Zelené šaty, botky rudé... Na topole nad jezerem,
sedìl Vodník pod veèerem:
„Svi», mìsíèku, svi»,
a» mi šije ni».“
Tìmito verši zaèíná balada Karla Jaromíra Erbena nesoucí jméno Vodník. Pokud si však myslíte, ¾e jsem musel zapátrat ve své znaènì neuspoøádané a zaprášené knihovnì a najít jeden ze tøí výtiskù Kytice, abych vám je mohl pøipomenout, mýlíte se. Staèilo pouze uvést do chodu moji jinak dìravou pamì». A kdy¾ u¾ jsem s tím zaèal, odrecitoval jsem si Vodníka celého. Zabralo mi bez devíti sekund dvanáct minut.
Proè jsem to udìlal? Nauèil se Vodníka nazpamì», aèkoli si ho mù¾u pohodlnì pøeèíst? Ze dvou dùvodù. Jednak proto, ¾e mi moje princezna (kdy¾ u¾ jsme zabrousili do té pohádkové terminologie…) nevìøila, ¾e jsem kdysi stejným zpùsobem znal Erbenùv Štìdrý den. Jeliko¾ mi ¾luè v tìle kyne, kdy¾ se pochybuje o mých slovech, rozhodl jsem se ji pøesvìdèit, ¾e nemluvím planì do vìtru. Pùlhodinka dennì a za týden u¾ jsem ze sebe chrlil pøíbìh mu¾íka støádajícího ve vodì pod hrneèky lidské duše a jeho nebohé ¾enušky a synáèka na po¾ádání. Poèkal jsem na vhodný okam¾ik a pak ji vyrazil dech (baladou, ne pìstí). Jedinì vrba chybìla. Sice jsem se trošku bál, aby se z mé princezny nestala Šípková Rù¾enka a neobrostla mechem a kapradím, ale nakonec vše dobøe dopadlo. Jako v pohádce.
Verše Štìdrého dne jsem si zaèal vrývat do hlavy jako malý pá»ák, kdy¾ se blí¾il poslední školní den kalendáøního roku, na nìm¾ musel ka¾dý ¾áèek buï zazpívat koledu, pøedvést vánoèní scénku (co to sakra je?) nebo zarecitovat krátkou básnièku. Z hodin zpìvu jsem a¾ moc dobøe vìdìl, ¾e nechci-li všem pøítomným a zejména sobì pokazit celé Vánoce a nadto ohrozit stabilitu budovy, bude lepší, jestli¾e se zpìvu vyhnu. Obecnì pova¾uji hudební výchovu, kde nutí dìti s hudebním hluchem inkvizièními metodami zpívat a ztrapòovat se za jeden z nejvìtších høíchù souèasné školy. To trauma si v sobì nesu dodnes…
Stále si pamatuji, jak jsem pøed tøi ètvrtì na devìt bosý (a s hlavou odkrytou) nastoupil pøed tøídu a vedle kýèovitì vyzdobené tabule zaèal recitovat a neskonèil døív jak pìt minut pøed devátou, kdy u¾ polovina spolu¾ákù spala na lavici èi se s tupým a zoufalým výrazem svíjela po zemi a mladá, iniciativní uèitelka celou dobu stála, s milým úsmìvem naslouchala, chvílema s pusou dokoøán.
Nyní nastala chvíle pro to seznámit vás s druhým dùvodem, který mì pøimìl po letech znovu vytáhnout na denní svìtlo rozpadající se kní¾eèku se za¾loutlými listy a po veèerech si namáhat šedé buòky mozkové. Prostì a jednoduše, moji milí, jsem na to dostal chu». Spáchat nìco na první pohled nesmyslného a zbyteèného, k èemu¾ mì pøesto cosi pohání a nutí. Místo toho, abych studoval odbornou literaturu, peèlivì se pøipravoval a hledal skulinky v pamìti, kam by se ještì dala vtìsnat další vlna faktù, dat, jmen a událostí, vìnoval jsem pomìrnì velkorysý prostor Vodníkovi, pøièem¾ nelze poèítat s tím, ¾e právì jeho znalost mi pomù¾e proplout útesy té které nebezpeèné zkoušky èi nástrahami ¾ivota.
Co naplat, mnì se zachtìlo to zkusit. Vykašlat se na všechno, co bych mìl a co mi velel pragmatismus a radši jsem strávil èas nìèím, co mi tì¾ko kdy pøinese nìjaký u¾itek. Kromì dobrého pocitu. A to není zrovna málo.