Ba»ù¾ek se toho dne tìšil do školy a nemohl se doèkat, kdy tam u¾ koneènì vyrazí. Chodil do školy rád, chodilo tam plno jiných ba»ù¾kù, tak jak oni nosil tam plno vìdomostí a mnohé jiné zase pøinášel v sobì domù, ale nebyl z nich nikdy zkoušen - a to byla veliká krása!
Dnes tedy ba»ù¾ek èíhal víc ne¾ jindy, a jak se naskytl vhodný okam¾ik, skoèil tomu druhému na záda, právì kdy¾ kleèel na jednom kolenì a zavazoval si botu. Ten druhý se musel dlaní opøít o podlahu, aby neupadnul, vrazil do ba»ù¾ka loktem a zavrèel: “Co dìláš?” Ale cítil, jak ba»ù¾ek mu pevnì pøipnul popruhy, nazvedl ho a u¾ ho pøed sebou strkal ven ze dveøí, a» se bránil jak chtìl. Ten druhý se chytal všeho mo¾ného i nemo¾ného, zavlekl ba»ù¾ka do výtahu a schválnì s ním odjel a¾ do posledního patra, zdr¾oval a oddaloval školu, jak se dalo, bavil se tím, jak mu ba»ù¾ek na zádech rozèilenì poskakuje, ne¾ výtahem sjeli zase do pøízemí. Ale ba»ù¾ek teï dr¾el toho druhého pevnì v popruzích a tak ho málem jako na padáku dostrkal a¾ do školy - tam øekl jen: "Au!", kdy¾ jej ten druhý ze zad shodil a buchnul s ním z výšky na podlahu tøídy. Ostatní ba»ù¾ci na tom vìtšinou nebyli lépe, ale brali to s nadhledem, odpovídajícím stupni vìdomostí, jimi¾ byli nacpáni.
Kdy¾ vyuèování skonèilo, nestaèil se ba»ù¾ek ani vzpamatovat a vzápìtí div neprasknul ve švech, jak ten druhý do nìj uèení naházel, hodil si jej na záda a násilím táhnul ba»ù¾ka ven ze školy, a» se bránil, jak chtìl a sna¾il se vlajícími øemínky zachytávat, kde se dalo - vzájemná oplátka za dnešní ráno!
Ti druzí teï u¾ blbnuli venku, dovádìli radostí nad vypuštìním z továrny na vìdomosti po dopolední smìnì, èutali do všeho mo¾ného a bezstarostnì se smáli. Ze školní jídelny pak zamíøili rovnou na plácek, který jim nahrazoval høištì a tam si dali “okýnka”, branky vymezili slo¾enými ba»ù¾ky - a u¾ to jelo! Hrál ka¾dý proti ka¾dému, ka¾dý byl zároveò útoèník, obránce i brankáø - nehráli na poèet branek, ale pro radost - a tak ani sudího nepotøebovali, dokonce ani fanoušky! Z naskládaných ba»ù¾kù se co chvíli zaprášilo, kdy¾ nìkdo støelil “tyèku” a ba»ù¾ci mìli obèas pocit, ¾e tìch tyèek je podezøele moc, a tak nemìli tenhle sport rádi. Ale ten druhý a ba»ù¾ek se dnes neúèastnili mistrovství svìta všech proti všem a zamíøili domù, co¾ ba»ù¾ka znaènì pøekvapilo, proto¾e ¾ádnou pìtku ani poznámku v sobì nenesl.
Nicménì v metru jeli v pohodì, ten druhý mìl hlavu sklonìnou, ba»ù¾kem lehce opíral se o dveøe vagonu za sebou, které se otevíraly jen ve dvou stanicích - a ba»ù¾ek si ho v klidu prohlí¾el. Ten druhý mu teï trochu pøipomínal chytrou horákyni z pohádky: vynikala nedbalá elegance ne právì sourodého obleèení ledabyle na sebe naházeného, høívka vlasù nebyla ani uèesaná ani rozcuchaná, jedna tkanièka bot byla rozvázaná a druhá ne, na nadité kapsy plandavých kapsáèù ba»ù¾ek obèas ¾árlil jako na konkurenci. V pøíloze k Brehmovu "®ivotu zvíøat" by pod vyobrazením toho druhého bylo napsáno jednoduše: Kluk obecný.
Ale proti dopoledním hodinám ve škole tenhle kluk obecný nyní skuteènì èetl, oèima vpitý do nevelkého bro¾ovaného "špalíku" papíru, hltal øádku za øádkou, duchem nepøítomný si to nehlasnì pøedèítal, rty se mu pohybovaly v tempu slov a vìt nespornì úchvatného dìje. Lidé kolem se pobavenì usmívali nad jeho ètenáøskou vášní. Tak proto dnes vynechal “okýnka”, pomyslil si ba»ù¾ek.
