Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Mahulena,
zítra Romana.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Šebestián Hnìvkovský, básník a národní buditel
 
Šebestián Hnìvkovský – 19. bøezna 1770 a èlánek je vzpomínkou k výroèí jeho narození

Dílo básníka Šebestiána Hnìvkovského není ani rozsáhlé, ani se nevyznaèuje nìèím zvláš» výjimeèným. Podstatné je ale na nìm to, ¾e byl jedním z prvních èeských básníkù doby národního obrození; ¾e patøil k tìm nìkolika svým pøátelùm a blízkým spolupracovníkùm, kterým se podaøilo pøesvìdèit velkého odborníka na èeský jazyk Josefa Dobrovského (1753–1829), ¾e èeština vùbec není mrtvým jazykem, jak se Dobrovský domníval, ale ¾e ¾ije, ¾e jí lze u¾ít k básnìní – a to nejen vá¾nému, ale k ¾ertovnému. A právì v této oblasti, zvláštì v mládí Hnìvkovský vynikal.

Øíkalo se o nìm, ¾e byl mistrem burlesky, tj. literárního útvaru, který mìl vzbuzovat smích karikováním zpùsobu vá¾ných dìl nebo nevá¾ným pojednáním o pøedmìtu díla. Pro vysvìtlení „burlesco“ vychází z italského slova „burla“, tj. šprým, fraška èi škádlení. Tak jako v¾dy slou¾í humor také k rozkladu èi jako popud ke zmìnì, pou¾íval ironie i Hnìvkovský v dobì, kdy se domníval, ¾e zmìna v náhledu na èeskou svébytnost je prvoøadou zále¾itostí. V té dobì se celkem nehledìlo na pravdivost historie – i bájné námìty byly obecnì brány jako skuteènost.

Jeho jméno se psalo nìkolika zpùsoby – Hnìwkowský, ba i Hniewkowský. Narodil se 19. bøezna 1770 v poèetné rodinì øezníka, ko¾eluha, rolníka i havíøe v mìsteèku ®ebrák na Berounsku; jeho¾ rod prý pocházel z Polska. Nepodaøilo se mi zjistit, kolik mìl Šebestián sourozencù. Tatínek byl horlivým ètenáøem a nadšeným vlastencem. O mamince se píše pouze to, ¾e byla horlivou úèastnicí poutí – zøejmì na nedalekou Svatou Horu u Pøíbrami. Prý to byla maminka, která mladému Hnìvkovskému vyprávìla øadu místních legend. Z tohoto prostøedí mù¾eme odvodit, ¾e to bylo dùvodem, proè se ve svém básnickém i dramatickém díle Hnìvkovský sna¾il hlavnì o srozumitelnost pro obyèejné lidi. Z toho také vyplývá i jednodušší styl jeho prací i troška humoru, nìkdy a¾ na úrovni parodie na kramáøské písnì.

Do školy chodil pøímo v mìstì, škola byla ètyøtøídní, co¾ bylo v té dobì zvykem spíš ve velkých mìstech. Zde se pravdìpodobnì Šebestián uèil ještì èesky, aspoò do tøetí tøídy. Rodièe si pøáli, aby se stal knìzem, a tak v jedenácti letech pøešel do první tøídy berounské piaristické školy, která sice mìla status tzv. „hlavní“ školy, tj. takové, kde se vedle základních pøedmìtù vyuèovaly ještì latina, matematika, fyzika, zemìpis, pøírodopis a dìjepis, ale svým zamìøením a úrovní se spíš pøibli¾ovala úrovni gymnázia. Na jejím zalo¾ení mìl velkou zásluhu významný historik 18. století, zabývající se èeskou historií – knìz a pedagog Gelasius Dobner (1719–1790), který byl v té dobì øeditelem pra¾ského piaristického gymnázia. Ví se, ¾e Dobner, i kdy¾ byl nìmeckého pùvodu, se za studií nauèil èesky a byl ve své dobì pova¾ován za významného historika evropského formátu. Jeho velkou snahou bylo vybavit pøedevším školní knihovnu.

Mo¾ná i, ¾e osoba øeditele pra¾ského gymnázia byla dùvodem, ¾e po jednom roce studií v Berounì byl Šebestián pøijat do pra¾ského piaristického gymnázia v nynìjší Panské ulici.

