Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Romana,
zítra Al¾bìta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Zaslou¾ilá invalidní dùchodkynì
 
„Jako malá byla velice hodná a všechny kamarádky ji mìly rády. Od útlého dìtství mìla ráda psy, kterým øíkala butù. Jednou její otec pøivedl domù velikého psa ovèáka Stelu. Já sama jsem z ní mìla strach, byla obrovská a já jsem nebyla na psy zvyklá. Ale Evina ji mìla hned ráda.
 
Kdy¾ jsem se po pár dnech koneènì odhodlala vzít Stelu na procházku do Stromovky, vedla jsem ji na øemenu a za druhou ruku jsem vedla malou Evu. Ona však chtìla, abych jí Stelu pùjèila. Dala jsem jí øemen do ruèièky a za druhou ruèièku jsem ji vedla. Ale za chvilièku se mnì rychle pustila, zvedla kamínek a hodila jej pøed sebe. Samo sebou Stela vyrazila za kamínkem obrovskými skoky a Evu vlekla za sebou po zemi. Mìla nový èervený kabátek a bílé podkolenky. Byla celá zmazaná. Chtìla jsem jí kabátek oèistit, ale pes po mnì skoèil. Myslel si, ¾e ji chci trestat. Byla jsem nucena psa uvázat k elektrickému sloupu, abych jí mohla kabátek oprášit. I tak se pes u sloupu vzpínal a sna¾il se ji chránit. Ti dva k sobì hned pøilnuli…”

 
To je úryvek ze vzpomínek maminky Evy Olmerové na její dìtství.
 
Já jsem se s Evou pøátelila posledních deset let pøed jejím odchodem. Bylo to pøevá¾nì veselých deset let pøes všechny trable a neuvìøitelné situace, kterými procházela. Je to náplò pøipravované kní¾ky, která snad v dohledné dobì spatøí svìtlo svìta, zde se omezím na psy. Vyprávìla mi o mnohých, ale já jsem za¾ila jenom ovèáka Daga. Byl moc hodný a poslušný. Eva mu v dobrém rozmaru øíkala Pepíku. Rád le¾el pod pianem, kdy¾ na nìj panièka hrála a pøitom zpívala. Kdy¾ nìkdo strèil hlavu do Evina okna v jejím pøízemním bytì v Dejvicích, co¾ se stávalo dost èasto, zále¾elo na tom, kdo to byl. V pøípadì pøíchozího hosta ¾ádoucího, dávala Eva svou radost najevo velice nahlas a s temperamentem jí vlastním, co¾ Daga nechalo v klidu. Znìlo to asi tak: „Pocem ty vole (event. krávo), ty syèáku, ty zmetku, ty stará vojno… drahouši, miláèku, kdes byl(a) tak dlouho, pojï dál, a» tì mohu obejmout, políbit, a taky ti namlátit, ¾e ses tak dlouho neukázal(a).“ Pokud byl návštìvník nevítaný, zaèátek zvolání byl podobný, ale pak následoval pokyn: „Dagu, vyskoè ven a vy¾eò toho…“ a následovaly výrazy nepublikovatelné. A Dag to uèinil rád. Jedním skokem byl venku, postrašil vrèením a štìkotem vlezlého pøíchozího a ještì se mohl š»astnì vyèurat u blízkého stromu.
 
Eva mìla na dveøích mìdìnou cedulku: Zaslou¾ilá invalidní dùchodkynì. Jednou ji pøišel navštívit známý hudební skladatel Michael Kocáb, s ním¾ natoèila desku. V té dobì byl Michael poslancem Federálního shromá¾dìní a zaslou¾il se o vyhnání Rusù po více ne¾ tøiceti letech z naší republiky. Pøišel zrovna v dobì, kdy její ovèák Dag byl otcem štìòat. A Eva, jak mìla ráda psy, tak si jedno Dagovo štìnì domù pùjèila na hraní. Michael byl rozesmátý tou cedulkou na dveøích a kdy¾ vstoupil do malièké Eviny garsonky, dr¾íc v ruce pro umìlkyni kvìtinu, vyzul se z bot a v bílých pono¾kách poklekl a recitoval „zaslou¾ilé dùchodkyni“ nìjakou hezkou zdravici.
 
