Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Památka zesnulých,
zítra Hubert.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Giacomo Puccini, italský hudební skladatel

Italský hudební skladatel Giacomo Puccini se narodil 22. prosince 1858 v Lucce v Toskánsku v Corte (dvoøe) San Lorenzo. Byl pojmenován po svém prapradìdovi Giacomovi Puccinim (1712 - 1781), který byl zakladatelem rodu dlouhé øady místních významných hudebníkù, vèetnì Pucciniho otce Michela (1813 - 1864). Michele, skladatel, varhaník v místní katedrále svatého Martina a uèitel, se o¾enil v roce 1850 s Albinou  Magi (1830 - 1884), sestrou jednoho z jeho ¾ákù. Man¾elé nejdøíve mìli pìt dcer, po nich následoval jejich první syn Giacomo, pak mìli dvì další dcery. Druhý syn, který se stal také hudebníkem, se narodil jako pohrobek. V domì s nimi ¾ila ještì babièka Angela, otcova matka, rozená Cerù. Giacomovi bylo pouze pìt rokù, kdy¾ otec Michele zemøel. Tehdy celá rodina doufala, ¾e se on stane pokraèovatelem hudební tradice rodiny.

Jeho prvním uèitelem byl Albínin bratr Fortunato Magi (1839 - 1892), Michelùv nìkdejší ¾ák, øeditel místní konzervatoøe - Instituto musicale Pacini v Lucce, v hudební škole spojené s hudebním skladatelem Giovannim Pacinim (1796 - 1867). Magi ve svém studentovi nìjaký zvláštní talent neshledal, ba dokonce byl znechucen synovcovou nekázní, tak doporuèil, aby Albina do svého syna pøíliš velké nadìje neskládala. Ona ale místo toho poslala syna k jinému uèiteli, Carlovi Angelonimu (1834 - 1901), který byl rovnì¾ ¾ákem Giacomova otce a který také uèil na Instituto musicale. To pøineslo lepší výsledek a Puccini na konzervatoøi pokraèoval. Vypráví se o nìm historka, ¾e v roce 1876 šel pìšky asi 30 km z Luccy do Pissy, jen aby slyšel Verdiho Aidu, co¾ prý ovlivnilo jeho další rozhodování o budoucnosti. Tehdy se u¾ také ukázaly jeho mo¾nosti, v roce 1878 pøedstavil dvì svá nábo¾enská díla, svùj motet Plaudite populi (Chvalte, lidé) a Credo, která, by» v místním mìøítku, vzbudila ohlas, v soutì¾i školy skonèila na posledním místì.

Dále studoval v Milánì u skladatele Antonia Baziniho (1818 - 1897) a skladatele Amilcara Ponchielliho (1834 - 1886) na zdejší konzervatoøi. Studoval na stipendium od italské královny Margherity (1851 - 1926) a s podporou svého poruèníka - bohatého strýce, otcova bratrance, Nicolaa Cerùa, pøesto ale v dost nuzných podmínkách. V Milánì získal velmi dobré vzdìlání, ale znaènì byl ovlivnìn hudbou nìmeckého skladatele Richarda Wagnera a francouzskými skladateli, jako napøíklad Georgesem Bizetem a Charlesem Gounodem. Zároveò se ale seznámil s významnými italskými hudebními osobnostmi, Arriagem Boitem (1842 - 1918) a jeho programní skupinou Scapigliatura (Nevázanost). Nìjakou dobu byl také spolubydlícím dalšího významného italského skladatele Pietra Mascagniho (1863 - 1945). Studium musel vzhledem k malým finanèním mo¾nostem své matky s rozsáhlou rodinou ukonèit po jednom roce, ale ukonèil je s vynikajícím prospìchem v roce 1883.

