Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Romana,
zítra Al¾bìta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Potomci Pøemyslovcù ve filmu (1/2)
 
Mo¾ná jste ho vidìli: hodinový dokumentární film “Potomci Pøemyslovcù aneb tradice zavazuje”. Èeská televize ho vysílala v nedìli 2.èervna 2002 od 20,00 hod. na ÈT 2 v rámci cyklu Veèer na téma…  A od té doby byl  i nìkolikrát opakován.

Ve filmu vystupovalo mnoho zajímavých osobností s modrou krví a urèitì proto stojí za to si ho pøipomenout i v “tištìné” podobì, která vznikla doslovným pøepsáním filmu. Autorem námìtu dokumentu byl Jan Drocár a film re¾íroval  Jan Soukup.  Oba spolu napsali scénáø.  Jedním z protagonistù filmu byl i Karel Schwarzenberg (na snímku),  tehdy aktivní nepolitik a soukromník.   
 

 
POTOMCI PØEMYSLOVCÙ ANEB TRADICE ZAVAZUJE
 

 
* * *

Historie je uèitelkou ¾ivota, svìtlem pravdy

Aristokracie patøila po celá staletí k hybným silám evropské spoleènosti. Øídila osudy lidí, zemí, státù. Jak ona, tak církev jako jediné v¾dy ovlivòovaly evropské dìní bez ohledu na hranice.

V souèasnosti je témìø polovina zemí Evropské unie konstituèními monarchiemi.

Obyvatelé tìchto zemí své panovníky respektují, nenechají na nì dopustit. Jako jinde pro¾ívají bì¾né starosti a radosti, ale je tu nìco navíc. Fenomén v zemích s republikánským zøízením nevídaný. Jak se na øádné poddané sluší a patøí, obyvatelé tìchto státù spontánnì pro¾ívají ka¾dou královskou svatbu, jsou smutní pøi úmrtí populárního èlena panovnické rodiny, radují se z narozeného potomka královské krve. Øeèeno v nadsázce, mají jeho narozením na další léta zaruèeny své jistoty – rod bude zachován. Takové události se dostávají do popøedí zájmu médií celého svìta.

Duch monarchie provází i návštìvy korunovaných hlav v Èeské republice. Pøívìtivost ,slušnost a noblesa jejich jednání nevyplývá jen z protokolu. Mají ji prostì v krvi.

Kdy¾ polo¾ili v prosinci 2001 studenti na Masarykovì univerzitì prezidentu Václavu Havlovi otázku ohlednì konstituèní monarchie odpovìdìl: “Kdyby se tu motal nìjaký Pøemyslovec, mo¾ná bychom u¾ takovou monarchii mìli, ale prosadit na trùn Habsburka, to by asi nešlo”.

Mo¾ná, ¾e nìkoho pøekvapí, ¾e je mezi námi hodnì lidí, kterým v tìle koluje pøemyslovská krev. Patøí mezi nì nejen všichni souèasní vládnoucí evropští monarchové, ale i ¾ijící potomci bývalých panovníkù ruských, francouzských, rakouských, èeských, uherských, italských, øeckých, portugalských, sicilských, saských, bulharských, hannoverských, rumunských, jugoslávských, bavorských, nìmeckých, pruských, württemberských, dokonce nìkolik amerických prezidentù vèetnì prvního Washingtona a posledního Bushe.

I v Èeské republice ¾ijí dodnes potomci Pøemyslovcù po pøeslici. Jsou jimi pøíslušníci pøedních šlechtických rodù. Vyberme si ty, které patøí k nejvýznamnìjším a souèasnì také našim uším znìjí nejznámìji: Czerninové (Èernínové), Kinští, Lobkowiczové, Schwarzenbergové, Sternbergové (Šternberkové), Waldsteinové (Valdštejnové).
 
Tyto rody nám pøipomíná øada událostí a míst.

