Po stopách duchù
Quarantine station in Sydney.
Karanténní stanice se zapsala do australské historie s pøicházející vlnou emigrantù. Emigranti, kteøí od roku 1788 do Sydney pøijí¾dìli si sebou pøivezli nemoci a to napø. neštovice, tyfus, spalnièky mor a další naka¾livé nemoci. Australská vláda navrhla plán, oèistit ka¾dého kdo vstoupí na jejich pùdu. Debaty, hádky a byrokracie plán zdr¾ovaly. Nakonec se plán pøece jenom uskuteènil roku 1830 ‐1972.
Ještì s pøívalem vystìhovalcù roku 1975 z Vietnamu stanice fungovala, nebo» tam našli ubytování. Dále po cyklonu Tracey 1976 organizátoøi pøevá¾eli posti¾ené lidi z Darwinu na ubytovny. Tyto zmiòované u¾ v té dobì oèista neèekala. Šlo pouze o pøechodné umístìní, ne¾ se pro nì najde nový domov.
Pøi pøíjezdu v dobách oèisty lidé museli do pøipravených sprch, kde je èekala oèista s kyselinou uhlièitou (carbonic acid). Rodièe mìli za úkol vysvìtlit dìtem, aby pøi sprchování zavíraly oèi. Vysvìtlujte to malým dìtem, kteøí pøi oèistì naøíkají bolestí?
Mnoho dìtí údajnì osleplo a všichni lidé dohromady utrpìli popáleniny kyselinou. Co to udìlalo za neplechu se nedá popsat. Lidé ¾idovského pùvodu do sprch odmítali vstoupit ze strachu, ¾e u¾ z nich nevyjdou, po zkušenostech z druhé svìtové války. Nebylo divu, byla to hrùza hrùz. V dnešní dobì tam provází turisty za strašidelnými exkurzemi.
Karanténní stanice je renovovaná a nabízí ubytování turistùm. Rozjeli jsme se tam ze zvìdavosti a pøihlásili se na túru - Po stopách duchù. Mluví se, ¾e je to nejvíce strašidelné místo v Austrálii.
Ve staré chalupì se otevøely dveøe a prùvodkynì volala Séma (údajnì nehodnou duši), aby nás uvedl dovnitø. Potom se obracela na dobré duše, Martina a ¾enu, kterou nejmenovala. Ta prý je èasto vidìná v dlouhém kabátì s kapucí. Vrtalo mi v hlavì, proè ty dvì dobrácké duše sdílí bydlení s nehodnou duší Séma? Dobré duše by mìly být v ráji a ne strašit ‐ haha.
Tøi turisté ze tøinácti dostali do rukou detektory s modrým a èerveným svìtlem. Mnohokrát se rozsvítily èervenì. Èervené svìtlo údajnì prozrazuje aktivitu duchù.
Vešli jsme do chalupy a prùvodkynì prosila Séma o otevøení skøínì. Nic se nedìlo, pouze a¾ na odchodu se skøípající dveøe u skøínì otevøely. Ani Vladimír ani já jsme nic nevidìli ani nevyci»ovali. Dokonce jsem organizátory túry podezøívala z podvodu.
Aby výprava za duchy nezklamala, urèitì proto mají v chalupì narafièenou tu starou skøíò. V ní zabudovaný senzor, který otevírá ty skøípající dveøe k údivu všech pøítomných. Vladimír uva¾uje jinak, nikoho nechtìl z podvodù podezøívat, sna¾il se pochopit nepochopitelné.
A» to bylo, jak to bylo, u¾ jsem se vidìla v pokoji na ubytovnì. Ty tøi hodiny chùze za duchy mì úplnì vyèerpaly. Ve staré nemocnici, kam se pokraèovalo to èišelo strašnou zimou a mráz šel po zádech. Aktivita duchù? Ovšem¾e, jak nám prùvodkynì s nesmírným zápalem líèila. Namáhala jsem oèi, abych nìjakou tu ztracenou dušièku uvidìla. Chtìla jsem jí øíct, a» opustí toto depresivní místo beznadìje a jde za svìtlem. ®ádnou jsem však nevidìla ani neslyšela, aè jsem si to moc pøála.
Po skonèení túry jsme z únavy spali jako dudci. Byla tady obava z noèních mùr. Naštìstí nás nic takového ze spaní nerušilo.
Pár mìsícù po nás se túry zúèastnili naši kamarádi. Mìli úplnì jiné náhledy na celou situaci. Výlet za duchy je nezklamal.
Ze stejné chalupy kamarádka odcházela poslední a divila se, proè ¾ena, kterou døíve nezaznamenala bì¾í proti ní ze zadního pokoje? Byla si jistá, ¾e u¾ tam nikdo nebyl, ani ¾ádné zadní dveøe. Chtìla se jí vyhnout, ale nestaèila. Ta osoba èili údajná duše skrze ní probìhla a ztratila se z oèí. Man¾el kamarádky èekal u východu a byl této pøíhody svìdkem. Dìkujeme, nechceme. Došli jsme k názoru, ¾e bude pro nás bezpeènìjší se dalších výletù za duchy vyvarovat a ponechat si èistou mysl bez napìtí a hrùzy.