V èervenci toho roku studentský orchestr konzervatoøe provedl Pucciniho „Cappricio sinfonico“ a dílo bylo velmi pøíznivì pøijato. Ponchielli vkládal do svého ¾áka velké nadìje a povzbuzoval ho, aby se ještì v dobì studií zúèastnil soutì¾e, kterou na jednoaktovou operu vyhlásil hudební nakladatel Edoardo Sonzoni (1836 - 1920). Spolu s dalším pøíznivcem hnutí Scapigliatura - libretistou Ferdinandem Fontanou (1850 - 1919) napsal Puccini pro soutì¾ svou první operu „Le Willis“. I kdy¾ opera nezvítìzila, pøi pøedstavení 31.5.1884 v milánském Teatro dal Verme mìla premiéru s nadšeným ohlasem u obecenstva a vydavatel Giulio Ricordi (1840 - 1912) se rozhodl, ¾e dílo vydá. V italském veèerníku „Corriere della Sera“ (Veèerní kurýr) nazval kritik Antonio Gramola Pucciniho „italským skladatelem, na kterého jsme èekali“.

Puccini si však nemohl úspìch zcela vychutnat - musel spìchat domù k nemocné matce, která krátce nato 17. èervence 1884 zemøela.

V Lucce se ale Puccini tohoto roku seznámil s Elvirou Bonturi Gemigniani (1860 - 1930), která byla provdána za obchodníka Narcisa Gemignianiho (1856 - 1903). I kdy¾ jsou podrobnosti jejich seznámení nejasné, pravdìpodobnì dával Puccini Elviøe hodiny zpìvu. Puccini a Elvira mìli spolu milostný vztah, ze kterého se narodil v roce 1886 syn Antonio (1886 - 1946).

Kdy¾ vyšlo její tìhotenství najevo, odešla Elvira za Puccinim i s dcerou Foscou (1880 - 1967). V té dobì spolu bydleli v Monze. Puccini nechtìl zanechat skladatelské práce, musela tedy pracovat Elvira - pracovala v obchodì ve firmì Fratelli Bocconi. Elvíøin syn Renato z man¾elství s Gemignianim se narodil právì v této pøechodné dobì v roce 1885. Puccini s Elvirou spolu ¾ili nesezdáni a¾ do smrti jejího man¾ela v roce 1903.

V prvních dobách této aféry pokraèoval Puccini ve spolupráci s Fontanou na druhé verzi své první operní práce pro operu v Turínì, která se nyní nazývala „Le Villi“ a byla to opera dvouaktová. V Turinì mìla velký úspìch, i kdy¾ pøi pøedchozím provedení v Milánì ze zaèátku pøíliš dobøe pøijatá nebyla, ale pak byla v roce 1885 i v Milánì tøináctkrát opakována. Druhá opera „Edgar“ byla dokonèena koncem roku 1887 opìt s Ferdinandem Fontanou jako libretistou; premiéru mìla 21. dubna 1889 v Milánì v La Scale, ale byla pøijata rozpaèitì, hlavnì libreto bylo velice zkritizováno. 

Po urèité dobì Puccini zaèal hledat námìt k další opeøe, po¾ádal tedy vydavatele Ricordiho, aby zajistil práva na tehdy velmi oblíbenou hru „La Tosca“ francouzského dramatika Victoriena Sardoua (1831 - 1908), která mìla premiéru v Paøí¾i v roce 1887. Slavila úspìchy s hereèkou Sarah Bernhardtovou v hlavní roli pøi jejím turné po Evropì v roce 1889. Sardou v té dobì svolení nedal a Puccini se musel poohlédnout po jiném námìtu.

Ve stejné dobì èetl „L’Histoire de Manon Lescaut et du Chevalier des Grieux“ (Pøíbìh Manon Lescaut a rytíøe de Grieux) od Abbého Prévosta (1697 - 1763). I kdy¾ tento pøíbìh inspiroval francouzského skladatele Julesa Masseneta (1842 - 1912) k úspìšné opeøe „Manon“ u¾ v roce 1884, Puccini si vìøil, ¾e je schopen stvoøit svou vlastní pøedstavu díla. Ale najít dobrého libretistu byl dost obtí¾ný úkol; nakonec objevil básníka Luigiho Illicu (1857 - 1919).