Velmi romanticky a „strašidelnì“ vzpomínal Hnìvkovský pozdìji v pøedmluvì k svému „Faustovi“ na svùj nástup do Prahy: ¾e na Uhelném trhu byla laboratoø doktora Fausta, ¾e se po Praze projí¾dìl bezhlavý jezdec a ¾e se na místo, kde se propadl povoz knì¾ny Drahomíry na Loretánském námìstí na Hradèanech, konaly poutì.

Jen pro zajímavost doplòuji, ¾e byl v Praze ètyøi roky, a zaèala se hrát pøedstavení v èeštinì v divadle Bouda na Koòském trhu, nynìjším Václavském námìstí.

Uvádí se, ¾e Hnìvkovský studoval vedle latiny a povinné nìmèiny také italštinu a èetl díla italských renesanèních básníkù. Proèetl „Zuøivého Rolanda“ (Orlando furioso) od Ludovica Ariosta (1447–1533), co¾ je smìsice bájných pøíbìhù o rytíøích „kulatého stolu“ krále Artuše. Ze „Zuøivého Rolanda“ pochází velice hezká myšlenka, ¾e lidé si odlo¾ili na Mìsíc vše, co nepotøebují, ale „hloupost není na Mìsíci ¾ádná, neb té se od nás hnouti nenapadne“.

Èetl i pøepracované pokraèování tìchto pøíbìhù od Francesca Berniho (1497/8–1535) „Zamilovaný Roland“ (Orlando innamorato), které bylo plné vtipných zápletek. Berni je pova¾ován za tvùrce burlesky a jeho poezie je dokonce nazvána zvláštním pojmenováním jako „poesia bernesca“. Dalším autorem byl Alessandro Tassoni (1565–1635), který si ve své satiøe „Ukradené vìdro“ (La secchia rapita) vyøizoval satirou úèty se svými souèasníky tak, ¾e popsal válku mezi Modenou a Boloòou v 14. století, kam básník tyto své souèasníky a souèasné problémy pøemístil.

V kvintì u¾ Hnìvkovský zaèal èesky veršovat. Studoval i nìmecké souèasné básníky – Christopha Martina Wielanda (1733-1813) a jeho nedávno vydaný poem „Oberon“, co¾ je zpracování starofrancouzské romantické báje o rytíøi Huonovi, který dostal za úkol pøinést ètyøi zuby a hrst vousù bagdádského kalifa. Svùj úkol Huon vykoná za pomoci Oberona, který je také znám ze Shakespearova „Snu noci svatojánské“. Báseò je opìt plná rùzných romantických a vtipných zápletek. Dalším, tentokrát rakouským básníkem, jeho¾ dílem se student Hnìvkovský zabýval, byl Aloys Brumauer (1755–1798) se svým „Dobrodru¾stvím zbo¾ného hrdiny Aenea“ (Abenteuer des frommen Helden Aeneas) z r. 1783. Tato parafráze Vergiliova eposu „Aeneas“ byla pova¾ována v dobì vzniku za frivolní a nemravnou, tak¾e spisy samotného autora byly po nìjakou dobu zakázány. Ovšem tato kritika vycházela z toho, ¾e autor v rámci nastupujícího osvícenství kritizoval smìšnosti souèasného, a to pøedevším církevního ¾ivota. Ale Hnìvkovský se z této knihy pouèil, jak se dá zacházet s vá¾nými tématy. Bývá také nazýván anakreontským básníkem, co¾ byl urèitý styl, který novì v nìmecké literatuøe zaèal Johann Wilhelm Ludwig Gleim (1719–1803). Tento styl vycházel ze starovìké øecké poezie básníka Anakreónta (582 pø. Kr.–485 pø. Kr.), která byla ponìkud lehková¾ná a oslavovala víno a ¾eny. Podle nìkterých zdrojù byl Hnìvkovského inspirací také písnièkáøský zpùsob poezie podle barokního španìlského básníka Luíse de Gogóra (1561–1627), s velmi okrasnými, okázalými verši a se spoustou metafor. Ovšem nebyl u nás prvním básníkem, který na tuto formu poukázal – u¾ Václav Thám (1765–1816) v druhém dílu básnické sbírky „Básnì v øeèi vázané“ z r. 1785 uveøejnil øadu pøekladù evropských anakreontských básníkù.

Sám Hnìvkovský vzpomínal ve svých pamìtech, ¾e u¾ na gymnáziu mìl v oblibì èíst Vergilia a Ovidia. Po absolutoriu gymnázia, šel Hnìvkovský nejdøív na tzv. filozofii, co¾ bylo pokraèování støedoškolského studia, vyuèované na univerzitì.

