Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Sáva,
zítra Leopold.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak se mro¾ z Prahy do Visly dostal (2/4)

Z knihy Václava ®idka „Sám ve víru zdymadel“
 
Hned v pondìlí ráno jsem se rozjel do centra Varšavy, abych vyhledal nìjakou redakci polských novin. Mohlo být nìco po desáté dopoledne, kdy¾ jsem zaklepal na dveøe redakce deníku Przeglond Sportowy.

„Sháním zástupce šéfredaktora pana Zmarzlíka,“ øekl jsem sekretáøce a musel se pousmát nad tou souvislostí jména s mou zále¾itostí.

„Posaïte se, prosím. Hned se po nìm podívám.“

Po nìjaké dobì vešel do místnosti mu¾ støedních let, sportovního typu, obleèený do pestrobarevného svetru a bylo na nìm znát, ¾e má naspìch. Pøedstavil jsem se a hned spustil:

„Urèitì jste slyšel o sportovním otu¾ování a plavání v zimì. U nás v Èeskoslovensku je na tøicet pìt oddílù, zabývajících se tímto sportem. No a já jsem èlenem jednoho z nich, pra¾ského oddílu. Jistì jste taky slyšel o vánoèním plavání na Vltavì v Praze, kterého se zúèastòují nejlepší otu¾ilci z celé republiky. A já bych rád nìco podobného uspoøádal za úèasti vašich sportovcù tady ve Varšavì na Visle. Vaši redakci bych chtìl po¾ádat o patronát.“ Vyslechl moji nabídku i ¾ádost a jako by se zamyslel. Po chvilce ticha øekl:
„Fakt je, ¾e to tu ještì nebylo a mohlo by to být zajímavé – pra¾ský mro¾ ve Varšavì…  Ale je tu jeden ne malý problém, vzhledem k tomu, ¾e naše redakce má v této chvíli omezené finanèní prostøedky a je konec roku, nemù¾eme se této akce ujmout.  

Ale poradím vám. Vyhledejte redakci týdeníku Sportowiec a redaktora Olszañského. Øeknìte mu, ¾e vás posílám. Redakce Sportowiec má takových sportovních akcí víc a dr¾í nad nimi patronát. Urèitì vás neodmítne. Ulice Motokowská, èíslo pìt.“

Ani nevím, jak jsem se ocitl pøed redakcí na chodníku, proplétal se mezi lidmi, obalenými nákupními taškami a balíèky, které oznamovaly pøíchod vánoc. Byl jsem tak trochu zklamán a uvìdomoval si, jak rychle a chytøe se mì zbavili, a já vypadnul jako namydlený. Co se dalo dìlat, u¾ jsem byl venku.

Motokowská byla úzká ulièka, tvoøená nízkými èin¾ovními domy. Došel jsem skoro a¾ na její zaèátek. Dùm èíslo pìt. Plechová tabule Redakce Sportowiec, IV. patro. Prošel jsem úzkým prùjezdem pøedváleèného domu a po starých kamenných a prošlapaných schodech vystoupil do ètvrtého patra. Minul jsem výklenek ve zdi, v nìm¾ byla za sklem soška Panny Marie s Jezulátkem na ruce. Jediné, co mi trochu pøipomínalo souèasnost, bylo elektrické osvìtlení, tajemnì ozaøující sousoší. Všechno mìlo nádech nìèeho dávného. Ve ètvrtém poschodí byla na zdi tabulka s názvem redakce. Vešel jsem a pozdravil. Sekretáøka zvedla oèi od textu, který opisovala. Oznámil jsem jí, ¾e pocházím z Èeskoslovenska, a ¾e bych rád mluvil s redaktorem Olszañským. Zmizela za jednìmi dveømi, pak se vrátila.