Napøíklad Czerniny si spojujeme pøedevším s Èernínským palácem na Hradèanech, dnešním sídlem Ministerstva zahranièních vìcí. Jako jeden z mála rodù Czerninové po dlouhých sedm století dobrovolnì nikdy neopustili své pùvodní sídlo Chudenice v západních Èechách. Tomu u¾ se øíká tradice.

Pøi zaslechnutí jména Kinský se zase mnohým vybaví Národní galerie na Staromìstském námìstí. Z balkonu tohoto paláce zaznìlo svého èasu proslulé gottwaldovské “Právì jsem se vrátil z Hradu”. Ale o faktu, ¾e se pøíslušníci rodu Kinských zapsali do našich dìjin jako mecenáši vìd a umìní, by asi více vìdìli Palacký, Èelakovský nebo Šafaøík, kterých se to bezprostøednì týkalo. Milovníci koòských dostihù by si zase mo¾ná vybavili, ¾e Kinští patøili k iniciátorùm Velké Pardubické.

Pøíslušníci rodu Lobkowiczù se pustili do velké politiky. Jeden z nich byl svého èasu dokonce ministrem obrany. Mnozí z nás si mo¾ná pøipomenou ne tak vzdálené události, kdy prostranství pøed Lobkovickým palácem na Malé Stranì, kde sídlí nìmecké velvyslanectví, bylo zaplnìno neuvìøitelným mno¾stvím trabantù. Málokdo ale ví, ¾e dnešní podoba jejich jména, která laikovi pøipadá germanizována, je naopak jeho nejstarší dochovanou èeskou podobou.

Schwarzenbergy reprezentuje v Èechách jednoznaènì Karel Schwarzenberg. Stal se prvním kancléøem prezidenta Václava Havla a lidé také vìdí, ¾e restituoval zámek Orlík. Pøíslušníci jeho rodu prosluli pøedevším jako výborní hospodáøi a modernizátoøi zemìdìlství, lesnictví a prùmyslu. Snad ale není neznámý fakt, ¾e pøedek a jmenovec Karla Schwarzenberga porazil v “bitvì národù” u Lipska Napoleona a ¾e jiný Schwarzenberg byl zase ministerským pøedsedou. Rod se však nevyhnul ani tragickým událostem. Nejprve byl Adam František omylem zastøelen císaøem na lovu u Brandýsa nad Labem, poté švagrová zmínìného Karla uhoøela na plese konaném na poèest Napoleonovy svatby, a aby toho nebylo málo, jeho neteø Eleonora byla, snad také omylem, zasa¾ena zbloudilou kulkou za pra¾ské revoluce v roce 1848.

Waldsteinové se mohou pyšnit tím, ¾e jejich pøedka Albrechta zná témìø ka¾dý. Svého èasu se mu podaøilo na území Èech vytvoøit prakticky samostatný stát – vévodství frýdlantské. V Praze si nechal postavit palác, který je v souèasnosti sídlem Senátu, horní komory èeského parlamentu. Povìdomost o tom, ¾e i v souèasnosti ¾ijí po pøeslici jeho potomci, by nám ale musel o¾ivit a potvrdit asi jen opravdu znalý genealog.

Rod Sternbergù je kromì zámkù a hradù mo¾ná paradoxnì znám jednou kuriozitou. Ti døíve narození si asi vzpomenou, ¾e hrabì Jiøí Sternberg pùsobil po komunistických konfiskacích jako jediný pøíslušník èeské aristokracie ve funkci kastelána na svém vlastním hradì Èeském Šternberku. Informace o tom, ¾e rod patøí k nejstarším v Èechách, nebo ¾e Kunhuta ze Šternberka byla man¾elkou pozdìjšího èeského krále Jiøího z Podìbrad a Kašpar Šternberk se stal zakladatelem Národního muzea, bychom asi museli hledat v knihách.

Rod hrabat ze Šternberku je také jediným rodem, který byl odedávna v panském stavu. Pojïme si proto za všechny ostatní na jeho pøíkladu ukázat, ¾e opravdu patøí po pøeslici k potomkùm Pøemyslovcù.

