Francesco Petrarca, italský básník, humanistický filozof a diplomat
Francesco Petrarca - myslitel, který Prahu navštívil, který jednal s císaøem Karlem IV., s ním si dopisoval, ale psal si i s dalšími našimi význaènými osobnostmi té doby, mj. s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Jeho osobnost umìlecká, básnická a filozofická je mnohem košatìjší; byl také velmi úspìšným diplomatem, o jeho¾ slu¾by usiloval nejeden velmo¾.
Francesco Petrarca se narodil 20. èervence 1304 ve Via dell´Orto v Arezzu, dle svého vlastního vyjádøení „v pondìlí na úsvitì“. Jeho otec byl notáø Pietro di Parenzo, nazývaný také Petracco, matka Eletta, rozená Cangiani nebo Canigiani, pocházela z vesnice Incisa in Val d´Arno, rovnì¾ v Toskánsku. Francesco Petrarca si své jméno utvoøil z latinské verze otcova pøízviska. Jak sám Petrarca o svých rodièích psal, byli vznešení, ale chudí.
Jeho otec byl v roce 1302 vypovìzen ze své rodné Florencie, jako¾to pøíznivec tehdejší politické „strany“ bílých guelfù, stejnì jako jeho pøítel, básník Dante Alighieri (1265 - 1321). Bílí guelfové byli v té dobì pøíznivci øímského císaøe, zatímco èerní guelfové stranili pape¾i. Tento boj o moc mezi církevními a svìtskými hodnostáøi trval ji¾ od 11. století, od dob tzv. boje o investituru a ovlivòoval dìní v celé Evropì podle toho, kdo byl kdy silnìjší.
V Arezzu dlouho rodina nepobyla. Kdy¾ byl Francescovi necelý rok, odešli do vesnice Incuisa, kde byli šest let. Zde se narodil roku 1307 bratr Gherardo, s ním¾ mìl Francesco po celý ¾ivot velice krásný vztah. Kdy¾ mu bylo 8 let, ¾ila rodina v Pise. V roce 1313 se rodièe pøestìhovali do Francie, kde otec hledal mo¾nost uplatnìní u pape¾ského dvora, který se sem pøestìhoval v roce 1309 za pape¾e Klementa V. (1264 - 1314). Usídlili se v nedalekém mìstì Carpentras, kde Francesco byl s rodièi ještì ètyøi roky. V Avignonu a v Carpentrasu se uèil v místních školách, jak sám poznamenával, „nìco málo z gramatiky a dialektiky a rétoriky“. Od roku 1318 do roku 1322 studoval práva v Montpellieru. Poté se do roku 1325 vìnoval obèanskému právu v Bologni. I jeho bratr studoval práva. Po smrti otce v roce 1326 studia práv oba bratøi zanechali, pravdìpodobnì i z finanèních dùvodù, podle nìkterých pramenù opatrovníci jejich dìdictví promrhali, a tak se Francesco Petrarca rozhodl stát se knìzem a pøijmout ni¾ší svìcení. Ale Petrarca nemìl ani jinak pro práva pøílišné nadšení, jak sám napsal, „ponìvad¾ u¾ívání jich jest èasto zlomyslností lidskou zka¾ené“.
Maminka bratøím zemøela v roce 1327. Petrarca tehdy vstoupil do slu¾eb kardinála Giovanniho Collony, tak¾e mohl podporovat i svého bratra. Rodiny Colonnù si velice vá¾il a mnozí její èlenové byli i jeho pøáteli. Náplní jeho práce byly spíše nenároèné diplomatické slu¾by, mìl dost èasu na studium svých oblíbených klasikù, pøedevším Vergilia (70 pø.n.l. - 19 pø.n.l.), Senecy (4 pø.n.l. - 65) a Cicerona (106 pø.n.l. - 43 pø.n.l.), a na psaní básní. Pokud mohl, sbíral latinské spisy, pøièem¾ musíme uvá¾it i to, ¾e to byly spisy ruènì psané, proto¾e k vynálezu knihtisku došlo a¾ v dalším století. Jeho knihovna byla v jeho dobì pova¾ována za jednu z nejrozsáhlejších.