„Mù¾ete dál, pan redaktor vás oèekává,“ øekla. Jednání s redaktorem Olszañským – mohlo mu být nìco pøes ètyøicet – bylo pøekvapující. Kdy¾ jsem vypovìdìl, jak se jmenuji a proè pøicházím, øekl zèistajasna: „Budete mít naši podporu. Teï zaøídíme potøebné.“

Zaèal vytáèet nìjaké telefonní èíslo. Nevìøil jsem svým uším a oèím. To snad není mo¾né… „Buï zdráv. Sportowiec, Olszañský. Poslouchej, ale nejdøív se posaï. U¾ sedíš? Tady v kanceláøi sedí jeden sportovec z Èeskoslovenska a pøišel nám nabídnout svoje vánoèní vystoupení. Plavbu napøíè Vislou. Ano, v plavkách, slyšíš dobøe. Naše redakce si vezme nad touhle plavbou patronát a ještì pøibudou další. Co ty na to? Bereš to pro vysílání?“
Nestaèil jsem zírat. Vytáèel další èíslo a jen mi oznámil, ¾e to byla polská televize. Jako další v poøadí byly redakce Expres Wieczorny a Standart Mlodych. Redakce pøistoupily na spolupráci.
„Jako patrony budete mít ètyøi redakce a ještì je potøeba hlavní organizátor. Tím nejlepším by byl WOPR. To je Vodní dobrovolná záchranná sekce tonoucích. Nevím, jestli vám to nìco øíká?“

Rychle jsem zalovil ve svých vìdomostech z historie otu¾ování.

„Ano, nìco podobného zalo¾il u nás v roce 1923 podle vzoru severních zemí Alfred Nikodem. Jmenovalo se to Zimní záchranná sekce tonoucích. Vzniklo to pøi plaveckém klubu APK-Praha.“

Redaktor mezitím vytáèel další èíslo.  

„Ne¾ pro vás pøijede vùz, mù¾eme probrat nìjaké podrobnosti.“

Nevycházel jsem z údivu. Vùz, a pro mne? To se mi snad zdá… Tolik pozornosti jen proto, ¾e jsem se rozhodl k nìèemu, co u nás dìlají stovky lidí?

 

„Jestli vám dobøe rozumím, chtìl byste plavat, jako v Praze, o vánoèních svátcích.  Já bych mìl jiný návrh. Vzhledem k tomu, ¾e vìtšina lidí o svátcích ráda zùstává doma a tì¾ko je nìkdo nìkam dostane, navrhuji jiné datum. Prvního ledna a v pravé poledne. Co tomu øíkáte?“

Moc se mi to nehodilo. Nevhodný termín kolidoval s mým úmyslem odjet s rodinou prvního ledna zpátky do Prahy. Nasadil jsem proto manévr.

„Mám vá¾né obavy, pane redaktore. Tím, ¾e se plavba posune, budeme riskovat, ¾e Visla zamrzne. To, ¾e teï je zima mírná, neznamená, ¾e taková bude prvního ledna. Do toho data schází osmnáct dní.“

„To pøece nic neznamená. Od èeho tu máme ¾enisty? Ti nám cestu pøes Vislu prolomí.“

Na tenhle argument mì u¾ nic nenapadlo, navíc pøijel øidiè a odvezl nás do Saské Kenpy, kde sídlil WOPR.

Bez vìtších problémù jsme s jeho tajemníkem dohodli podrobnosti plavby: Bezpeènostní zajištìní motorovými èluny, mo¾nou spoluúèast polských špièkových plavcù, publicitu. Nabídli mi i úèast na polském mezinárodním maratonu, nazvaném Maraton Morski, který se plave v Pucké zátoce a jeho délka je od osmnácti do tøiceti kilometrù. Maraton v moøi? – S radostí jsem pøijal.
Bylo dohodnuto také místo mých tréninkù pro pøeplavání Visly. Stal se jím Pra¾ský pøístav. I to se mi zamlouvalo – nebudu sice o vánocích plavat v Praze, zato mohu trénovat v tom èase v Polsku v Pra¾ském pøístavu. Jako start plavby byla stanovena plá¾ Saská Kenpa. Cíl si mohu urèit sám podle toho, jak dlouhou vzdálenost hodlám uplavat. Vybral jsem si tra» dlouhou 600 – 1000 metrù, co¾ odpovídalo cíli u mostu Poniatowského, kde budu muset podplavat pod prvním nebo druhým obloukem, v místech, kde má Visla velmi silný proud. Jistit mì budou rychlé èluny, akci mìl být pøítomen parníèek pro novináøe, fotografy a kameramany. Vymínil jsem si, ¾e pøípadní spoluplavci se zúèastní všech mých tréninkù, abych je vidìl a pøezkoušel si je ve vodì. Tréninky zaènou hned zítra a budou obden – samozøejmì po posouzení zpùsobilosti k plavbì svými trenéry.