“Tak toto je obrázkový rodokmen, který vznikl pøibli¾nì koncem 20.let minulého století. To jsem já, kdy¾ mi bylo asi 7 rokù, malováno od malíøe Steinera, zde je vyobrazen mùj otec jako rakouský dragoun. Následuje jeho otec, èili mùj dìdeèek jako myslivec. Zabýval se hlavnì malováním a jeho zálibou byli konì.

Zde je jeho otec Zdenìk, který koupil hrad Šternberk kdy¾ byl po nìkolik generací v dr¾ení cizích rodù, dále je vyobrazen František Leopold, který byl také majitelem Èastolovic a Zásmuk, Pohoøelic a Malenovic na Moravì a poslední v øadì je Adam, který byl zemským maršálem.”

Jaroslav kní¾e Lobkowicz: “Jako potomek Pøemyslovcù se cítím jako ka¾dý jiný èlovìk, proto¾e Pøemyslovci vymøeli – pokud víme – po meèi v roce 1306 – hlavní linie, dále ještì ¾ili nìkteøí na Moravì. Ale jak je známo, nebo jak jste zjistili, pocházíme od Pøemyslovcù po pøeslici, to znamená jde to pøes ¾eny, pøes rùzné babièky, prababièky. Èlovìk se cítí, myslím, úplnì normálnì, proto¾e ¾ije v dnešním svìtì. Jenom, pokud vím, ¾e pocházím od Pøemyslovcù, tak cítím mo¾ná urèitý závazek…..Velice mi to pomohlo, kdy¾ jsem léta, témìø 25let ¾il v Nìmecku, v cizinì, tak jsem stále cítil jako Èech a stále jsem vìøil, ¾e se jednoho dne do Èech vrátíme. Mnoho lidí se mi kvùli tomu smálo a i moje ¾ena, která je Francouzka, tomu nechtìla vìøit. Ale já jsem stále tvrdil, ¾e jednoho dne pøijde den, kdy budeme zase v Køimicích.”

Zdenìk hrabì Sternberg:
“Moje ascendance sahá a¾ daleko do raného støedovìku. Nepova¾uji to za nìco výjimeèného, zvláštního. Mohu dovodit descendanci od Pøemyslovcù pøímo ke mnì a nejenom jednou genealogickou linií, ale nìkolika, a mám dojem, ¾e podobných pøípadù je mnoho, ¾e je mnoho obèanù, kteøí jsou pøímými potomky Pøemyslovcù, ale nevìdí o tom. U nás se to dá dovodit. A pokud jde o mùj vztah k tomu rodu Pøemyslovcù, tak bych øekl, ¾e mì zajímají hlavnì ti poslední Pøemyslovci, poèínaje Václavem I., asi tak, zejména proto, ¾e tehdy v té historii u¾ je mnoho konkrétních záznamù, zatímco ti jejich pøedchùdci – tam je ještì mnoho mytologie.”

Arnošt hrabì Waldstein:
“Pøedevším bych chtìl zdùraznit, ¾e jsem si – jako všichni ostatní – nemohl vybrat ani kolébku, do které jsem se narodil, ani prostøedí , ve kterém jsem vyrùstal.

Chci zdùraznit, ¾e i díky svému pùvodu od rodu Pøemyslovcù, mám obzvláštnì tìsné vztahy k èeským zemím. Ale stejnì tak jako si moji pøemyslovští pøedci vybírali své man¾elky v okolních zemích jako je Bavorsko, Polsko, Porýní, Durynsko, Švábsko, Maïarsko, nebo i z ruské dynastie Rurikovcù, tak stejnì tak tomu bylo i u ostatních vìtví mých pøedkù, a já díky tomu mám své pøedky a pøíbuzné od Byzance po Skotsko, od Španìlska a Sicílie po Švédsko. Zkrátka po celé Evropì.

Moje vazba k èeským zemím je ale o to silnìjší, ¾e moji pøedci po meèi zde ¾ili prokazatelnì osm a pùl století – mezi ostatními obyvateli ve všech regionech Zemí koruny èeské.”