Jeho profesory byli významní èeští vlastenci a pak nìmecky mluvící osvícenci. Matematiku uèil Stanislav Vydra (1741–1804), historii osvícenec a èeský vlastenec italského pùvodu Ignác Cornova (1740–1822). Dále nìmèinì a etice uèil významný rakouský osvícený uèenec Karl Heinrich Seibt (1735–1806), estetice a klasické literatuøe uèil nìmecký osvícenský spisovatel a svobodný zednáø August Gottfried Meissner (1753–1807). Ti všichni mìli na mladého studenta vliv a nabádali ho, aby se vìnoval také literatuøe.

Nešel ale dále studovat teologii, ale práva. Na univerzitì i na filozofii se Hnìvkovský stýkal se svým krajanem ze ®ebráku - Vojtìchem Nejedlým (1772–1844) a jeho mladším bratrem Janem (1776–1834), které nadchnul pro své vlastenecké smýšlení.

O seznámení s dalším obrozeneckým básníkem Antonínem Jaroslavem Puchmayerem (1769–1820) existuje zajímavá historka. Oba básníci se setkali v univerzitní knihovnì, kde Hnìvkovský studoval nìjaký spis èeského humanistického spisovatele, pøekladatele a tiskaøe Mikuláše Konáèe z Hodiškova (1480–1546). Puchmayer se výsmìšnì ptal, hodlá-li se Hnìvkovský zaobírat tìmi starými „škvárami“ nebo dokonce se stát èeským spisovatelem. Hnìvkovský mu odpovìdìl, ¾e pokud se bude zaobírat nìmeckou literaturou, je to nošení døíví do lesa a ¾e vdìènosti se spíš doèká, bude-li pracovat pro èeskou literaturu. Tak se stalo, ¾e dokonce Puchmayer byl kolem roku 1791 hlavním organizátorem první vlny èeského obrozenectví. Puchmayer s Hnìvkovským i oba Nejedlí pilnì studovat gramatiku èeského filologa Václava Jana Rosy (1620–1689) ze 17. století nazvanou „Èechoøeè, seu Grammatica linguae Bohemicae“ (Èechoøeè, aneb mluvnice èeského jazyka) z r. 1672. Všichni ètyøi básníci pilnì skládali èeské básnì.

Pøinesli je k tehdejšímu správci univerzitní knihovny Františkovi Faustinovi Procházkovi (1749–1809), který jim radil, aby se èeské gramatice nauèili dùkladnìji. Všichni tedy dále pilnì studovali a pøi další návštìvì se u Procházky setkali s Josefem Dobrovským, který mìl pùvodnì stejný názor jako døíve Puchmayer – ¾e toti¾ èeština je mrtvý jazyk – a pokud Dobrovský se sám èeštinou zabýval, bylo to z dùvodù vìdeckých, aby se zachovala její historie. Mladí básníci se ho sna¾ili pøesvìdèit, ¾e èeština je ¾ivý jazyk. Procházka Dobrovskému jejich verše ukázal. Dobrovský na oplátku básníky seznámil se zásadami èeské prozódie, kterou se právì zabýval. V ní zcela odmítal èasomìrný verš, který èeštinì neodpovídá, proto¾e dává dùraz na délku slabik a nikoliv na pøízvuk, který je pro èeštinu charakteristický. Prozódie je vìda, zabývající se zvukovou stránkou jazyka.
 
 
Titulní stránka k tragédii "Jaromír"
 
Pro nás dnes je tato otázka zcela malicherná, ba a¾ smìšná, ale byl to základ dlouhodobého sporu buditelù, do kterého se pozdìji Hnìvkovský s velkou vervou zapojil. Dobrovský potom nìkteré z veršù mladých básníkù uplatnil jako pøíklady èeštiny ve své nìmecky psané knize „Èeská prozódie“ (Böhmische prosodie) z roku 1795. Bratøi Nejedlí a Puchmayer chtìli spíš do èeštiny pøekládat významné cizí spisy, Hnìvkovský doufal, ¾e pøispìje spíš pùvodním nìjakým zábavným dílem a u¾ v roce 1792 sdìloval, ¾e má námìt.

První zmínka o jeho práci se ale spíš týká pøekladu – spolu s Puchmayerem a strahovským knihovníkem Janem Bohumírem Dlabaèem (1758–1820) pøelo¾ili v roce 1794 do èeštiny pod názvem „Zpìwy z Czarodìgné fletny wybrané“ èást libreta Mozartovy „Kouzelné flétny“ od libretisty Emanuela Johanna Schikanedera (1751–1812). Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e to bylo pro divadlo „Bouda“, ale pak by to muselo být døíve, proto¾e „Bouda“ v roce 1789 z finanèních dùvodù skonèila.

