Pohled z okna
Postupnì se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se pøáteli. Je tak na místì, kdo chce (není podmínkou), pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Tentokrát je to pohled na probouzející se pøírodu.
Hrdina
Kolem Josefa bývají ještì po polích obvykle zbytky snìhu mezi rozmrzajícímí hroudami oranice, obklopené moøem rozbøedlého marastu, který se lepí na holínky a¾ nad kotníky. Kdo nemusí, radìji tam neleze. K tomu kdy¾ nesvítí sluníèko je ještì vlezlá zima. To není zrovna pøíjemné. Mokro nìkdy za límcem i v botách.
Letos se to s poèasím semlelo tak, ¾e u¾ jsme zaèali s vyzvedáváním sazenic ve školce Na Bìlavech. Tak¾e jsem chtì-nechtì musel ven. Cesta vede trochu úvozem kde jsou místy ještì zbytky závìjí, ale je travnatá, ¾ádné bahno. Z levé strany v korunách vyzrálého mý»áku vyhrával do pochodu divoký holoubek. Oba jsme mìli radost z toho, ¾e u¾ je zase doma. Napravo je ji¾ zmínìná oranice a na ní kousek od cesty cosi kutí vrána. Jsou to ptáci velice chytøí a obezøetní. Páchají však víc neplechy ne¾ u¾itku.
Pan Vrba v jedné ze svých kouzelných kní¾ek o pøírodì popisuje jak zkoušel mysliveckou legendu o schopnosti vran cítit na dálku støelný prach a rozeznat pušku od hole. Neseš-li pøes rameno flintièku, tak se k nim na dostøel nepøiblí¾íš. Máš-li tak zavìšenou hùl ani to s nimi nehne. A k tomu ještì staèí varovat ostatní. Došel k závìru který potvrzuji, ¾e je to skuteènì tak.
Proto¾e brašna byla jako výbava dostaèující, brokovnice zùstala ve skøíni. Nechala mì potvora pøijít hodnì blízko a potom za znechuceného krákotu zatáhla do vrškù mý»áku. Ale tak, aby neztratila o poli pøehled. Utvrdilo mì to v pøedpokladu ¾e moc dobøe ví, oè jde.
Nebylo to nic pøíjemného èvachtat se v marastu, ale ta zvìdavost je neøád. V kruzích obcházím místo kde èerná loupe¾nice cosi provádìla. Nic, jen mazlavá oranice a sníh okolo. Jen¾e v tomhle si ta loupe¾nice nohy nemáèela pro nic za nic. Naèal jsem poslední, u¾ dosti malé koleèko.
Fuj, fuj, fuj, musel jsem si odplivnout abych nedostal opar jak jsem se lekl.
Za hlasitého prskání a mruèení, které pøecházelo v bojovný jekot mi cosi malinkého zpracovávalo špièku gumofilcáku. Fúrie sama. Koleèko chlupù s bahnem, na jedné stranì z toho èouhaly malinké zajeèí slechy a na druhé ušpinìné pírko. Všechna ta hrùza ne vìtší jak malá pìstièka. Kde se v tomhle mohlo vzít tolik vzteku? Dal jsem se na ústup jen¾e rozparádìný prcek mì hnal dál a já ustupoval. A¾ kdy¾ usoudil, ¾e u¾ mám dost se pøikrèil k jedné hroudì a zhluboka oddychoval. Splynul s okolím a nebylo ho. Tak tohle byl dùvod zájmu toho šmejda ! Urèitì neèekala takového hrdinu a byla pøekvapená. Po pravdì øeèeno kdybych pøišel o chvilièku pozdìji, dopadlo by to pro nìho špatnì. Vraní zobák si umí poradit se starým zajícem, kdy¾ je pøíle¾itost.
Na vránu jsem zahrozil, co¾ jí bylo úplnì jedno, proto¾e s krákáním odtáhla kamsi na Nìmèicko.
Sám jsem se nafoukl. „Vidíš hajnej, pøece jen my bøezòáci sme tøída“! Byl toti¾ zrovna den po mých ètyøicátých narozeninách. Kdoví, nebyl-li to opo¾dìný dárek od samé mamky „Pøírody“?
Antonín Suk
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora