Chirurgie byla mùj ¾ivot – (2) Nedávno jsem tu psala o obdivu k bývalému primáøi èáslavské chirurgie, MUDr. Jiøím Kunáškovi, který letos slaví 94. narozeniny, a o jeho knize. Zpamìti mi nadiktoval své lékaøské vzpomínky, tady jsou. Dovolte mi zaèít nìkolika pøedlékaøskými…
Na gymnázium do jeho tøídy se pøistìhoval nový spolu¾ák, jistý Jan Moravec. Stal se terèem posmìchu a strkanic, neumìl se prát. Budoucímu primáøi se to hodnì nelíbilo. Svou velkou postavou nemìl problém provokatéry „usadit“, postupnì se s novým spolu¾ákem stali nejlepšími pøáteli. Jeho strýcem byl slavný generál František Moravec, který na poslední chvíli, v bøeznu 1948, uprchl pøed komunistickým ¾aláøem. Nemìl èas ani pøíle¾itost vzít s sebou všechny pøechovávané dokumenty, proto je schoval ve sklepì pod uhlí.
Honza s tatínkem se rozhodli, ¾e je tøeba, aby o tom vìdìl ještì nìkdo tøetí, kdyby náhodou… Svìøil své tajemství právì Jirkovi, proto¾e mu bezmeznì vìøil. A¾ do roku 1989 pan primáø nikdy nikomu nic neprozradil.
Jako student medicíny byl zvolen pøedsedou semestru, který byl jakousi spojkou mezi studenty a profesory. Horké chvilky mu nastaly v bøeznu 1953, kdy náhle zemøel Stalin. Spolu¾áci mìli na ten den pøipravený mejdan na který se tìšili, a ani je nenapadlo ho zrušit.
To „rozhnìvalo“ jednoho uvìdomìlého soudruha, který si na nì šel stì¾ovat. Byl z toho velký prùšvih, spolu¾áci mìli být pùl roku pøed promocí vylouèeni ze studia. Pan doktor byl nìkolikrát zván „na kobereèek“, obhajoval kluky ze všech sil, do poslední chvíle nebylo jisté, jak celý pøípad dopadne. Nakonec pou¾il argument, ¾e na Slovensku je velký nedostatek lékaøù a mladí lékaøi by tam byli velmi prospìšní.
Vyprávìl mi, ¾e ještì tìsnì pøed promocí se utíkal podívat do kanceláøe, jestli jsou jejich jména opravdu v seznamu. Kdy¾ po své promoci vycházel z Karolina, všech sedm zachránìných studentù se svými dívkami vytvoøilo špalír, na jeho¾ konci stál jeden z nich s dìkovnou øeèí.
Byl dojat a š»astný, ¾e to dobøe dopadlo, urèitì to musel být krásný zá¾itek.
A teï u¾ k lékaøským pøíbìhùm, které jsou v kní¾ce a z nich¾ nìkteré vybírám.
Hned nìkolik dní po promoci nastoupil - ke své finanèní situaci, do nemocnice, do slu¾by o silvestrovské noci. Šlo o malou nemocnici, tak¾e kromì chirurgie mìl dohled i nad gynekologií. Stal se „asistentem“ pøi komplikovaném porodu 4 kg chlapeèka, který se narodil 41leté mamince, prvorodièce. Vše dopadlo dobøe.
Po 20 letech se mu tohle „miminko“ dostalo znovu na sál, a to v 200 km vzdálené Èáslavi, kde jako voják podstoupil operaci slepého støeva. Pan primáø ho poznal podle jména a data narození, a tak mu to nedalo: „Víte, kdo vás rodil?“ zeptal se. A pøišla odpovìï: „Maminka øíkala, ¾e to byl vysoký, silný a šikovný chlap.“ „Tak ji pozdravujte, ten chlap jsem byl já!“
Èasto se øíká, ¾e operace slepého støeva je jednoduchý, zcela bezpeèný chirurgický výkon. Pan primáø by ale urèitì protestoval. V kní¾ce je hned nìkolik pøípadù, kdy šlo pacientùm o ¾ivot.
Pøi anestezii jednomu z nich najednou pøestalo tlouci srdce. Byl to mladý mu¾, otec malého dítìte a nastávající otec druhého. Zevní masá¾í se podaøilo dostat krev do dùle¾itých orgánù, srdce ale nepracovalo. Doktor otevøel hrudník, srdce pøímo masíroval- nic. Nakonec po¾ádal o dlouhou jehlu, tou vpravil pøímo do srdce adrenalin, a to se rozbìhlo. Operace slepého støeva mohla koneènì probìhnout.