Spolupráce s ním se ukázala jako obzvláštì úspìšná a pøi premiéøe opery „Manon Lescaut“ 1. února 1893 v Teatro Regino v Turínì obecenstvo, mezi ním¾ byla italská královna Margherita a pozdìjší ministerský pøedseda Luigi Pelloux (1839 - 1924), bouølivì tleskalo u¾ pøed koncem prvního jednání. Následovaly oslavné kritiky a velký úspìch a asi za týden po premiéøe byl Puccini poctìn titulem Cavaliere dell’Ordine della Corona d’Italia (Rytíø øádu italské koruny). „Manon Lescaut“ zajistila Puccinimu slávu i v zahranièí - byla provedena krátce nato nejen po celé Itálii, ale i v Nìmecku, Španìlsku, Argentinì, Brazílii a v Rusku. V roce 1894, kdy byl Puccini pøítomen pøi provedení Manon Lescaut v Londýnì, jej G. B. Shaw (1856 - 1950) nazval „dìdicem Verdiho“.

Bezprostøednì po tìchto úspìších hledal Puccini nìjaké útoèištì, kde by mohl v klidu tvoøit, a zakoupil dùm v toskánském mìstì Torre del Lago poblí¾ západního italského pobøe¾í. Zde se mimo skládání Puccini vìnoval svým zálibám - honbì, ale i automobilismu, jeho¾ byl velkým ctitelem. - Mìl rád rychlá auta. - Také spolu se svými pøáteli vybudoval klub La Boheme. Jméno bylo symbolem pøístupu Pucciniho pøátel k ¾ivotu i název jeho zamýšlené opery, o které uva¾oval u¾ od roku 1892.
Kdy¾ se Puccini rozhodl pro zhudebnìní díla francouzského spisovatele Henriho Murgera (1822 - 1861) „Scenes de la vie de Boheme“ (Scény ze ¾ivota bohémy), pracoval na stejném námìtu u¾ další italský skladatel - Ruggiero Leonacavallo (1857 - 1919). Premiéra Pucciniho opery na libreto Luigiho Illici ve spolupráci s Giuseppem Giacosou (1847 - 1906) „La Bohema“ (Bohéma) byla 1. února 1896 v Turínì. - V tisku se pøetøásalo, ¾e Puccini musel vìdìt o Leoncavallovì volbì námìtu. Premiéra Leoncavallovy opery na vlastní libreto o rok pozdìji nebyla tak úspìšná jako Pucciniho, také i v souèasnosti se Leoncavallova opera dává zøídka.
Pøi premiéøe byla úèastna královská rodina a spousta umìleckých osobností, dílo však bylo pøijato obecenstvem vla¾nì a kritikou jízlivì. Opera se však brzy uchytila nejen v Turínì, ale po celé Evropì a oblíbenou zùstala do dnešní doby.

Zde je významná i jiná skuteènost, ¾e dirigent, kterého si nakonec k provedení Puccini vybral, byl v dobì premiéry indisponován, a tak premiéru øídil mladý, tehdy neznámý dirigent Arturo Tosacanini (1867 - 1957). Puccini byl s jeho provedením velice spokojen, co¾ nastartovalo dirigentovu skvìlou ¾ivotní kariéru. Bìhem práce na „Bohémì“ se Puccini vrátil k myšlence zpracování Sardouovy hry „La Tosca“ a v té dobì byl u¾ schopen získat oprávnìní ke zpracování. Opìt na libretu pracovalo duo Illica a Giacosa a premiéra byla 14. ledna 1900 v Teatro Costanzi v Øímì.