Pokud zrovna necestoval, ¾il ve vlastním domì nedaleko Carpentrasu. Okolí svého domova velmi miloval a hledal v nìm inspiraci. Na Velký pátek, 6. dubna 1327, uvidìl v avignonském kostele svaté Kláry Lauru de Noves - svoji velkou inspiraci, velkou lásku svého ¾ivota. Laura byla o šest let starší, byla tehdy u¾ vdaná a postupnì mìla hodnì dìtí. Petrarca vyzdvihoval pøedevším její ctnost. Jsou ale i domnìnky, ¾e si z Laury vytvoøil Petrarca svùj obraz zbo¾òované ¾eny podle vzoru støedovìkých trubadúrù. Avšak sám Petrarca ve své pozdìjší korespondenci v jednom z dopisù pøíteli Giacomu Colonnovi popøel, ¾e by Laura byla pouhou literární fikcí. Lauru Petrarca opìvoval za jejího ¾ivota, truchlil po ní a zbo¾òoval ji i po její smrti. Jeho básnì, Lauøe vìnované, patøí k pilíøùm støedovìké poezie a jsou uvedeny ve spisu „Rerum vulgarium fragmenta“ (Fragmenty v lidové øeèi), kterému a¾ pozdìjší staletí dala jméno „Zpìvník“ (Canzoniere). Ve „Fragmentech“ je 355 básní rùzných básnických forem. Rozdìlují se na básnì psané pøed Lauøinou smrtí - „In vitam“ - a po její smrti - „In mortem“.
Mnohé z jeho básní se staly podkladem pro písnì, hlavnì v dobì renesance. Z doby jeho ¾ivota pøe¾il jediný madrigal s jeho verši „Non al suo amante piú Diana piacque“ (pøibli¾nì Ani Diana tak nepotìšila svého milého) od skladatele Jacopa da Bologna (asi 1340 - 1386) z doby kolem roku 1350.
V roce 1333 cestoval do Paøí¾e a Flander, kde objevil dvì ze ztracených Ciceronových øeèí, a do Nìmecka. Po návratu se seznámil s augustiniánským mnichem Dionigim di Borgo San Sepolcro, který ho seznamoval s díly svatého Augustina (254 - 430) a jen¾ se stal jeho pøítelem a zpovìdníkem. Postupnì psal i jiné básnì a zaèal být i známým. Sám o sobì vìdìl, ¾e je výmluvný, co¾ mu zajiš»ovalo úspìchy nejen básnické, ale i diplomatické. Mìl velké osobní kouzlo. Zároveò hodnì cestoval. Stýkal se se souèasnými státníky, šlechtici, uèenci i básníky. Ale prý nemiloval malíøe.
Velmi èasto je citováno, ¾e Petrarca byl také alpinistou, proto¾e 26. dubna 1336 vystoupil na horu Mont Venteux nedaleko svého domova, vysokou necelých dva tisíce metrù. Cestoval spolu s bratrem a dvìma slu¾ebníky. V souèasné alpinistické literatuøe se zdùrazòuje, ¾e to byl vlastnì první zdokumentovaný horský výstup pro potìšení. Ale z hlediska básníkova to byl spíš obrat k vnitønímu sebrání a urèitému øešení osobní krize. Na vrcholu se obrátil k svému oblíbenému klasikovi - svatému Augustinovi - a listoval si v jeho “Vyznáních“ (Confessioni).
Tì¾ko by to bylo doporuèení pro turistu dnešní doby! Petrarca popisoval své dojmy z výstupu svému pøíteli Dionigimu di Borgo. Citoval ze svatého Augustina a ztoto¾nil se s ním: „Lidé pøicházejí, aby se obdivovali vysokým horám, obrovským vlnám moøe, širým tokùm øek, obrovskému obzoru oceánu a obìhu hvìzd. Ale zapomínají na sebe sama...“ Sám pak dodal: „Zavøel jsem knihu, zlobiv se na sebe, ¾e jsem mohl stále obdivovat pozemské vìci, kdy¾ jsem se u¾ dlouho pøedtím uèil dokonce od pohanských filozofù, ¾e nic není nádherné, jen duše. Pak jsem popravdì byl spokojen, ¾e jsem z hor vidìl dost. Obrátil jsem svùj vnitøní zrak dovnitø a po tuto dobu ani slabika nevyšla z mých rtù, dokud jsme nedosáhli znovu úpatí... Dívali jsme se kolem sebe na to, co se dá nalézt pouze v nitru...