Rozcházeli jsme se pozdì odpoledne a já byl spokojen.

Pøíští den cestou do Varšavy sedìla ve vlaku i moje ¾ena Ela. Pøi jeho prùjezdu nad Vislou jsem jí ukázal místo plánovaného startu a cíl. Pohled z mostu na zkalenou a širokou Vislu nebyl pøíjemný ani pro mne. Voda se bláznivì drala korytem a na mnoha místech byly vidìt mohutné víry. A tady za pár dní poplavu. To jsem si vymyslel vìc…Co se dá dìlat, couvnout u¾ nemohu.

 
A tak trénuju, ale jsme vlastnì tøi: Já plavu, jeden vesluje, tøetí se veze a hlídá mì, zachumlaný v kabátì s ko¾ešinovou podšívkou. „Není vám zima, pane?“ ptá se s úsmìvem. Pøipomnìlo mi to jeden kreslený vtip. Úplnì nahý mu¾ si pod tatranským vodopádem dává ledovou sprchu, a náhodnì kolemjdoucí, teple obleèený turista, se ho tá¾e: „Není vám zima, pane?“ A mu¾ pod vodopádem mu odpovídá:  „Je, proè se ptáte?“ Nìco se vìènì opakuje, a to je vlastnì dobøe. Pøi pohledu na nehybnì sedící postavu na loïce mi vystal obraz pra¾ských rybáøù na Vltavì v zimì. Bylo naší obligátní zábavou si z tìchto teple obleèených, a pøitom zmrzlých rybáøù, utahovat. Plavali jsme tak blízko, aby v¾dy slyšeli náš strašný údiv, jak je nezdravé v takové zimì chytat ryby. Rybáøi nedìlali, ¾e neslyší – k našemu potìšení zaèali v¾dycky nadávat.  

Zhruba po tøech stech metrech tady v zátoce Visly jsem obrátil ke bøehu a plaval nazpátek. V šatnách bylo pár fotoreportérù, uvnitø v klubovnì sedìla Ela a pánové od novin, fotograf a redaktor Standartu Mlodych. Mìli spoustu dotazù a chtìli vìdìt nìco víc o otu¾ování. Vyprávìl jsem jim tedy o Alfredu Nikodemovi, zakladateli sportovního otu¾ování u nás. Naposledy se zúèastnil   vánoèního vystoupení ve Vltavì, kdy¾ mu bylo vaaosmdesát let. To bylo v roce 1945. Ještì za jeho ¾ivota pøevzal vedení pra¾ského oddílu Oldøich Liška. V té dobì to byl jediný oddíl v Èechách a na Moravì, a Liška byl zakladatelem mnoha sportovních akcí – Lipenského maratonu nebo plavání v øíèce Punkvì v Moravském krasu, tedy v jeskyních. Nìjakou dobu po druhé svìtové válce se toti¾ nìkde v novinách doèetl, ¾e øíèkou Punkvou pod zemí proplaval ruský voják. A my nic?! øekl si. Ani¾ by se man¾elce zmínil o svých úmyslech, spojil výlet do Moravského krasu se zámìrem øíèku probádat. Projel se svou paní celou trasu na loïce, tak jak se na turisty slušelo, a pak ¾enu nechal venku, aby se mohla kochat krásami pøírody s tím, ¾e on si jde jen nìco zaøídit. Potají se vrátil s plavkami, teplomìrem a dvìma krabièkami cigaret. Pøitoèil se k jednomu zamìstnanci, co tam hlídal lodì, s prosbou, jestli by si smìl v øíèce zaplavat. Odpovìï byla pochopitelnì záporná, to vùbec nepøipadá v úvahu, jak ho mohlo nìco podobného napadnout?! – Ovšem dvì krabièky cigaret rozhodnutí zøízence zmìnily. Liška se pøevlékl do plavek a šup s teplomìrem do vody.