Karel kní¾e Schwarzenberg
“Mùj otec byl genealog, tak mi vysvìtlil jak to po pøeslici, po rùzných dcerách a vnuèkách jde a¾ k nám. Ale víte, to mi nehraje tu rozhodující roli ve vztahu k našim zemím. Rozhodující je, ¾e jsem tady vyrostl, narodil se a to všechno. Jak ta posloupnost jde mi jednou otec pøed 40lety vysvìtlil, ale upøímnì øeèeno, pro mì to není tak dùle¾ité, je to z mnoha takových panovnických rodù s kterými jsme spøíznìni, aèkoliv ty dìjiny Pøemyslovcù pomìrnì dobøe znám.”

Ne všichni se tak jednoznaènì ke svým pøemyslovským pøedkùm hlásí, i kdy¾ tuto skuteènost vyslovenì nepopírají.

Josef hrabì Kinský:
“Pøemyslovci jsou podle mne uzavøená doba. A u¾ je to tak dávno, ¾e mnoho z pøemyslovské doby je tradice a ne skuteèno.”

František hrabì Kinský:
“Potomkem Pøemyslovcù? Musím øíci, ¾e opravdu nemám pocit, ¾e bych byl, nebo ¾e bych se cítil. Cítím se Èechem a pokud byli Pøemyslovci èeskými králi, tak s nejvìtší pravdìpodobností se cítím býti jedním z nich. Nikoliv Pøemyslovcù, ale Èechù.”

Dìpold hrabì Czernin:
“Ty podklady jsme nikdy nemìli takové, abychom mohli øíci, ¾e jsme Pøemyslovci pøímo. Po pøeslici snad by to vycházelo. Ale je to dost vzdálený.”

Tomáš hrabì Czernin:
“Já mù¾u øíci, ¾e po pøeslici to èlovìk vùbec nemù¾e brát vá¾nì, proto¾e z toho potom vzniknou hrozné zmatky. Kdyby èlovìk musel sledovat linii jak po meèi, tak po pøeslici, tak to…Já myslím, ¾e hlavní je ta linie po meèi.”

Rozdíl mezi starým šlechtickým a bì¾ným obèanským rodem nespoèívá v genetickém stáøí – z tohoto hlediska jsme si pøirozenì všichni rovni – ale právì v tom, ¾e šlechtic své pøedky zná.

Zná je proto, ¾e byli odedávna lidmi známými, proslulými a slavnými, a» u¾ v dobrém èi zlém.

Dìpold hrabì Czernin:
“U nás ti první pøedci, Heøman a Humprecht, byli urèitì ti význaèní, kteøí se nìèím zaslou¾ili. Nakonec Heøman sjednal mír s Turky, ¾e nás nenapadli. Humprecht byl stavitelem, mìl velký majetek a vlastnì všude nìco postavil. Èernínským palácem se potom asi pøecenil, proto¾e na to nemìl, aby ho dostavìl.

Potom jsme mìli ještì jednoho, takového zápornìjšího, je to v takovém stavu nejistoty jak to vlastnì bylo, ten prastrýc Otakar byl ministr zahranièí ke konci Rakouska-Uherska, abdikoval, byl asi dost pronìmecký, ale víceménì vlastnì pomohl Masarykovi k vybudování republiky. Nepøímo.”

Tomáš hrabì Czernin:
“Já myslím, ¾e ta jeho role je také u¾ trošku zkreslená po necelých sto letech. Proto¾e jestli byl pronìmecký, nebo ne pronìmecký, ale já myslím, ¾e on trval na tom, ¾e se musí dodr¾ovat spojenecké smlouvy a to je ten rys, který bych øekl, ¾e se stále opakuje, ¾e slovo, které se jednou dalo se musí dr¾et a já bych øekl, ¾e ve mnì docela i trošku vzbuzuje pocit hrdosti, kdy¾ je jeho podpis tøeba na brestlitevském míru. To nejsou tak nevýznamné akty.”