Jak èasto, myslíš, jsem se otáèel zpátky onoho dne, aby se zablesklo na vrcholku hory to, co se zdá sotva loket vysoko ve srovnání se šíøí lidského rozjímání...“
Právì tato duševní krize a zvrat byly pøíèinou vzniku jeho celo¾ivotního díla „Secretum meum“ (Mé tajemství) s podtitulem „De secreto conflictu curarum mearum“ (O tajném støetu mých myšlenek), které zaèal psát pozdìji, roku 1342. Spis pøedstavuje tøi dialogy mezi básníkem a svatým Augustinem - Petrarca rozmlouvá s Augustinem, s jeho¾ pomocí zkoumá svoji vlastní víru v Boha a neschopnost naprostého oddání se Bohu. Zajímavé je, ¾e zdùrazòuje Augustinovými ústy nutnost vùle pro nalezení víry. Pochopitelnì se zde také projevuje zøejmì základní Petrarcovo dilema lásky k ¾enì jako¾to pomíjivé zále¾itosti a - dle støedovìkého nazírání - høíchu. Petrarca za svého ¾ivota „Tajemství“ neuveøejnil; dalo by se øíci, ¾e je to jakýsi obraz jeho vlastní osoby, který on sám chtìl pøedstavit budoucím generacím. Pùvodní Petrarcùv rukopis se ztratil; pro studium se nyní pou¾ívá kopie psané jistým františkánským mnichem z Florencie.
Zaèátkem roku 1337 byl Petrarca poprvé v Øímì. Starobylost antických zøícenin ho natolik uchvátila, ¾e zaèal psát své první velké dílo „De viris illustribus“ (O slavných mu¾ích), které bylo odrazem jeho hlubokého studia antiky. Sepsal ¾ivotopisy a názory významných antických osobností - filozofù, státníkù, jak vzorù, tak i záporných postav jako Nero. Jeho hrdiny byli Romulus, Cato, Scipio, Nero, Titus, Pyrrhus, Hannibal i Alexandr Veliký.
I pøesto, ¾e byl knìzem, narodil se mu roku 1337 syn Giovanni, jeho¾ matka je neznámá. Petrarca ho za svého syna uznal a ¾il s ním a¾ do jeho vìku 20 let, kdy ho poslal na studia do Avignonu. Zmiòoval se o nìm, ¾e byl velmi inteligentní, ale ¾e knihy nemiloval. Bohu¾el Giovanni zemøel mladý - v roce 1361 - na mor. Druhé dítì, dceru Francescu, mìl Petrarca roku 1343. I její matka je neznámá, a také Francescu uznal Petrarca za svoji dceru.
K osobnostem punských válek se vrátil i v roce 1338 v dalším díle „Africa“, pøedevším ke Scipionovi (236 pø.n.l. - 183 pø.n.l.), øímskému státníkovi a vojevùdci - vítìzi nad Hannibalem. Petrarca se pokoušel vedle Scipionova ¾ivotopisu najít dìjinné souvislosti. Dílo, i kdy¾ nedokonèené, je úctyhodného rozsahu - s více ne¾ šesti tisíci verši - a vzbudilo velký ohlas i u hlav korunovaných.
Sám básník popisoval, jak ve stejný den v roce 1340 dostal dvì pozvánky na pøijetí titulu „poetus laureatus“, jak se u nás pøekládá „král básníkù“ nebo „básník, vavøínem korunovaný“. Jedna z pozvánek byla do Paøí¾e, druhá do Øíma. Radil se s kardinálem Colonnou a odjel k básnické korunovaci nejdøíve do Neapole - ocenìní toti¾ doporuèil a pøezkoumal neapolský král Robert z Anjou. Pak odjel do Øíma, kde byl 8. dubna 1341 na Kapitolu korunován od krále Roberta králem básníkù, i kdy¾ jak sám poznamenal: „Vavøínem tím však nenabyl jsem nic z vìdy, ale zato mnoho závisti ...“ Nìjakou dobu pak pobýval v Parmì, kde se pokoušel o další práci na “Africe“. Rok 1343 byl pro Petrarcu významný nejen narozením dcery, ale i tím, ¾e jeho bratr Gherardo vstoupil do kláštera. I to ovlivnilo jeho práci na „Tajemství“. Pøes velkou básníkovu víru v Boha nebyl schopen tého¾, co jeho bratr, toti¾ odøeknutí se svìta.
