Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Felix,
zítra Památka zesnulých.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohled z okna

Postupnì se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se pøáteli. Je tak na místì, kdo chce (není podmínkou), pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.


Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Tentokrát je to pohled na jedno malé nedorozumìní...


Kdy¾ vypadáte mladì


Vnuk pøinesl ze schránky poštu a podal mi obálku: „Tady ti pøišlo parte.“
Hned jsem ho vyndala z obálky a s rozpaèitými pocity otevøela. Témìø jsem si oddychla a zároveò jsem byla pøekvapená. Marie Hamáèková, osmdesát tøi let. Chvíli jsem pøemýšlela. „Tu neznám,“ øekla jsem a ještì vysvìtlila. „To se poš»aèka asi spletla. Zeptám se v ulici, komu to patøí a pøedám jim to.“


Dopis jsem polo¾ila na stùl, aby byl po ruce, abych na nìj nezapomnìla.
Samozøejmì, ¾e jsem zapomnìla. Jak jinak.


Za nìkolik dní vnuk našel na stole obálku a pravil: „Tady máš to parte.“
„Kdy ¾e je pohøeb?“ zajímalo mne.
Podíval se a øekl: „Zítra. To u¾ mù¾eš rovnou hodit do koše.“
„Co tì nemá. Dej to sem, hned to odnesu. I kdy¾ pohøeb nestihnou, alespoò pošlou kondolenci,“ uva¾ovala jsem nahlas.


Na nic jsem neèekala, ani jsem na sebe nehodila bundu a vyšla jsem jen tak ve svetru na ulici. Zaèala jsem pøemýšlet, zda se mám nejdøív zeptat sousedky, jestli neví, koho by ten dopis mohl být. Ale pak jsem se pøece jen rozhodla jít a¾ na konec ulice a zaèít u èin¾áku, kde bydlí Hamáèkovi. Trochu jsem se do kopce zadýchala, jak jsem spìchala, abych vyvá¾ila svoji zapomnìtlivost.


Na zahrádce u èin¾áku se pohybovala nìjaká paní. V duchu jsem si pøála, abych ji stihla, ne¾ zmizí v domì. Mìla jsem štìstí, paní nezmizela a branka zamèená nebyla. Vešla jsem do zahrady a nahlas jsem ji pozdravila, dál jsem ji jí nevšímala. Hned jsem šla ke zvonkùm, našla Hamáèkovi a dlouze jsem zazvonila. Zírala jsem na zvonek a èekala, jestli se nìkdo ozve. Ale bylo ticho po pìšinì.


Vtom se za mnou ozvalo: „Hledáte nìkoho?“
„Hamáèkovy.“
„Ty nejsou doma u¾ nìkolik mìsícù. Jsou na chalupì.“
„Mám tady tohle,“ zaèala jsem otvírat dopis, „a nevím, komu patøí. Poš»aèka mi ho dala do schránky omylem.
Paní se podívala na parte a øekla: „To patøí pøece vám.“
„Ale já tu paní neznám.“
„To je pøece paní Hamáèková, “ ukázala nahoru nìkam smìrem k oknùm.
Teprve se mi rozsvítilo. Potøebovala jsem si to ještì ujasnit: „To zemøela jejich maminka?“
„Kdepak, paní Hamáèková.“


„Ale v¾dy» na parte je nìjaká stará paní, osmdesát tøi rokù,“ dr¾ela jsem se stále své vize. A dále jsem se dohadovala, ¾e ta paní Hamáèková, kterou znám a která bydlí v tomto domì, je ještì mladá a ¾e jsem ji nedávno potkala…


Paní mi nejprve pøitakávala, pak mi vysvìtlila, ¾e je to skuteènì ona, ¾e do poslední chvíle chodila do mìsta a ¾e svým úmrtím všechny pøekvapila. Nakonec i mne. A zaèaly jsme vzpomínat, kdy jsme se do ulice nastìhovaly, kde jsme pracovaly, jak jsme se setkávaly, navštìvovaly a z chvíle byla hodina, mo¾ná dvì, a¾ jsem litovala, ¾e jsem si neoblékla bundu. Tìmi vzpomínkami jsme se s ní ve skuteènosti louèily.


Cestou domù mi došlo, ¾e se poš»aèka nespletla a ¾e parte skuteènì patøí mnì. A koneènì jsem si všimla, ¾e nebylo posláno poštou, ale ¾e mi ho pøíbuzní vhodili do schrány, ani¾ by se spletli. A skoro se mi udìlalo nevolno, kdy¾ jsem si pomyslela, ¾e by pan Hamáèek byl doma, otevøel mi a poslechl si, ¾e mu nesu parte. Co by si asi tak mohl myslet?


Tak takovéhle nedorozumìní mù¾e nastat, kdy¾ nìkdo vypadá mladì.

 

Marta Urbanová

* * *

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 13.04.2014  11:40
 Datum
Jméno
Téma
 13.04.  11:40 Svatka
 12.04.  14:05 ferbl
 12.04.  11:36 Von
 11.04.  11:28 Ivo