Arnošt hrabì Waldstein:
“Jako ka¾dá historická rodina, také ta moje mìla velmi pohnuté dìjiny plné výšin a pádù. Jeden pøedek byl kancléøem Pøemysla Otakara I. a stál po jeho boku i ve sporu s jeho synem Václavem I. Proto mu také pozdìji bylo konfiskováno purkrabství Kladsko. Man¾elka tohoto kancléøe byla nedávno svatoøeèená Zdislava z Lemberka.

V husitských válkách vynikli tøi zástupci rodiny jménem Vok. A¾ nedávno se zjistilo, ¾e šlo jen o jednoho Voka, který ale èasto a rychle mìnil strany mezi katolíky, mírnými a radikálními husity.

Z tøicetileté války známe nejen nejznámìjšího zástupce naší rodiny – vévodu frýdlantského, který mimochodem postavil tento palác, ale i øadu pøíslušníkù, kteøí stáli na stranì povstalcù a proto pøišli nejen o svùj majetek, ale také o ¾ivot.

Pøíslušníci rodu se ale nezabývali jenom politikou a váleènictvím, ale bìhem staletí najdeme v rodinì i kulturní a nábo¾enské poèiny. Beethoven se pøestìhoval do Vídnì na doporuèení Ferdinanda z Valdštejna, litomìøický biskup Emanuel z Valdštejna byl zase známým sbìratelem umìní a také stál spolu s Gelasiem Dobnerem na zaèátku obnovy èeského jazyka v polovinì osmnáctého století.

Mùj pra-pra-dìdek Kristián byl nejen zakladatelem pozdìjších Škodových závodù, ale také spoluzakladatelem Národního muzea a Národní galerie.”

Jaroslav kní¾e Lobkowicz:
“Traduje se, ¾e jeden z našich pøedkù byl nejvyšším písaøem na dvoøe krále Václava IV. Václav IV., který – jak známo – se rád napil. Jednou, kdy¾ byl Václav IV. trochu opilý, tak mu mùj pøedek podstrèil k podpisu Kutnohorský dekret, který vlastnì ztransformoval pra¾skou univerzitu. To je vìc, kterou nám stále nìkteøí, jako našemu národu, vytýkají, proto¾e do té doby to byla univerzita støedoevropská, mezinárodní, potom se stala univerzitou èeskou. Ale myslím, ¾e náš pøedek mìl asi pravdu a udìlal dobøe.”

Karel kní¾e Schwarzenberg:
“To byl Ferdinand, který byl zajímavý èlovìk, koncem 17. a zaèátkem 18.století zakládal nemocnice, sirotèince, sociální ústavy, a kdy¾ byl mor, tak neutekl jako ostatní spoleènost, nýbr¾ se tomu postavil. Ten je mi takový nejzajímavìjší, vyboèuje z takové té normální vojenské èi diplomatické kariéry. A potom, pozdìji, mùj prastrýc Bedøich, zvaný lancknecht, který byl spisovatel, velmi bystrý pozorovatel dìjinného vývoje – kam to spìje v 19. století – v¾dycky lidi naštval svými postoji a výroky a tím co psal, a ten se mi v¾dyckyhroznì líbil a taky mé myšlení nìjak ovlivnil.”

 
František hrabì Kinský:


“V historii kdo by mì tak jako zaujal z mých pøedkù? Mimo tìch, které jsem znal osobnì, co¾ byl mùj dìdeèek, který byl souèástí urèité doby a urèité historie, proto¾e napøíklad byl mluvèím delegace èeské šlechty, která pøednesla svùj projev vìrnosti a celistvosti Èeskoslovenska u prezidenta Beneše a následnì dokonce ještì jednou potvrzení toho u prezidenta Háchy, tak toho jsem si v¾dycky hodnì vá¾il, proto¾e to byl mimoøádný èlovìk. A z tìch pøedkù, kteøí byli pøedtím? Pradìdeèek. Za staroèechy ve Vídeòském snìmu, Vilém Kinský tak nádhernì zavra¾dìný v Chebu. To by tak asi byli všichni. No tak patrnì ka¾dý jeden byl nìèím významný.”