Ale bylo to v dobì ponìkud vratké politické situace v Itálii. Král Umberto I. (1844 - 1900), pøe¾il u¾ døíve nìkolik pokusù o atentát od anarchistù, i kdy¾ pozdìji nakonec právì v tomto roce atentátu podlehl. V dobì premiéry pøišlo nìkolik varování pøed bombovými útoky na divadlo, kde byla pøítomna i královna Margherita, ¾e napìtí zpùsobilo stísnìnost provedení opery, ale brzy po celé Evropì opera „Tosca“ dosáhla stejného úspìchu jako obì pøedchozí díla.

Kdy¾ byl Puccini v Londýnì pøi uvedení opery „Tosca“, vidìl drama „Madame Butterfly“ od amerického dramatika Davida Belasca (1853 - 1931), který byl øeditelem divadla na Broadwayi. Pøesto, ¾e slovùm  nerozumìl, zaèal se o dílo zajímat. Libreto opìt zpracovali jeho dva souèasní libretisté. Opera „Madama Butterfly“ je první vhled Pucciniho do hudební exotiky, vzdálené od verismu nebo realismu „Toscy“. Intenzívnì bádal i v japonské hudbì a konzultoval se dvìma japonskými ¾enami - jednou hereèkou cestující po Itálii a s man¾elkou japonského velvyslance, jak nejlépe hudebnì vyjádøit zpùsob øeèi Japonky. Jeho dílo bylo rovnì¾ ovlivnìno francouzskými skladateli, napø. Claudem Debussym (1862 - 1918), který se také ve svém díle sna¾il o vylíèení východní kultury - pro zmìnu indonéské. Výsledkem bylo pou¾ití zvonkù a dùraz na bicí nástroje.

V zimì v roce 1903 zemøel Elviøin man¾el. Zároveò ale v únoru 1903 mìl Puccini vá¾nou automobilovou nehodu, pøi ní¾ se jeho auto skutálelo ze srázu a on jen zázrakem pøe¾il. Jeho zdravotní stav se zlepšoval pomalu a do domu byla kvùli tomu pøijata další slu¾ebná - Doria Manfredi (1885 - 1909). Po Pucciniho rekonvalescenci a po pøedepsané dobì po man¾elovì smrti se Elvira s Puccinim mohli vzít. Svatbu mìli 3. ledna 1904.

Premiéra opery „Madama Butterfly“, tehdy pouze dvouaktové, byla 17. února 1904 v milánské La Scale. Pøes velké oèekávání a nadìje skladatelovy, opera zcela propadla. Obecenstvo ji zcela odmítlo, pøesto, ¾e pravdìpodobnì dùvodem byla placená „klaka“ od závistivcù. Pøipomínky byly hlavnì vùèi libretu. Puccini operu pøepracoval, zmìnil ji na tøíaktovou a v 28. kvìtna 1904 byla pøepracovaná opera s velkým úspìchem provedena v Brescii. Potøetí ji ještì upravil pro paøí¾ské provedení v roce 1906.

V dobì pøed svatbou Elvira jen málokdy cestovala s Puccinim, pøesto, ¾e spolu ¾ili; rovnì¾ on nebyl pøíliš spolehlivý, co se vztahù týèe. Koncem roku 1908 Elvira nespravedlivì obvinila slu¾ebnou Doriu Manfredi z pomìru s jejím man¾elem, vyhodila ji z práce a znièila její povìst. Puccini byl v té dobì v Paøí¾i a pokoušel se písemnì vše rozmotat, ale Doria obvinìní neunesla a otrávila se. Po dùkazu pøi pitvì, ¾e dívka byla nevinná, za¾alovala její rodina Pucciniho man¾elku, tak¾e byla paní Elvira dokonce odsouzena k pìtimìsíènímu vìzení. Puccini se však za svou ¾enu postavil, ¾e byla nakonec osvobozena a do vìzení nemusela, ale aféra jej dost poznamenala.