Mladí básníci hledali nìjaký vzor, jak by bylo nejlépe vydávat èeské knihy. Našli ho v nìmeckém spolku „Hain“ (háj), který pod jménem Göttinger Haibuch (pøibli¾nì Hájový spolek z Göttingenu) zalo¾il v roce 1779 nìmecký básník Johann Heinrich Voss (1751–1826). Ovšem spolek v Praze povolen nebyl a tak Puchmayer první svazek jejich spoleèných básní vydal v roce 1795 pod názvem „Sebrání básní a zpìvù“.

Sám Hnìvkovský o celé té historii píše v pøedmluvì k pøedposlední své práci o doktoru Faustovi: „Této spoleènosti já pùvodcem byl, neb jsem jeho hlavní èleny, toti¾ Antonína Puchmýra, který redakci prací tìch na sebe pøijal, a Vojtìcha Nejedlého, kteøí zcela nìmèinì se byli oddali, k vlasti obrátil.“ Pøátelé ho jmenovali „Besta“.

Dalšími èleny této vlastenecké skupiny, kteøí se zaèali nazývat „Puchmýrovci“ byli: knìz a pøekladatel Josef František Miloslav Rautenkranc (1776–1817), básník Prokop Chocholoušek (1819–1864), právník Antonín Pavlovský (1775–1817), bratøi Josef (1773-1847) a Antonín (1775–1854) Jungmannové a také František Vladislav Hek (1769–1847), známý jako F. L. Vìk z Jiráskova stejnojmenného pìtidílného románu.

V roce 1795 vyšlo Hnìvkovskému v „Sebrání básní a zpìvù“ jeho první pùvodní dílo „Vyšehradský sloup, aneb podivná historie o jednom sedláku, kterak od èerta omámen byl, aneb Kterak tý¾ èert z Øíma sloup ukradl a od svatého Petra potrestán byl“. Báseò mìla ponìkud charakter kramáøské písnì a Hnìvkovský ji uvedl pod pseudonymem Málokdysmutný.

V tomto prvním svazku u¾ také vyšel první zpìv z jeho pozdìjšího eposu „Dìvín“, zde nazvaný „Dìvèí boj“. Pøed tím, v roce 1792 vyšel na stejné téma rytíøský román Prokopa Chocholouška „Èeské amazonky aneb „Dìvèí boj pod správou rekynì Vlasty“ a drama Václava Tháma (1723–1805) „Vlasta a Šárka neb Dívèí boj u Prahy“, které se hrálo ještì v Boudì, tedy pøed r. 1789. Oblíbené téma Hnìvkovský pojal po anakreontském vzoru s humorem a vtipem. Sám to zdùvodòoval, ¾e v èeské literatuøe humorná díla chybí. Toto jeho dílo hodnotí literární historikové z Hnìvkovského spisù nejvýše.

Hnìvkovský se pokusil popsat rùzné varianty man¾elského sou¾ití, které mohly k válce vést. Vlasta jednak válku zaèala, proto¾e po smrti knì¾ny Libuše nemìly u¾ ¾eny ve spoleènosti takové postavení a jednak z vlastní zklamané lásky. S mu¾i se dívky bily, aby je buï získaly jako otroky pro provádìní ¾enských prací, nebo proto, ¾e jinak mu¾e nesehnaly.

„V hradu byly jiné znamenité vìci.
Zajatí zde reci v lebkách s fanfrnochy
musili jít k peci
ro¾nì toèit; ti tam sedìt u punèochy;
jedni mect a pokolíbat,
druzí pozor dáti na slepice;
metlu, tøepky jejich líbat –
kdo¾ se zpouzel, dán byl do truhlice.“


Válka skonèila, kdy¾ Vlasta našla svého vyvoleného. Asi jí to dalo práci, proto¾e Hnìvkovský ji pøíliš krásy nedal:

„Jest sic pravda, co jí mnozí namítají,
¾e jest nepøílišné vejšky, zavalitá,
prsatá a ramenitá;
ale a» mi øeknou, kterak rekynì,
kterak máti hrdin vyhlí¾eti mají?
Co¾ jest Láda jedinì
v svìtì krásná? Její jen se líbí podoba?
®ádná jiná není krásná osoba?“


V roce 1795 také ukonèil Šebestián Hnìvkovský svá právnická studia a nastoupil na své první místo. Není jasné, zdali jeho první místo bylo v ®inkovech nebo v Plánici na Klatovsku, anebo v ®inkovech byl a¾ po pobytu v Plánici. V Plánici zastával místo zkoušeného magistrátního rady, tj. radního, který vykonal zkoušku u pra¾ského apelaèního soudu a tudí¾ mìl oprávnìní zasahovat v právních pøípadech mìstského úøadu.

