Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miriam,
zítra Libìna.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak jsem ozáøil èínskou policii

aneb Jsem z národa Švejkù


Být policejním úøedníkem má své nástrahy. Vím to na vlastní kù¾i. Nejsvízelnìjší úskalí je, ¾e se za ka¾dé okolnosti musíte chovat slušnì, proto¾e je vaší profesionální povinností vzbuzovat u veøejnosti dùvìru v policejní slo¾ky. Tudí¾ zkrátka a dobøe nelze nakopnout psíka, se kterým jdete na procházku, proto¾e si ulevil na nohu sleèny èekající na tramvaj. Zrovna tak se musíte ovládnout a neseøezat obuškem øidièe, který vám za skandováni pøihlí¾ejícího davu “Patøí mu to!” v opilství naboøil slu¾ební auto. V uniformì i bez ní zásadnì nechodíte do hospody na jedno, i kdy¾ je venku opravdový paøák, nelaškujete s krasavicemi, i kdy¾ dobøe víte, ¾e vaše na¾ehlená uniforma by zajistila neutuchající rozkoše v jejích náruèích. Ve všech smìrech a stále jdete pøíkladem. Jste seriozní, pokuty dáváte s úsmìvem, úplatky neberete ani nad nimi nepøihmuøujete oèi. Kdy¾ zcela náhodou øidiè, kterého jste po zbìsilé honièce nakonec zastavili, sáhá po šrajtofli, aby vám nabídl tuèný bakšiš, ruku mu pøerazíte, aby si nadosmrti zapamatoval, ¾e si na orgána tímto nepøíjde…


I já jsem bìhem slu¾ebního ¾ivota sekal dobrotu a šel pøíkladem. A dostalo se mnì øádné odmìny, proto¾e sna¾ivých úøedníkù si vedení døíve nebo pozdìji všimne. Samozøejmì, ¾e pomù¾e, kdy¾ pøemluvíte pár kamarádù, aby o vás buï do novin nebo policejnímu prezidentovi napsalo pár lichotivých dopisù. Nìkteré mù¾ete napsat po jiným jménem i sám, proto¾e vy sám jediný víte moc dobøe, kde vynikáte. Ani se nenadìjete a za pár let dostanete medaili za pøíkladné chování, povýšení a zvýšený plat. Toto se v mém pøípadì sice nestalo, ale zato jsem jednoho dne dostal opravdu neèekanou odmìnu a milé pøekvapení. Byl jsem toti¾ vybrán, abych reprezentoval policii na šestièlenné australské delegaci míøící do Èínské lidové republiky navázat spolupráci mezi Austrálií a Èínou.


Krátce po pozvání jsem se jako pøièinlivý úøedník sna¾il nauèit èínsky a naèerpat co mo¾ná nejvíce znalostí ohlednì èínské kultury a tamìjších zvykù, abych si neudìlal ostudu a hodil na Austrálii a její policii dobré svìtlo. Proto jsem se po nìkolika týdnech lopotné práce nauèil øíct celkem bez pøízvuku dvì nejdùle¾itìjší slova, “Dìkuji!” a “Vypít do dna!” Internet mnì pomohl rozeznat uniformu èínského hasièe od uniformy policejní a vštípit si do hlavy základní znalosti o Kulturní revoluci a èínské opeøe. Vìdìl jsem, ¾e svými znalostmi pøetrumfnu své kolegy, kterým jsem krátce pøed odjezdem kladl na srdce, aby si uvìdomili ¾e jedeme do komunistické zemì, kde budeme sledováni na ka¾dém kroku a aby si tudí¾ dávali pozor na to, co budou v soukromí øíkat.


“Všude, kde budeme ubytováni budou nainstalovány štìnice a tak jestli¾e se chcete ještì nìkdy podívat domù tak o Èínì mluvte jenom v superlativech,“ kladl jsem naivním kolegùm na srdce. Ti si to dobøe zapamatovali a pozdìji nikdy neopomnìli na svých hotelových pokojích pìt chválu všemu co bìhem tøítýdenní cesty vidìli. Díky našim øeèièkám a dárkùm, kterými jsme doslova zasypávali rùzné hodnostáøe, jsme se do ¾ádných nepøíjemností nedostali a tudí¾ jsme nezpùsobili mezinárodní incident. Naopak! Hosté se k nám chovali vøele a nekoneènì dlouhé a nudné mítinky se zakonèovaly ú¾asnými bankety, jak je tomu v této pozoruhodné zemi zvykem.