Josef hrabì Kinský:

“Moje matka je d´Bellgarde, to byla emigrantská francouzská rodina, z její rodiny pochází polní maršál Bellgarde, bitva u Aspen, moje babièka byla Mensdorffová a moje praprababièka byla Schsen.Coburg, byla teta královny Viktorie.”

Jaroslav kní¾e Lobkowicz
:“Jedna taková zajímavá historka je historie, jak jsme pøišli ke Køimicùm. Mùj prapradìd, náhodou vím, ¾e se narodil 1799 – to je èíslo, které se dobøe pamatuje – byl druhorozený syn z Roudnice. Jako druhorozený syn se stal dùstojníkem z povolání a nebyl moc majetný. Jednoho dne v Praze na Malostranském námìstí potkal staršího pána, který uklouzl a mùj prapradìd mu dal první pomoc. Potom na tu historku zapomnìl. Po nìkolika letech dostal dopis od soudu. Jako mladý dùstojník tento dopis hodil do koše, proto¾e si asi myslel, ¾e to bude nìco nepøíjemného. Jeho sluha tento dopis v koši našel, otevøel a hlásil svému pánovi, ¾e zdìdil ètyøi panství od posledního hrabìte z Wrtby. Ty ètyøi panství byly Køimice, Nekmíø, ®inkovy a Konopištì. Tato ètyøi panství zùstala v naší rodnì ještì jednu generaci a mùj pradìd potom dvì panství dal svým dcerám a Konopištì potom v roce 1880 nebo 1882 prodal následníku trùnu Františku Ferdinandovi d´Este.”

Nejslavnìjší pøíslušník Waldsteinù – Albrecht, na jeho¾ stopy lze narazit v prostorách Valdštejnského paláce na ka¾dém kroku, zajímá i mladší generaci rodu.

Carl Albrecht hrabì Waldstein:
“Co mì zde pøi první mé návštìvì fascinovalo, byla vojensky strategická poloha, kterou si Albrecht z Valdštejna ze svého pokoje zajistil celou øadu únikových cest. Ji¾ od poèátku bylo plánováno, ¾e centrální brána vlastnì bránou vùbec není, tak¾e pokud se tudy nìkdo pokusí proniknout, tak mù¾e tøeba a¾ po pùl hodinì. Vzadu za tímto oknem byla jeho pracovna a velmi dobøe odtud vidìl do dvora na hlavní vchod a také dozadu na zahradu. Od tohoto okna a tohoto pokoje vede nepøeberné mno¾ství rùzných únikových cest, jak pøes tuto rovinu a¾ dozadu k øece, tak dopøedu a dolù do zahrady, nebo sem k sousední budovì. Nebo také pøes tyto oblouky nahoru, dále pøes tyto schody dolù, odkud je mo¾no nepozorovanì zmizet ze zahrady. Tento palác byl postaven tak, ¾e pokud by byl Albrecht z Valdštejna pøekvapen nepøátelskými oddíly, mìl velké mno¾ství mo¾ností z této pasti uniknout. Je to nìco jako lišèí nora.”

Vzorem pro chování dnešních aristokratù byli pochopitelnì,  jako v ka¾dé jiné rodinì, pøedevším vlastní rodièe a prarodièe.