Na sklonku roku 1343 odcestoval do Neapole, povìøen diplomatickou misí od kardinála Colonny. Po návratu se opìt zastavil v Parmì, v její¾ blízkosti se hodlal usadit. Ale musel svùj zámìr vzdát, proto¾e u¾ zaèátkem roku 1345 byla Parma oble¾ena milánskými a mantovskými vojsky. To ho pøinutilo prchnout do Verony, kde se mu podaøilo najít v kapitulní knihovnì ztracené Ciceronovy „Dopisy pøátelùm“, z èeho¾ pak vyplynulo první dílo z jeho korespondence „Rerum familiarum libri“ (Listy pøátelùm). Dopisy jsou psány latinsky a vìtšinou se v nich píše o tom, co si lidé píší - o bì¾ném ¾ivotì, zálibách, setkáních, strastech a starostech.
Mezi roky 1345 a 1347 ¾il Petrarca ve Vaucluse a pracoval na svých spisech „De vita solitaria“ (O samotáøském ¾ivotì). Zaèal také „Bucolicum carmen“ (Pastýøská píseò). V díle „O samotáøském ¾ivotì“ se Petrarca opìt vrátil ke svému oblíbenému tématu - srovnání kolotu svìta s nièím nerušeným venkovským klidem a pøírodou. Spis vìnoval svému „sousedu“ a pøíteli - cavaillonskému biskupovi Philippovi de Cabassoles. Petrarca sám na konci spisu uvádí známé osobnosti, které se také nìkdy uchýlily na klidný venkov.
Na zaèátku roku 1347 navštívil svého bratra v klášteøe v Montrieux nedaleko Orleansu a to ho inspirovalo k napsání spisu „De otio religioso“ (O nábo¾ném klidu). Byla to oslava zbo¾nosti a rozjímání v klášteøe, spolu s citací Bible a nábo¾enských spisù. Znovu se zde vyskytuje otázka odpoutání se od smyslových pro¾itkù.
V kvìtnu 1347 prohlásil Cola di Rienzo (1313 - 1354) Øím za republiku a chtìl Øímu vrátit starobylou slávu z antických dob. Zahájil revoluci, na kterou nestaèil. Ale zahájení bylo zcela podle snù Petrarcových, tak jej podpoøil, napsal mu blahopøejný dopis s pøáním, aby vytrval a dovedl Øím k jeho bývalému rozkvìtu. Cola di Rienzo byl v létì zvolen tribunem, ochráncem lidu. Petrarca i nadále hájil myšlenku republiky, co¾ vedlo k rozkolu s Colonnovou rodinou, proto¾e pochopitelnì šlechta republiku nechtìla. Rozkol se prohloubil ještì tím, ¾e na podzim jeden z èlenù Colonnovy rodiny pøi závìreèné bitvì o Øím padl. Cola di Rienzo prchl a odebral se za císaøem Karlem IV. do Prahy. Doufal v jeho podporu. Ale té se nedoèkal, dokonce byl uvìznìn v Roudnici.
Rok 1348 byl pro Petrarcu obzvláštì tì¾ký. Po pádu republiky v Øímì ¾il v Parmì. Zde se dozvìdìl i o smrti Laury, která zemøela na mor pøesnì na den za jedenadvacet let poté, kdy ji vidìl poprvé. Na mor zemøelo i mnoho jeho pøátel, také kardinál Colonna. Jeho bratr Gherardo byl jediný z mnichù v Montrieux, který morovou epidemii v klášteøe pøe¾il. Klášter byl krátce na to opuštìn. (Nevypátrala jsem, kam se pak bratr Gherardo uchýlil.)
Od té doby Petrarca datoval své sonety Lauøe „In mortem“ (Ve smrti). Jeho básnì Lauøe mají mnohdy pøekvapivý obsah: obracel se na Lauru se ¾ádostí o radu, jako kdyby ještì ¾ila. Dopisy, které v té dobì psal, byly zvláštì drásající, vìtšinou je adresoval „sobì“ - „Ad se ipsum“. Tehdy také zaèal bilancovat svùj ¾ivot a v rámci tzv. „jubilea“ v roce 1350, kdy poutníci pøicházeli do Øíma ve velkých zástupech prosit za odpuštìní svých høíchù, putoval do Øíma také. Na cestì se zastavil i ve Florencii a zde se seznámil s novými lidmi, mezi jiným i s básníkem Giovannim Battistou Boccacciem (1313 - 1375). Krátce pobyl v Øímì a na zaèátku roku se opìt rozjel do Parmy. Ale tehdejší pape¾ Klement VI. (1291 - 1351) velice stál o jeho návrat do Avignonu. Petrarca se tedy vrátil do Provence a doufal, ¾e ve Vaucluse dokonèí svá hlavní díla. Skuteènost ale byla ponìkud jiná: Pape¾ mu dokonce nabídl místo sekretáøe a biskupskou berlu, co¾ Petrarca odmítl, proto¾e pova¾oval pape¾ský dvùr za „babylon“. Tehdy napsal spoustu svých dopisù „Epistolae sine nomine“ (Bezejmenné dopisy), nazvané tak proto, ¾e nechtìl adresáty uvrhnout do nesnází, proto¾e se v nich netajil s kritikou významných a mocných lidí, pøedevším z øad církevních špièek.