Zde napsal podstatnou èást svého díla. O¾enil se a mìl dìti, i kdy¾ jiné prameny uvádìjí, ¾e se o¾enil a¾ na dalším místì. Podrobnosti známé nejsou. Jen pozdìji v pøedmluvì ke svému „Faustovi“ mezi øeèí Hnìvkovský podotýkal, ¾e pozdìji tolik nepsal, proto¾e se musel starat o rodinu a vydìlávat právním zastupováním rùzných panství na studie dìtí v cizinì.

Známo ale je, ¾e studoval a èetl antické spisy v latinském pøekladu, a to Homéra, tragiky Sofokla a Euripida a øímského Horácia v originálu. Nìkolik Horáciových básní pøelo¾il a uveøejnil ve sbírce „Básnì drobné“ v roce 1820 a ve sbírce „Nové básnì drobné“ v roce 1841. Zde i Hnìvkovský veršoval nepøízvuènì.

V druhém svazku Puchmayerových „Sebrání básní a zpìvù“ v roce 1797 se objevila Hnìvkovského pak dlouhá léta oblíbená balada, „Vnislav a Bìla“ – pøíbìh o dvou neš»astných milencích. V prvním díle pokraèování almanachu, nazvaného „Nové básnì“ z roku 1798 jsou také nìkteré Hnìvkovského epigramy:

„Dráb se chlubí, a¾ nám zajde sluch,
kolik tisíc zabil… much!“
Další epigram nazvaný „Mudrák“:
„Mudøec v zdáních pøedpojatých
nechtìl vìøit v Boha.
Smích mìl ze všech svatých,
pøišla nemoc – mudøec oblohu co mìøil,
nejen na Boha, i na strašidla vìøil.“


V tomto almanachu je také Nejedlého báseò „Óda“, vìnovaná Šebestiánu Hnìvkovskému, nikoliv „Oda Sebastyánovi Hnìvkovskému“. Nejedná se tedy o opìvování Hnìvkovského jeho pøítelem Vojtìchem Nejedlým, jak to z pøepisu básnì vypadá, ale o sdílení radosti nad krásou svìta. Zde vyšel také druhý zpìv „Dìvèího boje“.

V pokraèování tohoto almanachu s názvem „Nové básnì“ v letech 1802 a pozdìji v roce 1814 byly pochopitelnì také verše Šebestiána Hnìvkovského. Celkem mìl Hnìvkovský v tìchto pìti svazcích uveøejnìno ètyøicet sedm básní.

Po napsání celé básnì o dívèí válce ji v roce 1802 Hnìvkovský poslal k posouzení svému pøíteli Janu Nejedlému, který v té dobì zastával po Františku Martinu Pelclovi (1734–1801) místo profesora èeského jazyka na Karlo-Ferdinadovì univerzitì. Oba bratøi Nejedlí byli nadšeni.
S vydáním celého „smìšnohrdinského eposu“ o urputném boji èeských ¾en mìl Hnìvkovský ponìkud potí¾e. Nejdøíve musel projít cenzurou, co¾ trvalo rok, pak byly problémy s tiskaøskými literami a nakonec musel Hnìvkovský zaplatit 130 zlatých, aby splatil tiskaøi náklad, co¾ pak dlouho splácel. Kní¾ka se tiskla v tiskárnì „U Jeøábkù“ v domì „U zlatého pùlkola“ v pra¾ské Michalské ulici è. 21, kde kdysi bývala Krameriova expedice. Vyšla a¾ roce 1805 ve dvou svazcích pod názvem „Dìvín“.

Epos získal velkou oblibu, proto¾e jeho forma odpovídala tehdejšímu vkusu. Hnìvkovský u¾il satiry „tak akorát“, ¾e dílo bylo vtipné, ale neurá¾elo nièí vkus. Souèasníci mohli mezi øádky najít mnohé nará¾ky na domácí politickou i kulturní situaci. Sám Hnìvkovský pozdìji vzpomínal, ¾e na nìj jako na autora lidé ukazovali na klatovském trhu.