Pøed odjezdem jsem úplnì zapomnìl pouèit kamarády o stolovacích zvycích a pøipravit je na neobvyklá jídla, která nám budou servírována. Nikdy nezapomenu na bledé tváøe kolegù kdy¾ nám pøi jedné slavnostní veèeøi naservírovali pejska. Kolem stolu zavládlo ticho. Zatímco se naši hostitelé nemohli doèkat jak si na chlupáèi pochutnají, nám se protoèily panenky. Pøedstavitel australských farmáøù viditelnì znervóznìl a roztøeseným hlasem zamumlal, ¾e sice na farmách se sní ledacos vèetnì pštrosù, hadù a krokodýlù, ale ¾e toto je i pro nìj pøíliš silné kafe. Ticho jsem pøerušil já, kdy¾ jsem polo¾il diplomaticky naladìnou otázku: ”Mohl by nám prosím nìkdo øíci na jaké rase psa si zde nyní pochutnáme?” Ne¾ mìl nìkdo šanci na mojí všeteènou odpovìdìt, ozval se vedoucí naší delegace, bývalý Guvernér státu Victoria, který velice vtipnì bez pohnutí brvy øekl: “Na tom, co se jim zrovna podaøilo chytit na ulici.” Pak jsme se všichni pustili do tohoto zvláštního chodu jídla. My se zjevným odporem, zatímco si naši èínští hosté oèividnì pošmákli. Jejich hlasité mlaskání, chrchlání a plivání do plivátek podél stìny restaurace prozradilo, ¾e zøejmì nejíme jen nìjakého prachobyèejného potulného ratlíka, nýbr¾ psa ušlechtilé rasy.


Naštìstí jsme mohli toto strašné jídlo zapít teplým pivem, které bylo záhy vystøídáno pøímo hroznou koøalkou. A pøi této pøíle¾itosti (zrovna tak jako pøi desítkách dalších) mnì pøišlo vhod moje nacvièené “Ganbei” neboli “Do dna.” Tento zvyk lehce strèí do kapsy všechny pijácké nešvary èeských hospod, jako na pøíklad: “Kdo si se v lednu narodil, povstaò, povstaò, povstaò.” Èínská samohonka teèe proudem, pohlaváøi vstávají jeden za druhým, provolávají všem poctu, pøi»ukávají si a ohnivý nápoj se musí za povzbuzování všech hlasitým: “Ganbei,” vypít do dna. Kdy¾ máte kolem stolu tøicet lidí tak tìch šílených nápojù musíte spoøádat tøicet a» chcete nebo ne, proto¾e jinak se hostitelé urazí a mù¾e nastat tøetí svìtová válka. ®e se za veèer plným uvaøených psù a jiných vzácných pokroutek udìlá teèka a vy se zøídíte jako carský dùstojník, to ani nemusím øíkat. Však jsme ale na hosty vyzráli. Místo spolknutí pálenky jsme jí za køeèovitého úsmìvu dr¾eli v puse a pak si, jak bývá dobrým zvykem, odskoèili si odplivnout. Do plivátka jsme samozøejmì vyplivli i nápoj. Klopýtající a nesmysly blábolící hostitelé se nemohli vynadivit jací jsme my Australané ú¾asní pijáci.

 

Kromì bezuzdného pití, které naše delegace díky plivací strategie lehce snášela, jsme naše hostitele také udivili naší kulturní vyspìlostí a pøizpùsobivému chování. Èínani toti¾ z nìjakého podezøelého dùvodu vìøí, ¾e odchrchlání je ú¾asnì dobrá vìc pro zachování pevného zdraví. Nechutné, pro našince ¾aludek obracející hlasitá chrchlání a odplivování, provází i banket na nejvyšší úrovni.
Proto jsme si øekli, ¾e se pokusíme naše èínské hostitele napodobit. K všobecnému údivu jsme se tøeba po pozøení slizkého èerného slepièího paøátu mezi sebou pøedhánìli kdo bude chrchlat usilovnìji a nahlas jako tuberáci. Tím jsme si získali patøièný respekt našich hostitelù. Bohudíky jsme od tohoto hrozného zlozvyku upustili v supermoderním Shangai, kde jsou obèané obrovskými poulièními poutaèi upozoròováni na nevhodnost chrchlání, plivání a klení na veøejnosti.