Po zástavì srdce bylo povinností pøevézt pacienta do Prahy na pozorování. U¾ po 4 dnech se vrátil s tím, ¾e je všechno v poøádku. Pacient doktorùm v Praze dìkoval, ti ho ale odkázali na dr. Kunáška. Ten, kdo se rozhodl vám v kritické situaci otevøít hrudník, ten vás zachránil. ®ivot mu prodlou¾il o 50 let, stali se pøáteli.
Legraèní historka se stala panu primáøi pøi druhé atestaci z chirurgie. Napoprvé byla zkouška odvolána, proto¾e dva ze ètyø lékaøù se odhlásili. Napodruhé byli opìt jen dva, to u¾ ale zkouška probìhla. Byla velmi nároèná a vynervovaný druhý kandidát se najednou rozhodl odstoupit, vzal „nohy na ramena“ a utíkal chodbou k východu.
Pan primáø jako zdatný sportovec vybìhl za ním. Chytil ho, uklidnil a vrátil zpátky. Pacienti na chodbì mìli prima povyra¾ení. Zkoušku udìlali oba.
Pøípad s mladým uènìm, který bì¾el veèer po dvorku, nevšiml si vozíku s ojí a narazil do ní, se zpoèátku zdál být jednoduchou lapálií. Mìl jen malou odìrku a stì¾oval si na neurèité bolesti zad. Bìhem chvilky se ale jeho stav výraznì zhoršil, spolu s pøednostou oddìlení se rozhodli pro operaci. V bøišní dutinì se ale vše zdálo být v poøádku. Nakonec pøišel spásný nápad zmáèknout ¾aludek. Tìsnì pod dvanáctníkem se objevily malé bublinky, které znamenaly trhlinu.
Na zadní stranì nalezli dírku o velikosti necelého 1 cm. Staèily tøi stehy, aby byl ¾ivot pacienta zachránìn.
Velmi tì¾ké zlomeniny utrpìl 70letý podnapilý pacient. Pøi první operaci srovnal pan doktor kovovou dlahou a šrouby zlomeniny obou stehenních kostí a na zlomeninu bérce pou¾il s asistenty dvì kovové dlahy, které pøes posti¾enou kost propojili pomocí høebù.
Po dvou dnech došlo k nároèné operaci pa¾e, kdy bylo tøeba opracováním konce kostí vytvoøit novou hlavici. Vše se podaøilo, po tøech mìsících odcházel pacient po svých z nemocnice. Holdovat alkoholu prý ale nepøestal…
Zaujal mì pøíbìh ¾eny, která do nemocnice pøišla s chronickým zánìtem ¾luèníku. Stejnou diagnózu mìla i druhá pacientka. Byly na jednom pokoji, operace probìhla ve stejný den.
Po nìkolika dnech dostala první pacientka teplotu, která se dr¾ela ráno i veèer ve stejné výšce, zdánlivì bez pøíèiny, operaèní rána byla v poøádku. Pana primáøe napadla diagnóza – bøišní tyf. Zaèal pacientce podávat pøíslušné léky. Mikrobiologickým rozborem se zjistilo, ¾e druhá z pacientek byla bacilonosièkou bøišního tyfu a svou spolupacientku nakazila. Obì byly odeslány na specializované oddìlení na Bulovce, kde se vyléèily.
Jednou z místního letištì pøivezli vojáka, který se z neš»astné lásky pokusil o sebevra¾du, støelil se do bøicha. Pøi operaci se zjistilo, ¾e utrpìl prùstøel tenkého støeva, prùstøel ¾aludku, roztøíštìní jedné ledviny. Operace mìla velmi tì¾ký prùbìh, rodièe museli být pøipraveni na to, ¾e šance na pøe¾ití je minimální. Zoufalí se ubytovali v místním hotelu a ráno pøišli s obálkou s penìzi. Pan primáø je odmítl, promluvil s nimi o tom, ¾e má stejnì starého syna a jako o syna se o nìj postará.
Voják mìl velké štìstí, pøe¾il. Po návratu domù si našel jiné dìvèe a š»astní rodièe pøijeli nejen podìkovat osobnì, ale také prostøednictvím novin.
Pøíbìhù v knize je daleko víc, v¾dy» pan primáø je za svùj ¾ivot podepsán pod neuvìøitelnými 20 tisíci operacemi. Stovky pacientù mìly štìstí, ¾e se dostaly do rukou odborníka, který nikdy neztratil nervy, dokázal se ve vteøinì rozhodnout i v tìch nejkritiètìjších situacích. Udìlal pro pacienty to nejlepší, co v dané chvíli mohl. Dnes se mù¾e s hrdostí ohlédnout za svým profesním ¾ivotem.