V Klatovech i Plánici byl Hnìvkovský velmi oblíben. Psal nìkteré básnì do Puchmayerova druhého dílu „Nových básní“, který vyšel roku 1804. V roce 1814 vyšly Hnìvkovskému dvì napodobeniny kramáøských písní „Bezhlavý knìz“ a „Pøesmutná historie o Drahomíøe, kterak se na Hradèanech s vozem i koòmi propadla“, i kdy¾ nìkteré prameny uvádìjí, ¾e „Drahomíru“ napsal Hnìvkovský a¾ v penzi.
 
Titulní stránka k eposu "Faust"
 
Napsal zde také strašidelnou báseò o zalo¾ení klatovské školy „Pùlnoèní soud v Klatovech“. Látku k básní získal z kroniky „Hystorye Klattowská w sedm dílù rozlo¾ená“, kterou napsal v roce 1699 èeský knìz a historik Jan Florián Hammerschmidt (1652–1735)
Od roku 1805 do roku 1826 byl Šebestián Hnìvkovský radním ve svém rodném ®ebráku. Zde psal básnì do posledního dílu Puchmayerova almanachu, který vyšel v roce 1820 pod názvem „Básnì drobné“.

V závìru svého pobytu v ®ebráku navštìvoval spolu s bratry Nejedlými faráøe Josefa Vorla (1801–1874) v nedalekých Zdicích, který byl hudebním skladatelem a pozdìji – v roce 1835 autorem písnì „Nad Berounkou pod Tetínem“. Pøátelé se ale také všichni scházívali na farách, na nich¾ Vojtìch Nejedlý a Antonín Jaroslav Puchmayer slou¾ili.

V této dobì vznikly nìkteré spory èeských vlastencù o podobu spisovné èeštiny. Jeden z nich se Hnìvkovského zvláš» dotýkal – jednalo se o to, jaké metrum, tedy schéma rytmického uspoøádání verše, se má v èeštinì pou¾ívat. Zda èasomìrné nebo pøízvuèné, jak kdysi razil Dobrovský. Dobrovský tehdy obhajoval podobnost pøízvuènosti èeštiny s nìmèinou, kde¾to František Palacký (1798–1876) a Pavel Josef Šafaøík (1795–1876), absolventi bratislavských škol, hájili prozódii èasomìrnou, vycházející z latiny. Byli o generaci mladší, bojovnìjší a vadilo jim, ¾e se Dobrovský nìmèinou inspiroval, dokonce oproti charakteru øeèi chtìli ve svém spisu „Poèátkové èeského básnictví, obzvláštì prosodie“, který vyšel v roce 1818, vyzdvihovat nutnost èasomíry. Dobrovský u¾ na odpovìï nemìl sílu, profesor Jan Nejedlý sám mìl problémy s tzv. „ortografickým bojem“, který vyvrcholil a¾ koncem tøicátých let. Jednalo se toti¾ o to, zda pou¾ívat bratrského pravopisu podle Bible kralické, kde se po „s“, „z“ a „c“ psalo „y“. Modernìjší literáti usilovali o „i“ u „c“ v¾dy a u tìch druhých souhlásek podle historického vývoje slov. Nejedlý byl napøíklad „ypsilonista“, Josef Jungmann (1773–1847) „iotista“.

Hnìvkovský se tedy za všechny „puchmýrovce“ pokusil uvést ve svých „Zlomcích o èeském básnictví“ z roku 1820 dùvody, proè je v èeštinì nutná pøízvuèná prozódie. Na vìdecké podání Šafaøíkovo a Palackého, a hlavnì na Palackého sarkastické zdùvodòování èasomíry, ale nestaèil. Kromì toho vyzdvihl a¾ nekriticky básnì puchmýrovcù. Oproti váze, které pozdìji nabyli Palacký a Josef Jungmann, pøes pravdu, kterou uvedl, nemìl pøíliš šanci.

V roce 1826 odešel Hnìvkovský na místo purkmistra do Polièky a vystøídal se se svým pøítelem Vojtìchem Nejedlým, který se tého¾ roku stal v ®ebráku dìkanem.