 

Do Èíny jsem však nejel za rozpustilými radovánkami. Byl jsem do této zemì vyslán, abych navázal vztahy mezi policií èínskou a naší a hlavnì abych èínským policistùm pøedal zkušenosti ohlednì toho jak zacházet s menšinami. Proto jsem se také v tomto pøípadì zúèastnil øady pracovních schùzí.

 

První si pamatuji jako dnes. Silnì nervózní dùstojník v elegantní èerné uniformì, který ostychem nevìdìl co s rukama a kam se koukat. Musel jsem být jeho prvním kontaktem ze západu. Bìhem obìda nad talíøem plným temnì hnìdých ještì se lehce škubajících ¾ab, pookøál. Veèer se pak pøi oficielním dýchánku s pomocí „Ganbei“ natolik uvolnil, ¾e se z nìho vyklubal celkem sympa»ák, který mi k ránu, a¾ v pøíliš dobré náladì škytaje vìnoval policejní èepici. Nic nedal na mé varování, ¾e to s ním skonèí bledì, proto¾e uniforma se jen tak halabala nerozdává a ¾e mu dají kulku, za kterou navíc pošlou úèet jeho rodinì. Nic na mé starosti nedal. Jen se smál a pil a ukazoval svoje støíbrem vydlá¾dìné zuby a nakonec zaèal tanèit. Já se trochu chvìl, ¾e snad dokonce zaène vyzrazovat nìjaká státní tajemství a dostane do prùtahù i mì, ale èínští poldové jsou dobøe v tomto ohledu vycvièeni. O práci ani necekl.

 

Dùle¾itý mítink v Shangai byl náhle pøerušen vstupem mu¾e v èerné uniformì s nárameníky posázenými støíbrnými hvìzdami. Ten nìco do ucha pošeptal èínskému pohlavárovi, který mnì pokynul a pøes tlumoèníka  oznámil, ¾e se se mnou chce setkat komisaø Shangaiské policie. Horlivì jsem se vymrštil z pohodlného køesla s tím, ¾e jsem pøipraven se se šéfem sejít. Pak u¾ následovalo nìco, co jsem pøedtím v ¾ivotì neza¾il. Pøed hotelem stála èerná limuzína obklopená kordonem policistù, kteøí zastavili veškerý provoz. Stovky kolemjdoucích se zastavili, aby zjistili co se dìjì. Nastoupil jsem a za jekotu sirén, se nejménì tucet policejních automobilù se spuštìnými svìtly vydalo na policejní ústøedí, kde sídlí policejní komisaø. Cyklisté, motocyklisté, automobily a chodci, zkrátka všichni nám museli udìlat cestu, co¾ v neustálé dopravní zácpì není zrovna nejlehèí vìc. Nakonec kolona zastavila pøed honosnou, moderní budovou a já, kluk z Prahy, jsem byl po rudém koberci eskortou odveden do kanceláøe samotného policejního šéfa této obrovské metropole. Tam nastala neobyèejná konverzace skládající se z patnáctiminutové pøednášky komisaøe o tom jak Èína nemá prakticky ¾ádnou kriminalitu a jak je v této zemi všechno hroznì dobré. Neexistovalo, abych mohl skoèit do samomluvy nebo nìjakým zpùsobem zareagovat na jeho proslov. Náhle skonèil jako kdy¾ utne a tím dal najevo, ¾e je øada na mnì. Tak jsem si také chvilku mlel to svoje a kdy¾ jsem pøestal, komisaø se prudce vztyèil, potøásl mi pravicí, zasalutoval a dal mi krasný policejní dárek. Pìknì vyvedenou køiš»álovou kouli s vyrytým nápisem SHANGAI POLICE. Já srazil podpadky a na oplátku jsem mu dal krasný, v Èínì udìlaný bumerang. Tu nálepku jsem však pøedem odstranil, abych se vyhnul pøípadné ostudì. Cesta do hotelu probíhala podobnì jako cesta na ústøedí. Kolegové mì zahrnuli otázkami a závidìli mi policejní kouli. Tenkrát nebylo nikomu jinému z naší delegace povoleno se schùzky s komisaøem zúèastnit. Trochu byli moji kolegové z toho rozmrzelí, ale netrvalo dlouho a touha sejít se s pøedstaviteli èínské policie se jim vyplnila. Stalo se tak pøi nejzajímavìjším setkání v pìtimilionovém mìstì na severu Èíny.