U¾ pokolikáté metro zastavilo “natrasecé” - ba»ù¾ek vìdìl, ¾e brzy budou muset vystupovat, tøeba se domù moc netìšil. A u¾ tu byla Ta Stanice, hlášení jedno, hlášení druhé, ¾e se dveøe zavírají. Ba»ù¾ek se tomu druhému na zádech vrtìl, a¾ se kluk obecný koneènì probral - a vyrazil jako závodní høíbì, div ¾okeje Ba»ù¾ka neztratil - jako ve snu proletìl co støela zavírajícími se dveømi od firmy A-Tech, které aspoò nasupenì chòaply po ba»ù¾ku a plastová láhev v postranní kapse zapraskala. Ba»ù¾ek jenom vyheknul: "Au!", kluk obecný trhnul postroji závodního høíbìte, nohou se odrazil ode dveøí vagonu, a¾ málem pøistál na všechny ètyøi, jak ba»ù¾ka vyrval ze svírajících se spárù supící obludy a zároveò si pøišlápnul rozvázanou tkanièku. Ale vybral to, zase ztuhnul na zadních a s hlavou sklonìnou pokraèoval ve ètení, zatímco vagon s pochechtávajícími se lidmi mu za zády ují¾dìl do tmy tunelu.
A tak u¾ nevidìli epilog s ba»ù¾kem doma.
Ba»ù¾ek byl celý rozbolavìlý, ale byl klukovi obecnému vdìèný, ¾e jej zachránil z ïábelského sevøení. Poprvé v ¾ivotì litoval, ¾e - aè naditý vìdomostmi - neumí èíst. Pøistihl se, ¾e závidí tomu druhému jeho nadšení z èetby, která ho do jiného svìta plného dobrodru¾ství pøenesla. Jistì to bylo nìco napínavého - ba»ù¾ek nebyl tak hloupý, aby si myslel, ¾e kluk obecný je zabrán do trháku s názvem tøeba "Úvod do teorie impaktibility postmediální kvantifikace promoèních entit ve vybraných státech G7" èi podobného jiného bestselleru.
Doma potom kluk obecný ba»ù¾ka lehce oprašoval - maskoval tím, ¾e ho takhle kamarádsky potøepává za to, co místo nìho schytal díky zaètení se v metru. Vlastnì mìl ba»ù¾ka rád - a to ranní a odpolední škádlení, postrkávání a zdr¾ování jim obìma bylo milé, tøeba to bylo nìkdy docela drsné “kdo z koho”. Pøes soboty a nedìle si moc dobøe uvìdomovali, jak jim to schází.
A tady pøíbìh zatím konèí...
Kluk obecný vyroste, postupnì pojme do sebe nìco z vìdomostí, jimi¾ jeho ba»ù¾ek je plný - pøestanou mu øíkat “Máku!” nebo tøeba “Koblí¾ku!” èi ještì jinak. Ale nespornì bude bohatší o zá¾itek z této èetby, a nejen z této, ale i dalších a dalších knih. Nebo» ji¾ pevnì byl usazen v sedle ryzáka, vraníka èi bìlouše literatury, který hory i doly pøenáší, kde sám jsi pánem dìje, hrdinou jeho i spolutvùrcem.
Další a další osedlaní ryzáci èekají - na dìti, mladé, dospìlé i starší, dokonce i na tebe. Ka¾dého rádi ponesou, budou neúnavnì a vìrnì slou¾it, høíva bude jim v letu nádhernì vlát, kopyta zvonit a bujné zaøehtání pak bude spoleèným pro¾itkem...
Dnes tedy ba»ù¾ek èíhal víc ne¾ jindy, a jak se naskytl vhodný okam¾ik, skoèil tomu druhému na záda, právì kdy¾ kleèel na jednom kolenì a zavazoval si botu. Ten druhý se musel dlaní opøít o podlahu, aby neupadnul, vrazil do ba»ù¾ka loktem a zavrèel: “Co dìláš?” Ale cítil, jak ba»ù¾ek mu pevnì pøipnul popruhy, nazvedl ho a u¾ ho pøed sebou strkal ven ze dveøí, a» se bránil jak chtìl. Ten druhý se chytal všeho mo¾ného i nemo¾ného, zavlekl ba»ù¾ka do výtahu a schválnì s ním odjel a¾ do posledního patra, zdr¾oval a oddaloval školu, jak se dalo, bavil se tím, jak mu ba»ù¾ek na zádech rozèilenì poskakuje, ne¾ výtahem sjeli zase do pøízemí. Ale ba»ù¾ek teï dr¾el toho druhého pevnì v popruzích a tak ho málem jako na padáku dostrkal a¾ do školy - tam øekl jen: "Au!", kdy¾ jej ten druhý ze zad shodil a buchnul s ním z výšky na podlahu tøídy. Ostatní ba»ù¾ci na tom vìtšinou nebyli lépe, ale brali to s nadhledem, odpovídajícím stupni vìdomostí, jimi¾ byli nacpáni.