Zdenìk hrabì Sternberg:
“Bylo nás celkem a dosud je devìt sourozencù, a ten øád tady na Èeském Šternberku byl pomìrnì pøísný, byli jsme dost pøísnì, køes»ansky – na to se kladl velký dùraz – vychováni. Samozøejmì, ¾e byli všelijací ti domácí uèitelé a dìtská sestra, která se starala o ty malé dìti. Vzpomínám si, ¾e otec mìl takové zásady, které nám velmi èasto vštìpoval, zejména mnì, proto¾e já jsem z tìch synù byl nejstarší, a u¾ v té dobì jsem jaksi chápal, ¾e jednou se asi budu muset na jeho místì toho tady všeho ujmout, i kdy¾ ta situace se pak vyvíjela zcela jinak. Otec v¾dycky øíkal, ¾e existují jednak normy zákonné, které upravují vztahy ve spoleènosti mezi lidmi, a na druhé stranì je obrovský prostor ještì takové té mravnosti, etiky, toho slušného chování. A v¾dycky to uvádìl na pøíkladu, ¾e køes»anská mravouka uvádí sedm hlavních høíchù: pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestøídmost, hnìv a lenost, a všechny tyto neøesti vlastnì nejsou v trestním øádu svìtské legislativy. Ale kdybychom je nedodr¾ovali, tak nejsme slušní lidé. Tak¾e byl veliký dùraz pøi výchovì, abychom se øídili tìmito pravidly.”

Jaroslav kní¾e Lobkowicz:
“Já si velice vá¾ím mého otce. On byl ten, kdo vlastnì nesl nejvìtší tíhu doby, která zaèala u¾ rokem 1939, proto¾e byl zrovna v té dobì ve vìku nejlepších sil a vlastnì nikdy nemohl dìlat pøesnì to, co chtìl. To znamená bìhem války, místo aby se staral o majetek, byl zamìstnán nìkde v Plzni. Po válce potom zaèal s velkou nadìjí zase budovat nìco, ale to trvalo velice krátce a konèilo to rokem 1948 a¾ 1950. A on byl èlovìk, který nikdy nedal najevo, ¾e ho to bolí. Najevo to dal a¾ v momentì, kdy¾ byl tì¾ce nemocný, pøed smrtí v roce 1985. Tehdy, ani ne mnì, ale panu doktorovi øekl, ¾e pøi zabírání majetku to bylo jako kdyby mu v¾dycky byli trhali èást tìla. A to øekl, vlastnì a¾ 14 dní pøed smrtí, kdy u¾ èlovìk vidí, øeknìme, ¾ivot trochu jinak.”

Tomáš hrabì Czernin:
“Já jsem mìl to štìstí, ¾e jsem dìdeèka mohl za¾ít – øeklo by se – ve zralém vìku. Narodil se v relativnì spokojené dobì roku 1904, dobì urèité stability, takového nìjakého nemìnného stavu, a najednou vlastnì celý ¾ivot samé pády. Kdy¾ to vezmu: vznik republiky, pozemková reforma, potom ten nástup nacismu a ztráta veškerého majetku, potom de facto ¾ádná mo¾nost existence, pak víceménì nedobrovolný odchod do ciziny a nemoc, a tím ¾e jsme vlastnì za ním mohli jezdit jednou za rok, tak se øekne i ztráta rodiny, mo¾ná. Celý ¾ivot to poøád šlo dolù, poøád jenom ztrácel, tak já jsem byl zkrátka pøesvìdèený, ¾e mu to i dlu¾ím, ¾e to pùjde zase obrácenì.”

Karel kní¾e Schwarzenberg:
“Rodièe byli dosti významné osobnosti, jak otec, tak moje matka. Byli velmi odlišní a také názorovì se èasto støetli. Ale oba mì velmi ovlivnili. Otec asi nejvíce intelektuálnì, politickými postoji, tím, ¾e mì nauèil vìci správnì èíst, rozpoznat jalovost jistých sloganù atd. Tím, musím øíci, mì mnoho nauèil. A co se týká charakteru, pøístupu k práci a majetku, tak to asi byla více moje matka.”

