Vìru málokdy se setkáváme tolikrát s cestami a výzvami k pochodu, jako v biblických textech, i kdy¾ èasto sami Je¾íšovi uèedníci, (aèkoli sami mnohokrát prošli Galilejí a míøili se svým prùvodcem i do Jeruzaléma) mnohé nepochopili. Ne náhodou je i svìdectví Starého zákona doslova nabito výrazem „cesta“ pokyny k probuzení, k vykroèení a k pokraèování v pozemské pouti. Slova jdi, šel, vyšli, ubírali se, prošli, patøí mezi nejfrekventovanìjší slovesa celého Zákona. Ji¾ v èase patriarchy Abrahama se ®idé vydali z dnešního iráckého Uru do své skuteèné vlasti, pøesunuli se do Egypta, odkud se v památném Exodu vrací zpìt do zaslíbené zemì. Nemluvì o babylonském zajetí, o rozptýlení národa do všech konèin svìta. Tyto události poznamenaly celý rod Izraele - nejen cestováním, bìhem nìho¾ je Bùh zakaloval, ale i vysvìtlivkou proroka Zachariáše, který pøedvídal, ¾e Bùh pøetaví Izrael „jak se taví støíbro“. Jeho kolega Ezechiel mluví výslovnì o pøepálení v ohni zkoušek. Jen tak se spálí neèistota høíšníkù. Koneènì sama cesta do „zaslíbené zemì“ není cestovatelským dobrodru¾stvím, ale sledem zkoušek a trestù, bìhem nich¾ se tento národ (jako ka¾dý z nás) zbavuje za¾itých schémat, koncepcí a duchovních vlivù a povìr. Kanaan do nìho¾ míøily jejich kroky také nebyl jen teritoriální sférou, ale novou duchovní konèinou, v ní¾ bude sepsána Tora, tedy pìt Moj¾íšových knih, otevírajících sled starozákonního svìdectví. Jeden ze svazkù nám pøes vzdálenost nìkolika tisíciletí pøikazuje, ¾e „jestli¾e porušíte cestu svou, … hroznì a rychle vyhlazeni budete ze zemì, do které¾ pøijdete…“
Pokud jde o sloveso ve tvarech „jít“, „zvednout se“ èi „vycházet“, které se v Zákonì objevuje nejménì tisíckrát, jde o pøíkazy urèené všem pøíštím, a nejen ¾idovským generacím. Nezastavovat se, jít ¾ivotem, pøijímat útrapy, spoléhat se na Bo¾í øízení našich osudù a vìøit, ¾e jeden jedinec s Bohem za zády tvoøí v¾dycky vìtšinu. Mnozí Je¾íšovi ¾áci, (napøíklad Josef z Arimatie nebo Nikodém) patøili sice mezi skvìle pøipravené znalce Zákona, ale z vyvrcholení Kristovy smrti na køí¾i mnohé nepochopili. Ani dvanáct úèastníkù Je¾íšovy teologické fakulty do tohoto okam¾iku nepochopilo hloubku starozákonní zvìsti, ani výklady svého výsostného uèitele. Tedy kdy¾ Je¾íš opakoval v koncentrované podobì vlastní výuku pøi Poslední veèeøi, reagovali ¾áci, (jejich¾ uèitele bychom jim mìli závidìt), naprosto naivnì. A to nìkteøí absolvovali i výuku Jana Køtitele, který je v Judské poušti vybízel, aby „pøipravili cestu Pánì“.