Bìhem této doby se pokoušel Puccini vrátit k práci na své další plánované opeøe. Byla to opìt adaptace hry Davida Belasca „The Girl of the Golden West“ (Dìvèe ze zlatého Západu) z prostøedí zlatokopù v Americe. U¾ v roce 1907 byl Puccini v New Yorku, aby dohlédl na pøípravy provedení svých oper „Manon Lescaut“ a „Madama Butterfly“ v Metropolitní opeøe. Tehdy uvidìl právì Belascovu hru. Z Pucciniho osvìdèených libretistù byl Giacosa u¾ rok mrtev a Illica zrovna pracoval na jiném libretu; tedy našel Puccini jinou dvojici: Guelfa Civinniho (1873 - 1954) a Carla Zangariniho (1874 - 1943), jeho¾ matka byla Amerièanka. Z jejich spolupráce vznikla opera „La Fanciulla del West“ (Dìvèátko ze Západu). Opera byla zkomponována tak, aby maximálnì vyhovìla tehdejšímu americkému vkusu. Puccini toti¾ pøipravoval svìtovou premiéru pravì pro newyorskou Metropolitní operu, co¾ se uskuteènilo 10. prosince 1910 v hvìzdném provedení s Emou Destinnovou (1878 - 1930) jako Minnie, s Enricem Carusem (1873 - 1921) jako desperátem Rammerezem, s barytonistou Pasqualem Amatem jako šerifem a s Arturem Toscaninim za dirigentským pultem. V té dobì se jak skladatel, tak dirigent, tak i Caruso pøedhánìli v dvoøení slavné sopranistce, Caruso ji dokonce po¾ádal o ruku. Úspìch byl velkolepý - opona šla nahoru asi padesátkrát.
 
V roce 1912 zemøel nakladatel i Pucciniho pøítel Giulio Ricardi, co¾ byl pro Pucinniho témìø konec dalšího psaní. Ale kdy¾ v roce 1913 mìla být provedena ve vídeòském Karlstheatru opera „Dìvèe ze zlatého Západu“, po¾ádali ho intendanti divadla Otto Eibenschütz a rakousko-maïarský hudební skladatel Heinrich Berté o napsání operety. Puccini nebyl pøíliš tomuto ¾ánru naklonìn, ale nakonec se pokusil o operetu „La Rondine“ (Vlaštovka) s libretem od Giuseppe Adamiho (1878 - 1946), která mìla premiéru 27. bøezna 1917 v Monte Carlu. Ve Vídni premiéra toti¾ nebyla v té dobì mo¾ná v dùsledku 1. svìtové války, proto¾e Itálie byla s Rakousko-Uherskem ve váleèném stavu. Ještì k tomu mìl Puccini rozepøi se synem Ricardiho - Titem - a tak pøešel k jeho konkurenci - k nakladateli Sonzognovi, který právì provedení „Vlaštovky“ v Monte Carlu zaøídil. V Monte Carlu byla opereta úspìšná, ale pozdìji zcela zapadla.

Puccini v dobì války zaèal pracovat na dalším díle, které je dnes známé jako „Trittico“ (Triptych). K první z pøedpokládaných tøí jednoaktových oper „Il Tabarro“ (Pláš») napsal libreto, které bylo dokonèeno v roce 1916, také Giuseppe Adami. Puccini se poohlí¾el po nìkom, kdo by napsal další dvì libreta a obrátil se na svého pøítele Giovacchina Forzana (1884 - 1970), který podle vlastního námìtu napsal jednoaktovku „Suor Angelica“ (Sestra Angelika). Tøetí díl „Gianni Schicchi“ pochází z Dantovy „Bo¾ské komedie“. „Sestra Angelika“ byla dokonèena v polovinì záøí 1817 a „Gianni Schicchi“ následující duben. Vzhledem k znaènì vyèerpaným finanèním mo¾nostem v Itálii, co¾ bylo zpùsobeno válkou, byla zadána premiéra „Triptychu“ do newyorské Metropolitní opery. Okolnosti kolem pøímìøí v roce 1918, zpùsobující tì¾kosti cestování, zabránily Puccinimu, aby se premiéry 14. prosince 1918 osobnì zúèastnil. Premiéra byla úspìšná a dílo bylo brzy uvedeno v lednu 1919 v Øímì a v kvìtnu 1919 v londýnské Covent Garden.