V roce 1352 se rozhodl, ¾e Vaucluse opustí. Našel si dalšího patrona - milánského kardinála Giovanniho Viscontiho. Pøi cestì do Itálie se stavil v klášteøe za bratrem a pøešel Alpy. V Milánì bydlel dalších osm let a vykonával rùzné diplomatické slu¾by. Kdy¾ kardinál Visconti zemøel ji¾ roku 1354, pokraèoval ve slu¾bì u jeho synovce Galeazza II., který byl s dalšími pøíbuznými tehdejším spoluvládcem Milána. V roce 1354 se Petrarca setkal v Mantovì s císaøem Karlem IV. a ¾ádal ho o nastolení míru a poøádku. Dokonce se traduje, ¾e ho Karel IV. po¾ádal o vìnování jeho spisu „O slavných mu¾ích“, ale Petrarca mu spis slíbil vìnovat právì a¾ po splnìní této ¾ádosti o mír. Karel IV. zøejmì dostateènì znal politickou scénu v Itálii i své diplomatické a vojenské mo¾nosti, ne¾ aby se pustil do nejistého dobrodru¾ství. V roce 1356 navštívil Petrarca se stejným cílem Prahu. A proto¾e podle básníkova mínìní Karel IV. podmínku nesplnil, nedostal ani knihu. Jisté ale je, ¾e Karel IV. si Petrarcy vá¾il. Takto umìlecky ztvárnil tuto epizodu také náš básník Jaroslav Vrchlický (1853 - 1912). Z této doby se zachovala i korespondence s Karlem IV., Arnoštem z Pardubic (1297 - 1364) a kancléøem Janem ze Støedy (asi 1310 - 1380).
V Milánì pracoval Petrarca na svých básních Lauøe a pokraèoval na „Bucolicum carmen“. Je to soubor dvanácti eklog, tj. pastýøských písní. Pou¾il je jako alegorie ze svého ¾ivota se zásadními mezníky - Laura a její smrt, Cola di Rienzo a roztr¾ka s Colonnovými. Sám však musel nìkolikrát pomáhat rozšifrovat význam, který svými alegoriemi zamýšlel. V Milánì také zaèal dílo „De remediis utriusque fortunae“ (O lécích proti štìstí a neštìstí). Je to poslední z velkých Petrarcových prací, kterou dokonèil o dvanáct let pozdìji. Opìt jsou to dialogy, tentokrát mezi Ratiem (Rozumem) a rùznými jeho partnery, jako Gaudium (Radost), Spes (Nadìje), pak z opaèného konce Dolor (®alost) a Metus (Strach). Vìtšinu dialogù vede Ratio, ostatní partneøi jsou víceménì v úloze posluchaèe. Ale v podstatì by „Remediis“ mìly být nìjakým návodem pro krizové lidské situace. Petrarca se nechal inspirovat opìt ve své milované antice - v Ciceronových „Tusculanae disputationes“ (Tuskulské hovory); Tusculum bývalo Ciceronovo sídlo. Byl to také spis, který byl u nás nejdøív pøelo¾en právì z dùvodu potøeby takovéhoto návodu pro slo¾ité ¾ivotní situace.
V roce 1361 zemøel na mor Petrarcùv syn Giovanni a ještì nìkolik pøátel, a Petrarca odešel do Padovy. Tehdy se vdala Petrarcova dcera Francesca za Francescuola da Brossana, mladého šlechtice z Milána.
V Padovì dokonèil Petrarca svoji korespondenci nazvanou „Epistolae familiares“ nebo také „Rerum familiarum libri“ (Listy pøátelùm) a zaèal další èást svých dopisù - „Epistolae seniles“ nebo i „Rerum senilium libri“ (Dopisy ze stáøí). Je domnìnka, ¾e pøedevším jeho dopisy datované v mládí jsou fiktivními dopisy. „Dopisy ze stáøí“ mìl zakonèit dopis urèený potomstvu „Posteritati“ (Potomkùm), v nìm¾ se chtìl Petrarca pokusit podat ucelenou zpovìï, a hlavnì vlastní ¾ivotopis, co¾ pøi nìkolikerém pøepracování nedokonèil.
