tak realistický zpùsob malby, dovolovala zobrazit iracionální pravdy kolektivního podvìdomí. Dosud se umìlci domnívali, ¾e tato oblast je zcela nepøístupná, ¾e jí nelze vyjádøit. Vrátíme-li se ale v historii umìní hodnì nazpìt, narazíme napøíklad na Hieronyma Bosche, jeho¾ obrazy pùsobí zcela surrealisticky, jsou na nich té¾ zobrazeny podivné chiméry ze zlých snù. Elementární animální vitalita ovládá také Ernstùv proslulý obraz z roku 1921 „Slon Celebes“. Centrální tìleso uprostøed je inspirováno africkými sýpkami na obilí, další souèásti jsou zbytky nìjakého mechanického pøístroje. Torso bezhlavé ¾eny prchá z obrazu. Toto monstrum pøedstavuje slepotu, násilí a strach èlovìka pøed nesvobodou, nevìdomostí a smrtí. K surrealistùm v Paøí¾i patøili ještì mnozí další umìlci, jako Katalánec Joan Miró se svým hravým charakterem. Na pøipojeném obraze, nazvaném „Harlekýnùv karneval“ to vypadá, jako by dìti z mateøské školky po sobì neuklidily hraèky. Podaøilo se mu na obrazech spojit elementy, zapamatované z dìtství, s èistou poesií, vlastním geniem a španìlským smyslem pro grotesku. Tvrdil, ¾e se obraz sám vytváøí pod jeho rukama, štìtec je veden podvìdomím. Témìø všechny jeho obrazy jsou barevné a veselé, snadno rozeznatelné, stejnì takové bylo asi jeho podvìdomí. Té¾ je vidìt, ¾e pocházel z rodiny, která se zabývala výrobou keramiky, i on sám pozdìji vytvoøil mnoho keramických soch a mosaik.
Obrazy surrealistù jsou velmi rozdílné, stejnì jako se lišilo podvìdomí umìlcù, ze kterého vycházeli a kterým se nechali volnì ovlivnit. Miró tvrdil, ¾e není ¾ádný rozdíl mezi jeho obrazem a psanou poesií. Také Picasso podlehl mezi lety 1926-1939 vlivu surrealistù, pøesto¾e odmítal být oficiálnì èlenem skupiny. Pøi svém pobytu v Paøí¾i v roce 1926, kdy se seznámil s Bretonem, Eluardem a Joanem Miró byl pøijat do kruhu paøí¾ských surrealistù i Salvador Dalí. V roce 1929 poznal té¾ Galu, ruskou ¾enu Paula Eluarda. Ta se okam¾itì zcela pøimkla k tomuto exaltovanému Španìlovi a zùstala jako „múza surrealistù“ po jeho boku a¾ do své smrti. Vlevo jí vidíte na Dalího obraze, nazvaném „Leda s labutí“.V krátké dobì se stal Dalí svými exaktními, erotikou nabitými obrazy, malovanými v manýristickém stylu, na nich¾ se èasto pevné pøedmìty rozplývaly do mìkké formy, vedoucí postavou surrealistù. Druhá svìtová válka vyhnala paøí¾ské surrealisty definitivnì do Ameriky a jejich centrum se pøesunulo do New Yorku. V Americe také vznikl obraz Maxe Ernsta, nazvaný „Evropa po dešti“, na kterém ponièená krajina, d¾ungle s nìkolika figurálními elementy pøedstavuje politický i skuteèný rozpad Evropy a její válkou znièené civilizace. Obraz vznikl èásteènì metodou tak zvané „frottage“ mechanickým pøenášením reliéfního podkladu na papír, èi plátno.
K surrealismu se hlásilo v tak zvané Èeské skupinì také nìkolik èeských básníkù (napøíklad Karel Teige a Vítìzslav Nezval) a malíøù . Nejznámìjší z nich je pravdìpodobnì Marie Èermínová, která své pùvodní jméno zamìnila za pøezdívku Toyen (snad podle slova Citoyen - obèan.) ®ila témìø celý ¾ivot v Paøí¾i, od roku 1947 a¾ do roku 1981, stejnì jako další pùvodem èeský surrealistický malíø Josef Šíma, který mìl francouzské státní obèanství u¾ od roku 1926. Další èeský surrealista, pøítel Toyen, Jindøich Štyrský, zemøel za války v Praze, v roce 1942.
Je ale ještì potøeba zmínit se o jednom velkém èeském malíøi, který patøil do skupiny kolem Teigeho a jeho¾ tvorba byla té¾ v prvním období surrealistická. Do malíøství pøinesl nové osobité prvky hlubokého duchovního rozmìru. Byl to vnuk impresionisty Antonína Slavíèka, syn generála a spisovatele Rudolfa Medka, do roku 1949 ¾ák Tichého a Muziky. Jeho ¾ivot by jistì probíhal jinak, kdyby se nenarodil a v tak „nevhodné“ rodinì a ne¾il v neš»astné dobì, nepøátelské svobodnému myšlení. Mikuláš Medek, který nesmìl ani dostudovat, byl bezpochyby jedním z nejvìtších èeských moderních malíøù. Zemøel roku 1974, nedo¾il se ani 48 let.
Nahoøe: Toyen:„Paravan“, vpravo jeden z obrazù Mikuláše Medka , nazvaný „Velká hlava, plná malých nezbedností.“