Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Romana,
zítra Al¾bìta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Naše zvíøena i rodina (1/4)
 
Ryby na louce nerostou…

Jednou jsme šly s Eliškou nakupovat na ®ivohoš» samy, jen s Béïou. On mìl u¾ nauèený takový obøad, nebo jak to nazvat, zvyk mo¾ná. Kdy¾ vidìl, ¾e jdeme na procházku smìrem nahoru ke kopcùm, vyrazil s jásotem, skoèil do sousedovic pozemku, kde ukradl válející se jablko a uhánìl napøed v radostném oèekávání, ¾e ho dohoníme a jablko mu budeme házet jako aport. Vìtšinou jsme to tak dìlaly. Ten den však kromì jablka bì¾el s nosem nastaveným dopøedu daleko do centra blízké velké louky. Tam nejdøíve lítal jak blázen kolem dokola, ale pak se slastnì zaèal válet na zádech. Ach, jo, bylo mi to jasné, znajíc jeho mámu Sáru, pro kterou smrad ze chcíplých králíkù, krys èi jiných mrtvol je královskou vùní, kterou si musí poznamenat svùj ko¾ich. A také, pamatujíc se na svou kamarádku Sášu, její¾ kolie Arne se vyválela ve chcíplé rybì poblí¾ ¾eleznièního mostu v Praze pod Vyšehradem. Sáša pak psa polila voòavkou, èím¾ tomu dala korunu a smrad spolu s vùní byl zcela nepøekonatelný. Nastoupily jsme tehdy my dvì plus naši psi do tramvaje a všichni cestující pøíští stanici vystoupili. Nedivím se jim.

Tady jeden dobrý dobrák z okolních chat mìl ten dobrý nápad, ¾e rybu, kterou chytil, ale nespotøebuje, hodí do blízkého pole.

“Ach, fuj, oj,oj,” kvièela Eliška, kdy¾ se smardlavý Béïa zvesela vracel z pole na cestu, kterou jsme kráèely lesem na ®ivohoš». – “Babi, prosím, nepouštìj ho ke mnì, on tak strašnì smrdí!!” køièela a mìla pravdu.

Pak jsme šly tìch XY kilometrù pro nákup a Béïu jsme uvazovaly hodnì daleko od lidí. Po návratu šla Eliška za svými kamarády a já jsem se ujala zále¾itosti odsmradit Béïu. Spoèívalo to v tom, ¾e jsem ho uvázala u kùlu, našamponovala ho a pøinášela ze všech stran, kam napršelo do rùzných nádob, vodu. Tou jsem ho polívala, pøièem¾ jsem ho drbala rej¾ákem. Trošku se cukal, trošku dr¾el, byla to celkem pøijatelná procedura. Trvala asi hodinu. Pak jsem ho odvázala, oddychla si, nasála nosem okolí a usoudila, ¾e to nejhorší je u¾ pryè. Jen¾e jsem zaváhala… Mezitím, co jsem si šla své chatové sousedce Marcele postì¾ovat na tuto událost a varovat ji, aby nepouštìla svého pejska Baryka do louky, Béïa usoudil, ¾e je èas se jít probìhnout. A to na zmínìnou louku. Myslela jsem, ¾e mne raní mrtvice, kdy¾ jsem se od sousedky vrátila a našla jsem našeho psa stejnì smradlavého jako pøed hodinou.

 

Øvala jsem jako tur a rozhodla se uèinit rázná opatøení. Kromì toho, ¾e jsem ho znovu odsmradila, jsem vzala kýbl plný popele, kopáèek a lopatku a vydala se na pole. Psa jsem zamkla v chatì. Na louce jsem rybu posypala popelem, nacpala do kýblu a šla ji zakopat hluboko do lesa do koøenù stromù. Tam jsem navíc navršila mohylu z kamenù a klády z pora¾ených stromù kolem. Všechno se zdálo OK. Asi za ètrnáct dní, kdy¾ si tak sedím na verandì pøed chatièkou a piju kafe, slyším zoufalé výkøiky: “Au, och, Maxi, ty strašnì smrdíš rybou, aáá, nechoï ke mnì, lezou z tebe èervi!, Pocem, musím tì umýt, ach,” volala do svìta sousedka z chaty naproti. A za chvíli další informace od Marcely: “Hele, Evo, kde je vlastnì ta TVOJE ryba, sousedùv Maxík i náš Baryk se v tom vyváleli.”

Trošku jsem se cítila ukøivdìná za to, ¾e nìjakej blbec z naší chatové osady nevidìl jinou mo¾nost, ne¾ hodit rybu, která se mu nehodila, na pole a náš pes byl prvním, kdo mne pøinutil za nìj tu rybu uklidit. Prostì to není MOJE ryba, naopak, mnou velmi nenávidìná ryba! Nicménì, ve snaze vyjít se sousedy a hlavnì zbavit se toho smradu, vyrazila jsem do kopce do lesa, kde byla ryba pøed dvìma týdny mnou pochována. Ano, skuteènì bylo všechno v koøenech patøièného stromu rozvrtáno, rozhrabáno, i rybí puch byl patrný. Nikoli však obrysy jakékoli ryby, kterou bych nyní mohla uchopit a ulo¾it sto sáhù pod zem nìkam jinam. Jen zmì» zemì a jakési smrduté smìsi. Nedalo se to vykopat ani pøenést bez toho, kdy¾ bych vykopala celý strom a mo¾ná i kus lesa. Ale dostala jsem nápad. Vrátila jsem se do chatièky a sebrala do kapsy všechny letité voòavky a kolínské vody, co se nashromá¾dily u zrcadla v koutì u malé šatnièky. Bì¾ela jsem zpátky do lesa na kopec, kde bylo to neš»astné smrduté místo. Ale zapomnìla jsem Bedøicha zamknout v chatì. A tak bì¾el taky. A to velmi èile a vesele. “Béïo, Béïo, hele klacíèek,” lákala jsem ho v bìhu celá udýchaná a házela kus døeva na opaènou stranu, abych ho zdr¾ela. V duchu jsem si nadávala: ty Káèo hloupá, proè jsi ho nezavøela, teï se ti v tom vyválí potøetí!!! Pes sice hozenému klacíèku nikdy neodolá, skoèil po nìm, nicménì lákavá vùnì byla silnìjší. Vyrazil úprkem do kopce. Já taky. Snad nikdy jsem nebì¾ela tak rychle. Musím tam být první! Musím!

 

Dorazili jsme stejnì. Bedøich a já. Já jsem však mìla v ruce tu zbraò. Tak jako ve filmech o upírech se dìlá èesnekový èi køí¾ový kruh kolem, aby tam nemohl ten zloduch vstoupit, ohánìla jsem se lahvièkou kolínské. Stála jsem na kopci s rozevlátými vlasy, s rozevlátou osobností a nata¾enou rukou. Toèila jsem se do kola a cákala kolem stromu ty vùnì. Pes se zastavil, byl chudák rozpolcen. Trochu mu to vonìlo, trochu smrdìlo. A naštìstí díky mému úsilí smrad z voòavek rychle pøevá¾il. Zhnusenì odstoupil. Ach, to jsem si oddechla. Navršila jsem na to místo ještì další kameny a poválené kusy stromù a šla jsem k Marcele pro další voòavky…
 
Pokraèování pøíštì...
Eva Støí¾ovská
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 23.09.2019  15:09
 Datum
Jméno
Téma
 23.09.  15:09 Bobo :-)))