Kyselina mravenèí
K mému seznámení s Danou došlo úplnì obvyklým zpùsobem, na obvyklém místì. Na infekèním oddìlení krajské nemocnice, kde jsem byl ubytován jako bacilonosiè spály.
„Otoète se na pravý bok, trochu to píchne,“ byla její první laskavá slova, která jsem od ní slyšel. Potom jsem ji¾ jen cítil, jak mì potírá desinfekèním roztokem a následnì vpichuje jehlu do levého boku. Pøe¾il jsem to bez umrtvení.
Po desátém vpichu a noèním rozprávìním o ¾ivotì jsme si ji¾ tykali. Na první schùzce po propuštìní z nemocnice jsme se zamilovali. Naše láska vzplála a hrozilo nebezpeèí, ¾e bude poškozena døevìná lavièka na soutoku Malše s Vltavou.
Byli jsme normální dvojice. Dva zamilovaní, stydliví, neobratní, chtiví, zdráhaví. Pøi naší opatrnosti, kdy jsme se líbali se a¾ k omdlení nehrozilo, ¾e by Dana otìhotnìla. Chodili jsme na procházky a do kina. Stále jsme byli dvojice tou¾ící, slušná, upøímná, chtivì se dotýkající, roztøesená, vzrušená, oddalující styk, a¾ jednou!
Nedlouho po návštìvì u rodièù Dany, kdy známost dostávala jasné obrysy nevyøèených slibù a perspektiva sòatku byla naznaèena stejným nábo¾enským vyznáním, ji¾ nebylo mo¾né odolat.
Pøišel jsem Danì veèer naproti po slu¾bì. Došli jsme kousek za nemocnicí, kde byl plácek na bøehu Vltavy, porostlý køovinami s pahrbky. Na jeden jsme ulehli. Mazlili jsme se, spokojenì, a¾ skoro šly kalhotky dolù. Nešly, ale nìco zaèalo urputnì štípat a svìdit.
Le¾eli jsme na pahrbku s mraveništìm. Stydlivost byla pøekonána. Dotyky ustaly. Vyskoèili jsme a v taneèním rytmu samby jsme se zaèali svlékat a setøásat ty štípající potvory, ze všech i nejintimnìjších zákoutí tìla. Na obdiv tìlesných mìr druhotných pohlavních znakù nebylo ani pomyšlení. Mlaskavé poplácávání a stírání mraveneèkù pokraèovalo zbìsilým tempem.
Zasmáli jsme se a její poslední slova tehdy byla: Petøe, to bylo bo¾í znamení, ¾e jsme to nemìli dìlat. Víra v Boha pomohla omluvit a vysvìtlit krásnì se zaèínající milování, pøerušené kyselinou mravenèí v nevhodnou dobu na nevhodném místì.