 

Zpoèátku plaval jenom na kraji, ale kdy¾ vidìl, ¾e se hlídaè otoèil, nabral to do jeskynì. Byl nìkolik metrù uvnitø, kdy¾ slyšel zdìšený hlas: „Co to dìláte? Vra»te se! Kam plavete? Vy jste se zbláznil!“ – A snad, aby ho donutil vrátit se, zhasl hlídaè všechna svìtla v jeskyni. To bylo zase nìco pro Lišku.

Zaèal køièet: „Já nevidím, rozsvi»te!“ – a plaval poøád dál do jeskynì. Svìtlo se zase rozsvítilo a vyplašený chlapík naskoèil do lodièky. Kdy¾ Oldøicha dostihl, ten u¾ mìl vodu zmìøenou a plaval nazpátek. Voda mìla pìt stupòù Celsia. Od zøízence dostal vynadáno, oblékl se a šel do kanceláøe správce jeskyní. Tam se pøedstavil, pøiznal co provedl a øekl, ¾e by mìl v úmyslu plavat v øíèce ka¾dý rok první nedìli v mìsíci øíjnu. Správce Tunal Karel Divíšek si Lišku pamatoval a poznal ho jako osobu v tomhle sportu populární a vá¾enou – a plavání pod zemí dal zelenou. Sám se zúèastnil nìkolika roèníkù jako plavec, a to velmi svérázný. Po nìm se také plavba podzemím nazývá Memoriál T. K. Divíška.

 

Vybavila se mi vzpomínka redaktora brnìnského rozhlasu Lva Vašíèka, který v dopise Oldøichu Liškovi mimo jiné napsal:
T. K. Divíšek se narodil v Brnì, v roce 1902, v rodinì poštovního tajemníka. Tunal si zaèal øíkat jako dítì a u¾ mu to zùstalo. Jeho rodièe patøili mezi první brnìnské a vùbec moravské sportovce a vedli k tomu i své dìti. Tunalova sestra Marie, pøezdívaná Puòa, byla výborná atletka, ale pìstovala i plavání, bruslení, ly¾ování, házenou a šerm, reprezentovala Èeskoslovensko na hrách v Monte Carlu a vùbec nejlepších výkonù dosáhla v atletice. Sám Divíšek zaèal s atletikou v Moravské Slavii, kde pùsobil v mnoha funkcích jako jeho otec, a na svou dobu bìhal v dobrých èasech støední tratì. Brzy ale pøesedlal na motorismus a tady dosáhl opravdu mezinárodních úspìchù, zejména na vozech brnìnské Zbrojovky. Souèasnì úspìšnì a závodnì létal, dokonce ve vlastním letadle. Jako blízký spolupracovník profesora Karla Absolona, objevitele jeskyní Moravského krasu, a taky dík své plavecké zdatnosti, mìl jako potápìè mimoøádné zásluhy na objevech Punkevních jeskyní a mnoha dalších podzemních prostor. Nakonec tu byl trvale zamìstnán jako správce, kdy¾ byla znárodnìna jeho škola pro øidièe v Brnì na Cejlu. Z Divíškovy speleologické èinnosti vyplynulo i jeho pùsobení mezi otu¾ilci pøi plavbách øíèkou Punkvou. Po plavbì v roce 1956 se nastudil pøi prùzkumné práci, byl posti¾en leukemií a bìhem ètrnácti dnù zemøel. V brnìnském krematoriu se s ním louèil profesor Absolon s pøipomínkou, ¾e se, bohu¾el, splnilo proroctví cikánky, která øekla Divíškovi, Ondrouškovi a Henychovi (Absolonovým spolupracovníkùm pøi výzkumech), ¾e je profesor Absolon všechny – i kdy¾ byli o generaci mladší – pøe¾ije. Stalo se tak.