Na konci roku 1362 pobýval v Benátkách, kam se za ním pøistìhovala i dcera Francesca s man¾elem a bydleli spoleènì v Palazzo Molina. Bylo to krátce po narození Francesèina prvního dítìte, dcerušky, po Petrarcovì matce pojmenované Eletta. Druhé dítì se narodilo v roce 1366, byl to chlapeèek Francesco, kterého dìdeèek zbo¾òoval. Ale ani tady se nemohl Petrarca dlouho radovat - vnouèek zemøel ani ne dvouletý.
Z Benátek Petrarca èasto cestoval. V Udine se napøíklad setkal opìt s Karlem IV. Objí¾dìl i okolí.
Nakonec se rozhodl usídlit se v Padovì, kde byl ve slu¾bách tamìjšího vládce Francesca da Carrara (1325 - 1393). Ten mu poskytl pozemek v euganejských kopcích nedaleko Padovy ve vesnici Arqua, kde si Petrarca nechal vybudovat dùm a usadil se zde po roce 1370, kdy se vrátil z jedné mise velice nemocen; sám popisoval, ¾e ho dlouho su¾ovala zimnice.
U¾ pak zùstal ve svém domovì, pøijímal návštìvy pøátel a kompletoval svoje dílo. Svoji závì» napsal právì v roce 1370 dne 4. dubna; je velmi dojemná. Mimo skvìlou knihovnu, o ní¾ se domluvil, ¾e pøipadne Benátkám za dùm Palazzo Molina, jsou nìkteré odkazy zajímavé. Odkázal pøíteli Boccacciovi 50 florinù, co¾ byla tehdejší florentská mìna, na nákup teplého zimního pláštì, dùm ve Vaucluse odkázal jeho správci a chudým, a zbytek jmìní po odkazech slu¾ebnictvu svému ze»ovi s poznámkou, aby polovièku z toho dal „té osobì, o které ví, ¾e by to Petrarca chtìl“ - pøedpokládá se, ¾e se jednalo o jeho dceru. Bohu¾el o knihovnu nastal boj mezi šlechtici z Benátek a z Padovy, kteøí se nemìli rádi. A tak se stalo, ¾e mnohé knihy byly rozházeny po celé Evropì. Avšak jádro prý zùstalo v benátské knihovnì - Bibliotheca Marciana, která ale byla zalo¾ena a¾ o sto let pozdìji.
V Arqui Petrarca pracoval pøedevším na své korespondenci, psal i další básnì pro Lauru ve sbírce básní „I Trionfi“ (Trumfy), ve které vykreslil svoji neopìtovanou lásku k Lauøe. Prvním trumfem je Láska, vítìzící v podobì Amora nad lidmi i bohy, druhým je Cudnost, nad Láskou vítìzící, tøetí je Smrt, která mu Lauru vzala, a ètvrtá je Sláva, která uèinila Lauru nesmrtelnou. Dalším triumfem je Èas, který pøekrývá vše zapomnìním a posledním trumfem je Vìènost, která básníkovi dala nadìji k opìtovnému setkání.
Podle povìsti zemøel Francesco Petrarca v noci z 18. na 19. èervence 1374 s knihou v ruce - jediný den pøed svými sedmdesátými narozeninami - a byl slavnostnì pochován nedaleko kostela v Arqui.
U nás mìlo jeho dílo dlouhou tradici. Ji¾ zaèátkem 16. století byly nìkteré jeho spisy pøelo¾eny. Velké obliby dosáhl u Jaroslava Vrchlického, který vedle básní, které o nìm napsal, u¾íval také všech mo¾ných básnických forem, které se u Petrarci vyskytují, od sonetù, pøes sextiny a madrigaly apod. O Petrarcovi a Lauøe psal také Jakub Arbes fejeton do „Lumíra“ v roce 1874. Slovenský básník Ján Kollár (1793 - 1852) hledal u Petrarci inspiraci pro svou „Slávy dceru“. Maïarský skladatel Ferenc Liszt (1811 - 1886) napsal sonátu b - moll pro klavír „Tre sonetti del Petrarca“.
Více je básník Francesco Petrarca obecnì znám jako neš»astný milenec Laury ne¾ jako hluboký myslitel a hledající smyslu ¾ivota.