“Ale, Evièko, co to hnìdého mám na svých bílých pono¾kách a na svých kolenou?” ptal se, kdy¾ vstával a kvìtinu podával.
 
“Ááále, do hovna jste klekl, pane poslanèe,“ øehtala se na celé kolo Eva. „To víte, štìnì nic o vaší imunitì neví.“
 
S Evou jsem za¾ila spoustu pøíhod, které stojí za zaznamenání. Jednou ji odvezli do nemocnice Pod Petøínem, aby ji dali dohromady pøed jejím vystoupením na významném festivalu Vokalíza. To u¾ byla hodnì nemocná, ale i hodnì rozmarná a plná „dobrých nápadù“.
 
„Hele, Evo, tam je tolik spadaných jablek… a doktor øíkal, ¾e by mnì kompoty z jablek udìlaly dobøe,“ øekla po návratu z nemocnice. „A vùbec, je mi tìch jablek líto, ¾e tam tak padají, nikdo je nesbírá, je to hrozná škoda. V¾dy» bychom tam mohly jet, sesbírat je a darovat tøeba nìjakým dìtem,“ dodala a já u¾ jsem vìdìla, ¾e padám do pasti.
 
„Hele, vem tu vaši oktávku a jedem pro jabka,“ øekla na závìr. Evì se tì¾ko dalo odporovat, i kdy¾ jsem se.jí sna¾ila vysvìtlit, ¾e oktávka je v ¾alostném stavu a ¾e se nehodí pro takovou umìlkyni do ní vùbec sedat.. Marnì.
 
A tak jsme tedy vyjeli. Oktávie, já, Eva Olmerová a její Dag. V pátek ve ètyøi hodiny z Dejvic na Petøín. Po¾ádala jsem ji, aby se pøíliš neopírala, proto¾e pravé pøední sedadlo není zvyklé na svislou polohu, mùj mu¾ basista si tam toti¾ povìtšinou pokládá nástroj. Ujistila mne, ¾e si dá pozor. Mám se prý klidnì vìnovat øízení. V tom se však otoèila na psa s nìjakou pøipomínkou a pøi té pøíle¾itosti se parádnì opøela. S hurónským výkøikem padla vzad i s opìradlem. Pes na ni š»astnì skoèil a olízal jí tváø. Já jsem zastavila, vystoupila, upravila opìradlo a opìtnì jí poradila, aby se neopírala. Marnì. Za dvì minuty po jednom z mnohých pøískokù mého auta, le¾ela opìt. Proto¾e jsme byly právì u Hradèanské a proto¾e byl pátek a špièka, nemohla jsem zastavit, vystoupit a upravovat opìradlo. Dovezla jsem naši první dámu jazzu vle¾e na Strahov a¾ tìsnì pøed znaèku zákaz vjezdu.
 
„Dál pùjdeme pìšky, já na pokutu nemám a ty, pokud vím, také ne,“ øekla jsem pøísnì. Nepùsobilo to na ni.
 
„Vidím, ¾e jsi ještì nikdy nevezla pacienta do nemocnice na infúzi,“ pravila s pøevahou tì¾ce nemocné a ukázala na cestièku do sadu – „Tady je cesta pro sanitky, tak nebuï srab.“ Nebyla jsem. Pomalu jsme sjí¾dìly asfaltovou cestièkou petøínským parkem. Kolem nás malíø podzim, pøed autem uskakovaly babky o holi a batolata s tøíkolkami. Oktávka dìsnì skøípala, brzdy by chtìly pøinejmenším namazat… Jela jsem na dvojku, ale chtìlo by to jednièku (tu nepou¾ívám, utrh´ by se výfuk). Musela jsem na tìchto málo fungujících brzdách stát. Evu to nevyvedlo z míry. Radostnì si prozpìvovala Georgia on my mind a Bo¾í den. Bez nehody jsme se dostaly dolù a zaparkovaly u márnice.
 
