„Víte, co je nejhorší? Vzpomenout si, jak odpovìdìt na dotazy doktora, aby èlovìk nevypadal jako blbec,“ pøidal si svou zkušenost in¾enýr Doubek, „dostal jsem novýho praktickýho lékaøe, po odchodu mýho starýho lapiducha, kterej mì kurýroval víc jak dvacet let. Ten novej zjistil, ¾e v poèítaèi mu o mnì chybí v anamnéze podrobné údaje. Já mu odkejval všechno. Spalnièky, spálu, záškrt, pøíušnice, mdloby, koliky, úpal, ú¾eh, astma, prostì všechno, i prùjem. Musím øíct, ¾e »ukal do tý mašiny jako èert. Horší bylo, ¾e jsem si nemohl vzpomenout, kdy jsem s tím onemocnìl. Jak postupnì psal, tak se na mì zaèal dívat víc a víc podezíravì. Pak na mì vybafnul – èlovìèe, jak se po tom všem cítíte? To mì pøevez, proto¾e vzhledem k jeho snaze doplnit si v poèítaèi povìdomost o mý tìlesný stránce, jsem mu chtìl udìlat radost. Tak jsem øekl, ¾e se cítím zdráv a dobøe a na nìjakém datu snad nezále¾í. To jsem si dal. No, pøedstavte si, ¾e je vám osmdesát let, rodièe u¾ ne¾ijí, sourozenci v domovì dùchodcù, a vzpomeòte si, kdy jste mìli kopøivku nebo chøipku. Co jsem vìdìl pøesnì, a na to mì nenachytal, byly pohlavní nemoci a filcky. To jsem opravdu nemìl.“
„Vy jste byl asi stydlivìjší a vopatrnìjší osoba, ¾e jó,“ zeptal se fotograf Chudoba, „to jste asi neobcoval s ¾ádnou prodejnou ¾enštinou. Nebo jste nechtìl zbyteènì utrácet? Neptal se vás taky náhodou kolikátého je a jakej je den, nebo rok?“
„Proè bys se mì ptal na datum?“
„Aby zjistil, jestli nemáte sklerózu! No, jestli nejste marod na hlavu.“
„To víte, bejt se mnou man¾elka, tak by se toho dozvìdìl daleko víc. Naštìstí se mnou nebyla. Ta si pamatovala ka¾dej zub, kterej mì bolel, ka¾dou modøinu, kdy¾ jsem se vracel z porady, vlastnì z flámu. Pánové, ta mìla spoèítané i moje angíny, o kterejch u¾ já nemìl ani tušení.“
„To je pravda, ¾enský mají ú¾asnou pamì». Proto je nebezpeèný jim nìco slibovat,“ projevil svoji zkušenost školský inspektor Hanák.
„Co jste jí slíbil?“ zvìdavì zapátral pan Váša.
„To je to,“ odpovìdìl nejistì Hanák, „já si za Boha nemohl vzpomenout, co jsem jí slíbil. Urazila se a dva dny byla tichá domácnost, nemluvil se mnou ani koš na odpadky.
„Tak¾e jste dopadl u té prohlídky docela dobøe, né?“ Pøisvìdèil Chudoba, kterému bylo vyprávìní in¾enýra Doubka povìdomé. Sám se jednou zpovídal na urologii a nevìdìl nic o oèkování.
„Ale jó, nakonec jsme se dohodli. Ostudu jsem si stejnì uøíznul, proto¾e, kdy¾ mi zkoušel zrak, taká já odøíkával písmenka a èíslice, jak kdy¾ práskáš bièem. Øíkal, vidíte jak ostøí¾, jen škoda, ¾e mi ètete jiný øádek, ne¾ na který ukazuju.“
„To snad nebyla vaše chyba, ale jeho,“ chtìl mu pomoci Chudoba.
„Ne, ne,“ vysvìtlil in¾enýr Doubek, „já jsem se nauèil ta písmenka nazpamì» pøedem, jen jsem špatnì vidìl, na který øádek zrovna ukazuje.“
„Hlavnì, ¾e jste to odøíkával správnì,“ dodal Chudoba, „já vás obdivuju, jakou máte pamì».“
„Co je mi to platný,“ zklamanì prohlásil in¾enýr Doubek, „potvrzení k øidièáku mi stejnì nedal.“
Prohlídka