Síla slova, Slavomír Ravik O návratu k víøe (3)
V roce 2012 mìlo dojít (jako ji¾ mnohokrát) ke konci svìta – tentokrát s koncem mayského kalendáøe. I kdy¾ jsme si mnohokrát koledovali o tragické finále naší neblahé civilizace, ani tentokrát k oné dìjinné inventarizaci nedošlo. Mo¾ná proto, ¾e došlo pouze k dìjinnému pøelomu, v nìm¾ se za horizontem èasu vynoøuje nové poznání. Poté, co zklamaly všechny mocenské systémy, všechny politické re¾imy, zaèínají lidé tušit velkou promìnu. Ji¾ samo slovo „víra“ je nezbytnì spojováno pouze s Bohem, nebo» nevìøit nikomu a nièemu se ve všech pozemských sférách nanejvýš vyplatilo. Nástup nového prozøení se projevuje v na¾havené lidské zvídavosti – „uka¾te nám ho“, rozumí se ovšem¾e Boha. Tváøí v tváø vìdì, která mìla nám laikùm svìdèit o neexistenci vyšší Vrchnosti, nakonec bádání samo dospìlo v hlavách vlastních tvùrcù k víøe.
Malé probuzení zájmu o tajemství našeho osudu na této zemi se projevuje v touze poznat nepoznatelné. Dosud obecnì u¾ívané termíny ze slovníku znalcù, napøíklad „karma“, tajemství lidského osudu a konce, našeho osobního odchodu - poté co k pøedvídanému finále nedošlo, pøestalo být výsostnou doménou historikù nábo¾enských systémù. Stalo se naším denním zájmem. Proto se lidé èasto ptají zasvìcených autorit na jejich vlastní pro¾itky z kontaktù s Bohem, co¾ je a zùstává hlubokým tajemstvím. Nebo» nelze popsat poznání, pro nì¾ ani nemáme dostateèné slovní vyjádøení.
Tedy vìøme zatím Albertu Einsteinovi, který se nám kdysi svìøil slovy, ¾e „nejkrásnìjší pocity vyplývají ze záhad. Jsou to pocity, které stojí u kolébky skuteèného umìní a skuteèné vìdy. Èlovìk, který tento pocit nezná, a èlovìk, který se u¾ neumí divit, a který neumí ¾asnout, je prakticky mrtvý. Je jako zhasnutá svíce.“ Einstein vìdìl o èem hovoøí, tím spíše, kdy¾ poznal osvícení, jeho¾ se mu dostalo v momentì, kdy polo¾il rovnítko mezi hmotu a energii.
S vírou je také spojeno ještì další rovnítko – víra je nejen slepé tušení, ale také dùvìra. Jsem-li tedy jednou zde a na této zemi, potom mohu spoléhat, ¾e pøi jednorázové cestì na planetu s jedním konkrétním úkolem, musím dùvìøovat tomu, ¾e jsem perfektnì navigován. Jdeme velkým bludištìm, a cestami plnými pøeká¾ek, a ohlédneme-li se zpìt na tì¾kosti, které jsme zvládli, pocítíme jisté zadostiuèinìní, ¾e jsme tuto trasu prošli bez úhon a „bez ztráty kytièek“. A souèasnì si nejspíše pøipomeneme, ¾e kdybychom ji¾ pøedem znali kruté zkoušky, které nás v ¾ivotì èekají, nejspíše bychom své zadání vzdali hned na poèátku své pouti. A tedy dùvìra je nezbytnou výbavou ¾ivota.
K tomu, jako by dodával historik Frank Moore Colby (1865-1925), „bìhem svého velkého dobrodru¾ství na Zemi by mìl být ka¾dý zvìdavý a tuto vlastnost by si mìl uchovat a¾ do posledního dne ¾ivota. Jestli¾e nìkdo zemøe bez otázky v srdci, není dùvodu, aby jeho ¾ivot našel pokraèování.“ Tedy: PTEJTE SE!