Kolem tehdejšího domova Pucciniho v Terre del Lago zaèaly tì¾ební práce na získávání rašeliny, byla zde postavena továrna na její zpracování a pøestal zde být klid, který Puccini ke své práci potøeboval. Man¾elé Pucciniovi se v roce 1921 pøestìhovali do blízkého pobøe¾ního mìsta Viareggia. Zde zaèal Puccini pracovat na své další opeøe z exotického prostøedí Èíny „Turandot“. Téma bylo pøevzato ze stejnojmenné hry italského dramatika Carla Gozziho (1720 - 1806), napsané na námìt pøíbìhù z tisíce a jedné noci. Puccini se opìt obrátil na Giuseppe Adamiho, aby mu napsal libreto. Na libretu spolupracoval ještì dramatik a novináø Renato Simoni (1875 - 1952). Spolupráce na díle ponìkud vázla.

Premiéra byla plánována na rok 1925, ale pøed jejím dokonèením zjistili lékaøi u Pucciniho nádor hrtanu. Na návrh odborníka z Florencie odcestoval Puccini se svým synem do Bruselu, kde se léèilo i pomocí tehdy nového ozaøování. Avšak po nìkolika dnech v dùsledku stresu z cesty i vlastního léèení dostal Puccini srdeèní infarkt, na který ráno 29. listopadu 1924 zemøel. - Nìkteré prameny tvrdí, ¾e zemøel v dùsledku operace.

Pohøební prùvod byl uspoøádán ji¾ v Bruselu, pak byl Puccini pøevezen do Milána na høbitov Cimitiero monumentale a v roce 1926 byly jeho ostatky pøemístìny do kaple u jeho vily v Torre del Lago, kde odpoèívají dodnes. Vila je majetkem Pucciniho vnuèky, ale je veøejnosti pøístupná.

Puccini na konci ¾ivota doporuèil hudebního skladatele a klavíristu, Franca Alfana (1875 - 1954), v té dobì  øeditele turínské konzervatoøe, aby operu dokonèil, a opera byla ji¾ v dobì premiéry 25. dubna 1925 hotová. Ale Toscanini tehdy „Turandot“ v La Scale pøi premiéøe øídil a skonèil pøesnì v místech, kde skonèil Puccini, s tím, ¾e „zde Mistr odlo¾il pero“. Nyní se opera vìtšinou hraje v provedení Alfanovì. V roce 2001 byla však provedena v nejnovìjším nastudování podle dokonèení skladatele Luciana Beria (1925 - 2003).

Nìkterá Pucciniho díla, pøedevším neoperních ¾ánrù, napøíklad církevní chorály, smyècová kvarteta a mno¾ství písní, zùstala nepublikována.

Puccini je synonymem vyvrcholení italské opery. Jeho dílo bylo pøíle¾itostí pro oslnivou kariéru mnohých umìlcù vèetnì naší Emy Destinnové. Kritika mu vytýkala, ¾e se nestaral o souèasný vývoj hudby, zále¾elo mu spíš na vkusu publika; je tedy jeho dílo celkem nesrovnatelné s jeho vrstevníky, avšak stále je oblíbené.
V mnohých italských mìstech mu byly postaveny pomníky.  Mìsto Torre del Lago má nyní pøívlastek „Puccini“, tedy Torre del Lago Puccini.
 
Dobromila Lebrová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 22.12.2023  16:12
 Datum
Jméno
Téma
 22.12.  16:12 Pøemek
 22.12.  16:09 Von
 22.12.  15:44 Vesuviana
 22.12.  13:45 zdenekj
 22.12.  07:39 Milena