Také Divíškova dcera, známá hereèka pra¾ského Èinoherního klubu, Nina Divíšková, vzpomínala pøi našem setkání na svého otce s obdivem a láskou:
Tatínek byl fantastickej. Jedna z mých ¾ivotních výher je to, jakého jsem mìla tátu. To v¾dycky dìti ovlivní a je nesmírnì dùle¾ité; to je jakési vyzaøování, proto¾e on byl charismatický èlovìk. Jeho nejbli¾ší kamarádi sami øíkali, ¾e Tunala lidi bezmeznì milujou. A nepøátelé, ti snad byli jenom dva, ho zase z hloubi duše nenávidí, proto¾e malé povahy nesnesou, aby je nìco, nìkdo, o tolik pøevyšoval. Jako dítì jsem ho strašnì obdivovala a kvùli tomu litovala, ¾e nejsem kluk. Chtìla jsem být úplnì jako on, ve všem všudy. Krom toho, ¾e mìl nádhernou, pøímou, pøátelskou a optimistickou povahu, byl to i renezanèní èlovìk, který obsáhl obrovský akèní rádius všemo¾ných èinností. Kdy¾ pøišel do místnosti, bylo to, jako kdy¾ pøijde deset lidí naráz, respektive všichni ostatní jakoby vymizí a je tam jen on. Teprve po velmi dlouhé dobì jsem si uvìdomila, jak skvìle se v nìm spojovalo sportovní chlapství s dìtskou duší. Proto taky nesmírnì miloval dìti a zvíøata, a ony milovaly jeho. Kdy¾ pøijí¾dìl domù z autoškoly ve ¾lutém americkém sportovním jeepu, který koupil od Amerièanù a pak v nìm v autoškole uèil, sebìhli se kluci z celého okolí. Naskákali mu do auta i na auto a on nikdy, i kdyby mìl sebemíò èasu, nelenil, a udìlal s nimi rallye: po ulicích, po polích i po schodech. V Brnì je toti¾ ulice, kde jsou jen schody, taky se jmenuje Schodová, tak¾e sjel jeepem i se š»astnými kluky dolù a zase vycouval navrch, dokonce nìkolikrát. Kdy¾ autoškolu znárodnili a zrušili, odešel pracovat do Moravského krasu, a tím pádem byl pøes týden od rodiny, od nás. Stal se správcem Moravského krasu, a proto¾e mìl obrovský smysl pro humor (jak sám øíkal, za kus srandy šel svìta kraj), dìlal si legraci a øíkal, ¾e je na stará kolena akademikem, aèkoli mìl potí¾e s maturitou. Jeskynì Moravského krasu toti¾  spadaly pod Akademii vìd.

Bydlel tam sám, ale proto¾e mìl opravdu široký akèní rádius, mìl smysl i pro hezké bydlení, tak¾e tohle svoje   provizorium pøetvoøil na nádherné prostøedí. Tehdy lampa nebo komoda stála tøicet korun, nìkdy to lidi pøímo vyhazovali, tu sekretáø, tu ¾idli, a on z toho vybudoval svoje zázemí. Jezdili jsme za ním, jak jsme mohli, a on nám tam pøedvádìl svoje kousky, nejen potápìèské. Napøíklad jako jediný mìl tehdy povolení chytat v Punkvì pstruhy. Ovšem krom toho, ¾e mìl zásluhu na jejím objevení, odplaval si tam i kus zdraví, právì v dùsledku potápìní v tehdejších nepøíliš dokonalých skafandrech i bez nich. Pouštìl se prostì do všeho, plaval potmì, podplavával útesy a stropy, lovil ze dna pøedmìty. Samozøejmì jsem se taky sna¾ila a uèila potápìt, a kdy¾ mì chtìl trošku vyprovokovat, hodil nìco do vody, abych to vylovila. Pro maminku urèitì nebylo snadné ¾ít s takovým mu¾em, proto¾e tøeba dostala zprávu, ¾e se na závodech v autì vyboural a ani nedal vìdìt, ¾e to pøe¾il. Jen¾e ona øíkala: Vìdìla jsem, koho si beru. Vzala jsem si dobrodruha, v jistém smyslu šílence s oslabeným pudem sebezáchovy, a nemohla jsem si tudí¾ myslet, ¾e vedle nìj pro¾iju klidný ¾ivot. Vìdìla taky, ¾e kdyby tátu chtìla zmìnit, zlomila by jeho osobnost, a to nechtìla, proto¾e jejich man¾elství bylo krásné. Respektovala tuhle souèást jeho osobnosti a dokázala s tím ¾ít. Navíc zlomit ho by se nikomu nepodaøilo. Ale strachu si za¾ila urèitì dost.