Josef hrabì Kinský:

“Otec byl historicky velmi vzdìlaný a seètìlý a já jsem to po nìm do jisté míry zdìdil. Ale také jsem po nìm zdìdil takovou jednoduchou filosofii. Pánbùh dal, pánbùh vzal, jméno bo¾í budi¾ po¾ehnáno. Víte? A takhle jsem pøe¾il komunismus!” (smích)

František hrabì Kinský:
“Mùj dìdeèek byl pro mì velmi mimoøádný èlovìk. Za prvé byl vìtší ne¾ já, co¾ je pøi 190 cm, které mám já, docela zábavné, kdy¾ èlovìk narazí na nìkoho, kdo je celý ¾ivot výraznì vìtší ne¾ on. Proto¾e on byl dvoumetrový. Potom mì fascinoval jeho neuvìøitelnì dlouhý ¾ivot, proto¾e on se do¾il 97 let. Narodil se 1879. Kdy¾ jenom zvá¾íme, ¾e mu bylo 21 let, kdy¾ se lámalo devatenácté století do dvacátého. Kdy¾ jenom zvá¾íme, ¾e za svùj ¾ivot pro¾il dobu od koèárù a vidìl lidi, kteøí se, jak on øíkal, špacírují po Mìsíci. To je pøece fascinující, navíc, kdy¾ to èlovìka celou dobu zajímá a je tím plnì schopen ¾ít. Co¾ on byl. Tak¾e byla pravá radost si s ním sednout a povídat. Navíc on byl skvìlý historik. Proto¾e byl neuvìøitelnì seètìlý a zabýval se rùznými historickými teoriemi, co by se stalo, kdyby se stalo, jak by se stalo, co by to znamenalo – poèínaje bitvou u Hradce Králové a konèe první svìtovou válkou. Tak¾e radost si s ním popovídat.”

 
Karel kní¾e Schwarzenberg:


“Kdy¾ jsem dospìl, odmaturoval za války, vlastnì u¾ za války to bylo všechno vyvlastnìno, zapeèetìno, to jsme sem vlastnì do tìch prostor vùbec nesmìli, mìli jsme jenom omezený byt. Po válce došlo k takové té restituci, která trvala, jak známo, jenom do roku 1948. A brzy poté došlo znova k vyvlastnìní tohoto hradu a celého majetku kolem toho. No a pak se mùj ¾ivot vyvíjel zcela jinak a mohu øíci, ¾e toho nelituji. Já jsem byl pìt let jako horník na šachtì, asi 12 let jako kulisák v jednom z pra¾ských divadel, a pak jsem emigroval do Rakouska , kde jsem byl posledních 25 let, ne¾ jsem se vrátil zpìt do svého domova. Nelituji toho, získal jsem mnoho zkušeností, proto¾e jsem byl vlastnì v takových rùzných polohách. Napøed jsem byl jaksi pova¾ován za budoucího majitele, vlastníka, ti úøedníci, lesmistøi, správci se ke mnì pøimìøenì chovali, jak je to zvykem, a pak jsem náhle spadl do toho sociálního sklepa, tak¾e jsem vidìl, jak se lidé chovají zase zespoda, co¾ byl velice cenný poznatek. No a teï se pohybuji ve støedních etá¾ích a èerpám z tìch zkušeností. Tak¾e ¾ádná lítost a nìjaké vzpomínání ve zlém na minulost, ale cenné poznatky.”

Josef hrabì Kinský:
“Po 48 roce všichni bratøi emigrovali, proto¾e utekli pøed komunismem. Já jsem tady s man¾elkou zùstal, mìli jsme Ference jako roèního chlapce. Mnì nabízeli v Bratislavì, pøes Dunaj, pøes Maïarsko, emigrovat. Já jsem to všechno odmítl, proto¾e jsem tady mìl staré rodièe, kteøí o všechno pøišli, mìli dohromady 150 kor un dùchodu mìsíènì, a vyhodili je odsud nìkam do Orlických hor. Tomu pak naštìstí zabránil a¾ doktor. Tak jsem se s man¾elkou domluvil, ¾e tu zùstaneme, proto¾e nemù¾eme staré rodièe na stará kolena prostì opustit a nechat je svému osudu.“  

Pokraèování zítra....       

 
Jan Drocár


Komentáøe
Poslední komentáø: 03.08.2019  10:59
 Datum
Jméno
Téma
 03.08.  10:59 Von