Hnìvkovský se stále vracel ke svému „Dìvínu“. Byl na nìj patøiènì hrdý, ale pozoroval, ¾e u¾ u ètenáøù pøevládla jiná témata – romantická. U¾ v roce 1820 se rozhodl dát básní novou romantickou podobu a tím, ¾e se báseò opìt stane oblíbenou. Práce ukonèil v r. 1825 a zadal k vydání. Pøepracovaná báseò vyšla v roce 1829, ale nedosáhla úrovnì prvního vydání. Stala se rozvláènou a „pøesládlou“. Ale pomìry ho pøinutily, ¾e musel nechat knihu vytisknout pravopisem nikoliv bratrským, jak jako kamarád Nejedlého hájil, ale nechtìnì se musel stát „iotistou“.

V dnešní dobì mají obì vydání „Dìvína“ význam pouze historický. Po vzniku èeských èasopisù Tylových „Kwìtù“ v roce 1833 a pøílohy Pra¾ských novin „Èeská wèela“ v roce 1834 pøispíval Hnìvkovský do nich svými básnìmi.

V Polièce byl, pokud to jen šlo, podporovatelem tamního ochotnického divadla. V roce 1834 potøeboval krajský úøad peníze pro chudinu a tak pøišel nápad peníze sehnat provozováním divadelních pøedstavení. Od roku 1819 byla prý ochotnická pøedstavení v provizorním sálu na námìstí. Pøedstavení pro chudinský spolek se prý konala na støelnici, jejím¾ majitelem byl mìstský lékaø – fyzikus Jan Eiselt. Bylo uvedeno dvanáct pøedstavení, šest èeských a šest nìmeckých, kde úèinkovala místní smetánka. Není dùkaz, ¾e by se Hnìvkovský nìjak na akci zúèastòoval, ale je to znaènì pravdìpodobné.

Jako úøedník mìl povìst èlovìka pracovitého, nezištného, spravedlivého a nestranného.

V roce 1835 mu vyšla historická veršovaná „smutnohra“ „Jaromír“ o pøemyslovském kní¾eti Jaromírovi z jedenáctého století, kde èerpal z Hájkovy kroniky. Sám zdùvodnil, proè si vybral tak tragickou osobnost našich dìjin: po¾aduje na tragických osobnostech,… „aby hlavnì jednaly a podniknutí podstupovaly, jen kdy¾ tragickou dùstojnost v sobì obsahují, osud svùj øíditi samy se domejšlí, kde¾to sudièky jinám niti jejich ¾ivota vedou, je do chumele nehod uvrhují a zaplétají, a ony tu buï s protivným osudem zápasí, aneb trapnì na útìchu nábo¾enstvím se podpírajíce v ní stálou myslí trvají.“ Nechává, podle historických skuteèností, kní¾ete Jaromíra oslepit, uvìznit a nakonec najatým vrahem zabít. Pochopitelnì je zde prvek romantický – domnìlá nevìra jeho ¾eny Støe¾islavy, která po svém zapuzení a Jaromírovì oslepení se v mu¾ském pøevleku stala jeho prùvodkyní. Celou truchlohru charakterizují první slova kní¾ete Jaromíra v prvním výstupu: „Všudy v svìtì vidím šalby, podvod, klam; v duši mé jest temno: odporný mi svìt!“

V roce 1836 odešel Hnìvkovský do penze a pøestìhoval se do Prahy, kde se pilnì zúèastòoval vlasteneckých akcí. Pracoval na veselohøe o tøech jednáních „Námluvy v Kolodìji“, která vyšla buï v roce 1839, nebo 1841. Nepodaøilo se mi zjistit obsah. V roce 1841 mu také vyšly u¾ výše uvedené „Nové básnì drobné“, kde je napøíklad i báseò „Dudák“, pøedchùdce všech kouzelných dudákù. Tato postava patøila k enšpíglovským – dudák tropil lidem rùzné neplechy a kouzla. Zato musel po smrti strašit jako bludièka a o filipojakubské noci musel hrát èarodìjnicím k tanci.

„V louninských houštinách dudává dudák:
zakletý ubohý jest on tam chudák.
Kdokoli tamtudy cestou si jde,
slyšet ho mù¾e tu, brzo zas zde.
Dudáním pocestné pøíšernì loudí;
kdy¾ ji¾ kdo u nìho blizouèko bloudí,
schválnì se zabere do jiných skal;
mnohý se od nìho podvésti dal.“


V „Nových básních“ je také nìkolik básní zcela ovlivnìných Horáciem.
V roce 1844 vyšla „staro¾itná powìst w dewjti zpìwjch“ „Doktor Faust“. Zde právì Hnìvkovský poukazoval na své dìtství, kdy ve dvanácti letech pøišel do Prahy, jakou romantiku zde za¾il, ¾e se chodíval dívat na Vyšehrad na èertùv sloup a na jiná strašidelná místa a na místa, kde mìl Faust v Praze pùsobit a jak se nechal ïábly vozit a jiní ïáblové mu pøeká¾ky z cesty odstraòovali, „kde jaké slièné panièky navštìvoval, a kdy¾ od ¾árlivých man¾elù plašen byl, jak z hoøejších podnebí na plášti vyjí¾dìt umìl“. Jako místo Faustova narození uvádìl Bohdaneè s tím, ¾e do Nìmecka jezdil jenom konat zázraky. Soudil, ¾e se Faust „za znárodnìného spolukrajana aspoò dr¾et mù¾e“.