Jednu vzpomínku na tátu mám ale i mimosportovní: Kdy¾ jsem za ním jezdila do Krasu, pøedvádìl tam jakási vystoupení veverek. Snad je mìl ochoèené, dennì je krmil, a kdy¾ písknul, veverky pøiskákaly a¾ k oknùm. A pak se stalo nìco a¾ metafyzického; kdy¾ mìl pohøeb v brnìnském krematoriu, objevila se v ten den na høbitovì spousta veverek; jakoby se s ním pøišly rozlouèit. Dodnes si to pamatuji, i kdy¾ jsem tenkrát byla v šoku, proto¾e odešel naprosto neèekanì a rychle, v plných silách. O prázdninách ho trošku zaèalo bolet rameno, ale myslel si, ¾e to je øidièská nemoc, ofouknutí okýnkem auta, ale to u¾ se mo¾ná hlásilo nìco nedobrého. Pak dostal jakoby banální chøipku a upadl do bezvìdomí. Ukázalo se, ¾e je to leukemie, a tehdy nebyly ¾ádné úèinné léky na tak akutní pøípad. Navíc táta nikdy a zásadnì k doktorovi nechodil, i kdy¾ jich mìl mezi kamarády fùru, proto¾e on by neumìl stonat a ztrácet síly, omezovat se, poslouchat, jeho povaha by to nesnesla. Kdy¾ u¾ neskonèil nìjakým tì¾kým èi smrtelným úrazem na závodech pod vodou nebo ve vzduchu – co¾ je podivuhodné – tak i tahle rychlá smrt byla symbolická. Jen mohla pøijít o spoustu let pozdìji.

 

Man¾elka T. K. Divíška, paní Elmarita Divíšková, ¾ijící v Brnì, mi v jednom dopise napsala:
Dálkové plavby nebyly oborem mého man¾ela. Byl sice výborným plavcem – kdy¾ nìkde skoèil do vody, doplaval pod vodou v¾dycky tak daleko, ¾e u¾ diváci nevìdìli, kde jej hledat. Poprvé se stal otu¾ilcem u¾ za svých studentských let pøi plavbì Napøíè Vltavou. Pak u¾ obèas a jen tak mimochodem vylovil nìkomu z pøehrady hodinky, ztracené pøi koupání. Kdy se Oldøich Liška se svou partou objevil v Krasu, pøesnì nepamatuji, snad v roce 1949. Prostì se jednoho krásného dne celá skupina pøihlásila, vy¾ádala si od správce jeskynního provozu, tedy man¾ela, povolení a domluvili se, ¾e je doprovodí na podzimní pøístavištì, odkud mìli plavat k výtoku Punkvy. Man¾el, který mìl v¾dy smysl pro legraci, a pro kterého taková podzemní plavba jistì nebyla prvním zá¾itkem, je doprovodil ve svém man¾estrovém jeskynáøském obleèení a¾ ke startu, kde se pak všichni hosté dùkladnì rozcvièili, namastili a – velice se divili, kdy¾ se man¾el beze slova, bez rozcvièování a mazání svlékl do plavek a skoèil s nimi do pro nì tajuplné vody. Od té doby se stal samozøejmì pravidelným úèastníkem jejich podzimních plaveb podzemím. jen v roce 1956 to nevyšlo. Všichni u¾ na nìj v jeskyních èekali, a on nikde. Kdy¾ pak zatelefonovali do Brna, musela jsem jim sdìlit, ¾e náhle tì¾ce onemocnìl. To u¾ bylo bez legrace.

Vzpomínkami na tyhle dva bájeèné lidi, Lišku a Divíška, jsem se probíral i veèer doma.

Pokraèování  pøíštì...
 
Václav ®idek 
* * *
Kolá¾e © Olga Janíèková
Fotografie z archívu © Václava ®idka

Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 12.08.2020  07:01
 Datum
Jméno
Téma
 12.08.  07:01 Václav Podìkování
 11.08.  10:23 olga janíèková
 10.08.  08:34 Von
 10.08.  05:51 Richard