A kdy¾ se tedy Je¾íš v posledních hodinách louèil s tímto spoleèenstvím, sdìlil svému ¾actvu ¾e „odchází“ a ¾e „cestu, kam já jdu, znáte“, byli apoštolové naprosto zmateni. „Nevìøící“ Tomáš se v této chvíli pozeptal: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak mù¾eme znát tam cestu?“ Struèná odpovìï znìla: „Já jsem cesta, pravda a ¾ivot.“ (J 14,6) Èím¾ obohatil své „já-jsem“ svìdectví o další pojmy. A¾ do této chvíle jsme vìdìli, ¾e je Je¾íš svìtlem, chlebem, vinnou révou, èi pastýøem – nyní je i programem našeho ¾ivota, cestou, kterou poctivý ¾ivotní „turista“ nemù¾e a nesmí minout. Ostatnì Je¾íše od poslední, køí¾ové cesty dìlilo u¾ jen pár úzkostných hodin. Ze všech obrazných pojmù, jich¾ Je¾íš pou¾íval ve své „prezentaci“ zástupùm jsem si sám nejèastìji vybíral „dveøe“. Zejména v èasech, kdy jsem musel vzít za kliku dveøí, za nimi¾ mì èekali nepøátelsky naladìní protivníci. Øíkával jsem si tehdy v duchu: Pane, Ty jsi ty dveøe! Co¾ mì dodávalo sílu k jednání, která byla krajnì nepøíjemná – leè toto oslovení mi dodávalo sílu a jistotu, ¾e mezi ïábelskými bytostmi nebudu jistì sám.
Je¾íš sám nám, „cestovatelùm“, sdìloval ji¾ na svých cestách Galilejí a Judskem, jak máme chápat svá vlastní putování. Pøikázal svým ¾ákùm i nám všem, ¾e máme vstupovat „tìsnou branou. Nebo» široká je brána a prostranná cesta, která vede k záhubì a mnoho je tìch, kdo tamtudy vcházejí. Jak tìsná je brána a úzká cesta, která vede k ¾ivotu, a málo je tìch, kdo ji najdou!“ Èím¾ Je¾íš inspiroval pøes velkou èasovou vzdálenost nejednoho spisovatele èi myslitele našeho èasu. „Cesta ¾ivota“ napsal ruský spisovatel N.V.Gogol, „je široká, ale mnozí ji nemají a kráèejí cestou smrti“. Èínský myslitel nezávisle na Je¾íšovi poznamenal, ¾e cesta nebe nemá oblíbencù. Americký autor Artur Charles Clarke zase poznamenal, ¾e „jestli¾e najdeš v ¾ivotì cestu bez pøeká¾ek, urèitì nikam nevede“, a jinde se dovídáme, ¾e právì tyto cesty jsou nejnebezpeènìjší. Psychoanalytik S. Freud, který se dobøe orientoval v lidské psychice zase napsal, ¾e „cesta od kojence ke kulturnímu èlovìku je daleká. Mnoho lidièek na ní zbloudilo, ponecháni bez vedení vlastnímu vývoji nedospìli vèas ke svým ¾ivotním úkolùm.“ A navíc, jak dodává americký humorista Leo C.Rosten, „cesta k vìdìní je dlouhá, pøedlouhá, klopotná a posetá skrytými minami“ našich ¾ivotních zkoušek, dodal bych.
Ohlédneme-li se zpátky na dlouhou cestu, kterou jsme absolvovali èasto vyèerpáni, shledáváme, jakým zázrakem je ¾ivot, k nìmu¾ jsme se dopracovali. Ú¾asná je vzpomínka na dìtství, v nìm¾ se náš mozek zrodil jako poèítaè, který nemìl zprvu program, ale byl pøipravený na pøísun informací. V šesti letech jsme se v prùbìhu jednoho roèníku základní školy nauèili všemu, co bylo nezbytné pro další rùst – ètení, poèítání a písmu. I nastal èas sbìru informací a poèátek dlouhého hledání svého místa a Bo¾ího zadání, k nìmu¾ jsme se pøed cestou na tento svìt zavázali. Dùle¾itými milníky této cesty byly ¾ivotní krize, velmi ostré koøení našeho ¾ivota a šance, jak si odpracovat dluhy, je¾ jsme si svévolnì vytvoøili klikatou cestou od škarpy ke škarpì. Hledali jsme navigátora, který by nás vedl cestou necestou, našli jsme smysl svého bytí, dosáhli jsme vysokého stupnì dùvìry v øešení našich osudù, poznávali jsme a noøili se do pravdy a posléze – dejme tomu po osmi desítkách let jsme dospìli k jisté harmonii se svými nejbli¾šími. A nakonec jsme snad pochopili evangelia a shledali jsme, (s Albertem Camusem), ¾e „ka¾dá pøeká¾ka umo¾ní urazit další kus cesty.“
O cestì (10)