Sad byl skuteènì plný jabloní a rozlehlý trávník plný válejících se krásných jablek.
 
„Vidíš, tady se koneènì mùj pejsek mù¾e probìhnout,“ øekla Eva a vypustila ho do nemocnièního parku. Zpùsobilo to jako zvonìní ve školní tøídì pøi skonèení hodiny. Všichni pøítomní urychlenì opustili prostor.
 
Nasbíraly jsme jabka, odchytily Daga, který se tam š»astnì prohánìl a vydaly se na zpáteèní cestu. Byla trošku nároèná. Snad proto, ¾e jsme ji zahájily do znaènì prudkého kopce. Oktávka se nechtìla rozjet. Øvala na celé okolí, ale ani pokusná jednièka nepomáhala. A¾ na Evinu radu špièka–plyn, pata–brzda se to podaøilo. Vyrazila skokem vzhùru a slavnou zpìvaèku mrštila opìt do lehu. Autem lítala jablka i chlupatý pes. Umìlkynì kdesi pod tím vším úplnì mrtvá smíchy. Na vršku Petøína jsem musela zastavit.
 
„Hele, to je krása, jak èasto se díváš takhle z Petøína na Prahu,“ jásala nadšením.
Pravda, èasto ne, zvláštì málokdy z okna oktávky a za takových okolností..
 
Jakási paní o holi pro nás nemìla pochopení a remcala cosi o tom, ¾e auta nemají v parku do dìlat. Evy se zmocnilo spravedlivé rozhoøèení a mínila jej té paní dát velmi hlasitì najevo. Radìji jsem šlápla na plyn…
 
Pøed Hradèanskou autíèko zhaslo. Tušila jsem, ¾e vypadlo oèko od baterky kvùli nárazùm na koèièí hlavy. Ale byly jsme na køi¾ovatce, byl pátek, nejvìtší provoz . Nezbylo ne¾ tlaèit. Zúèastnila se umìlkynì, zatímco pes sedìl uvnitø.
 
Pak pøišel úsek z kopce, jely jsme samospádem. U „Kula»áku“ jsem oèko zase navlékla. Na dotaz, mám-li Evì na ten zbytek cesty auto upravit do sedu, s nadhledem øekla, ¾e nikoli, ¾e u¾ si zvykla jezdit ve všelijakých sanitkách.
 
Dag byl celou dobu moc hodný. Ani nepotøeboval být uvázaný na vodítku. Jen¾e kdy¾ jsme dojeli k Evì domù, zoufala si, ¾e jsme tam, nìkde na Petøínì vodítko zapomnìly. Tak¾e by bylo dobré jet tam zpátky a najít je. Øvala jsem jako tur. „U¾ ne, u¾  nikdy, radši koupím øemen nový!“
 
Naštìstí se to vodítko našlo pod tìmi jablky, ze kterých si Eva stejnì nikdy kompot neuvaøila.
 
Eva Olmerová byla vynikající populární zpìvaèkou, obdaøenou mimoøádnou muzikálností, krásným hlasem s drá¾divým témbrem a tzv. jazzovým feelingem. V letech 1994 – 1970 pùsobila v divadle Semafor, 1963 úèinkovala s Traditional Jazz Studiem a 1964 s triem M. Poláka v Divadle Na zábradlí. Její ¾ivot byl plný malých i velkých dramat, která si èásteènì pøivolávala svou nezkrotnou ¾ivelností, ale i dùvìøivosti k lidem. Narodila se 21. ledna 1934 a zemøela 10. srpna 1993.
 
Eva Støí¾ovská
* * *
Fotografie © z archívu Evy Støí¾ovské

Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 14.04.2019  12:53
 Datum
Jméno
Téma
 14.04.  12:53 Vesuvjana díky
 12.04.  11:15 Du¹an
 12.04.  07:11 Karolína
 12.04.  07:09 Karla I.
 12.04.  06:30 Mara