 

Tentokráte nás kolona nablýskaných policejních limuzín dovezla k místní policejní akademii. Nemohli jsme uvìøit svým oèím. Pøivítal nás potlesk bílých rukavièek stovek vzornì seøazených policajtù. Desítky televizních kamer zabíralo naší delegaci a podívanou pøipravenou na naší poèest. Na cvièišti pro naše obveselení poskakovali stovky do maskáèù obleèených mladých policejních cvièencù, kteøí nám ukázali jak dovedou klasickým zásahem karate zneškodnit tøídního nepøítele. Náhle se ozvala ohlušující støelba ze slu¾ebních zbraní spojená s vítìzným poøikem „Hurááá!“
Po této pøehlídce nás provedli prostory akademie. Èlenové naší delegace byli jako v Jiøíkovì vidìní. Byli jsme ohromeni neuvìøitelným poètem policistù. Snad více lidí ne¾ máme u policie v samotném státì Victoria trénovalo pøed našimi zraky na policejní akademii jednoho, na èínské pomìry celkem malého, mìsta. Navíc nás pøekvapily velice nuzné, témìø spar»anské podmínky na tomto uèilišti. Navzdory špatnì vybavené knihovnì a celkovému zaøízení tohoto institutu se zde urèitì úspìšnì vychovávají tisíce policejních kádrù, kteøí neochvìjnì støe¾í komunistický motherland.

 

Delegace nakonec vyšla pøed mohutnou budovu akademie. A¾ kam oko dohlédlo se pøed námi rozprostíraly èerné uniformy. Náhle pøede mne pøistoupil øeditel akademie a za šumìní kamer mne po¾ádal o proslov. To jsem samozøejmì netušil. Podlomila se mi kolena, trémou mnì okam¾itì vyschlo v hrdle a nìkolik vteøin jsem tápal. Co já tìm tisícùm mám tady povídat? A náhle mì osvítil duch svatý. Odkašlal jsem si a zvonivým hlasem jsem zahøímal pár bezvýznamných vìt, které jsem ukonèil výkøikem: “A jak øekl slavný Maršál Suvorov - tì¾ko na cvièišti, lehko na bojišti!”

Na chvilenku zavládlo neuvìøitelné ticho. Já se jenom lehce pobledlý úkosem podíval na bývalého Guvernéra státu Victoria, jeho¾ výraz ve tváøi nebyl zrovna povzbudivý. „Tak a teï jsme všichni v øiti!“ napadlo mne, ale pøesnì v ten okam¾ik se ozvalo tak ohlušující: „HURÁÁÁ,“ ¾e málem popraskala okna v celé slavné akademii. A do vzduchu se vzneslo tisíce èerných policejních èepic a já vìdìl, ¾e máme vyhráno. Guvernér se na mne pøívìtivì usmál, kolegové vztyèili vzhùru palce na znamení “WELL DONE, MATE,“ pohlaváøi akademie mnì salutovali a objímali mne samou radostí a nakonec pøedstavili jejich národnímu hrdinovi. Kdy¾ jsem se plaše otázal jak se mu dostalo takové pocty, bylo mi vysvìtleno, ¾e postøílel moøe nepøátel socialistické vlasti...

 

O tom, jak jsem ozáøil èínské policajty jednou vìtou, kterou jsem si zapamatoval z hodin dìjepisu, jsme si ještì dlouho po návratu do Austrálie povídali. A já si uvìdomil, ¾e to, ¾e pocházím z národa Švejkù se nezapøe. A jak se ukázalo v Èínì, mám být na co právem hrdý!

Ivan Kolaøík
 
* * *


Komentáøe
Poslední komentáø: 18.07.2024  01:18
 Datum
Jméno
Téma
 18.07.  01:18 Ivan
 15.07.  13:30 Blanka K,
 15.07.  09:18 Von