Povzdechl si, ¾e se „komiènost ve vyšším stáøí daøiti nechce“. Pøes to ale je v básní spousta komických i originálních nápadù, aktuálních zápletek a situaci. Pøedstavil Fausta jako èlovìka, který se dává ïáblu upsat, aby pomohl lidstvu“.

„Pøivést sem chceš bo¾skou dceru mudrctví,
dychtíš, aby rozum v svìtì vladaøil,
by se vypudilo všechno šejdíøství,
by se úèel lidumila nemaøil, aby vládla volnost v smýšlení,
lidstvo ¾ilo podle svého urèení,
by se umìnami svìt zde rozmno¾il,
by pøece rozum nad pøedsudky zvítìzil.“


Ovšem pochopitelnì ïábel nebude pracovat proti sobì. Tak je tìch pokušení v básni zrovna dost:

„Nemnìte, ¾e uhasíte v svìtì zlo,
teprve odbedníme jeho dno;
chcete trousit osvit,
my vás sami
uvrhneme v bludy, klamy,
uvidíte, jací
my jsme,
vy však v posléz co psi štvací
budete nám slou¾it proti vzdìlávání,
od nás pøijdete tak k udolání.“


Hnìvkovský provedl Fausta po nìkterých zajímavých místech u nás, napøíklad u koloveèského mlýna, kde semílali staré baby na mladé dívky; popisoval „Faustùv“ vynález knihtisku, kdy pozoroval mravence, jak se pøeskupují; uvádìl „mluno“, tj. elektøinu.

Nìkteré výrazy ve všech jeho spisech stojí za citování.
Napøíklad jména: Budi¾hòup, Èumislav, Èumicest, Dobro¾ízeò. Nebo slova: èout, švihlík, švihlice, pejšek (pyšný), umrtvina (mrtvola), odporník (odpùrce), vy¾lenec (pes), pouš»ka (poustevna), výborník (vynikající èlovìk), blahota (bla¾enost), pustotiny (pustiny).

Posledním, nedokonèeným dílem Šebestiána Hnìvkovského je tragédie „Przemysl Ottokar II.“, ke které si autor vzal námìt pøímo z Palackého „Dìjin národu èeského v Èechách a v Moravì“.

Prameny hovoøí o tom, ¾e napsal své pamìti, nepodaøilo se mi o nich najít skoro ¾ádnou zmínku,

Šebestián Hnìvkovský zemøel 7. èervna 1847. Jeho hrob na Olšanských høbitovech je ozdoben pomníkem ve formì zvonu, co¾ má být symbol, ¾e Hnìvkovský z ticha zaèal burcovat národ. Pomník objednal knìz, spisovatel, sbìratel lidové slovesnosti a archeolog Václav Krolmus (1790–1861) u mladého sochaøe Františka Jedlièky (1827–1855).

Ke stému výroèí narození byla na jeho rodném domì odhalena pamìtní deska. Pøi slavnostním projevu vyzdvihl významný novináø a politik Karel Sladkovský (1823–1880) Hnìvkovského význam pro zaèátky národního obrození. Právì v tom je hlavní Hnìvkovského význam.

On sám svùj úkol také pojal humornì:
„Èeský Pegaze, ty slavný Šemíku!
V skákání máš divotvorný dar,
osvobodils nìkdy Horymíra z Pšar;
pomoz skákat èeskému té¾ básníku!
Tuze pøece neskákej, kdy¾ hudu,
abych spadna nepolámal vaz;
by» i v Èechách slyšán byl mùj hlas,
sice na tì naøíkati budu.“

 
Dobromila Lebrová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 20.03.2020  17:21
 Datum
Jméno
Téma
 20.03.  17:21 Vesuvjana díky
 20.03.  15:14 Von
 20.03.  14:19 Hilda
 20.03.  14:08 Karla I.
 20.03.  10:52 Milada