Síla slova, Slavomír Ravik Stalo se na Zelený ètvrtek - (16)
Je¾íš s dvanácti apoštoly usedl k prostøenému stolu, pøed závìreèným testem duchovní vyzrálosti uèedníkù, kteøí, nic netušíce, mìli slo¾it zkoušku z uèení svého profesionálního theologa, samotného Je¾íše, s ním¾ strávili poslední tøi roky na cestách Galilejí a Judskem. Tu se jeden z dvanácti, Filip, který patøil k prominentním ¾ákùm, zeptal: „Pane, uka¾ nám Otce – a to nám staèí“. Jak aktuální je tato otázka dnes, kdy se mnozí z nás doprošují, aby se jim v temném svìtì plném nejistot, dostalo nezpochybnitelného dùkazu. Mnozí na cestách hledání provokují Boha voláním po zázraku, jiní se sna¾í prolomit tajemství pátráním po matematických vzorcích, které by osvìtlily pøekvapivý fakt, ¾e zakladatelé moderní kvantové fyziky èi astrofyziky se bìhem svých studií stali vìøícími. Mimochodem zázraky se dìjí pøed našima oèima v pøírodì, v základních konstantách vesmíru, a v jejich nastavení, a jen duchovní slepci nejsou s to je prohlédnout.
Tato vìèná otázka nutila duchovní mistry, matematiky i velikány matematické logiky hledat rádoby dùkazy Bo¾í existence, dejme tomu od støedovìkého mnicha svatého Anselma v 11. století, po moravského rodáka Gödela, vycházejícího z pìti axiómù, èili vìt, které platí bez dalšího dokazování. Slo¾itými cestami vycházejícími z axiómù „pozitivních vlastností“, které nepotøebují dokazování, dospìl k závìru, ¾e, je-li nìco pozitivního, potom jde o fakt nutnì pozitivní, a nutná existence je rovnì¾ pozitivní vlastností a tedy „být jsoucnem bo¾ské povahy“ je vlastnost pozitivní. Finální dùkaz pak zní, ¾e existuje jsoucno bo¾ské podstaty, tedy Bùh sám. Je¾íš Filipovi odvìtil mnohem prostším stylem: „Nevìøíš, ¾e já jsem v Otci a Otec ¾e je ve mnì? Slova, kterými k vám mluvím, nemluvím za sebe“, a o chvíli poté slíbil, ¾e apoštolùm dodá jiného „zastánce“, jím¾ bude „Duch pravdy“. „Svìt ho nemù¾e pøijmout, proto¾e ho nevidí a nezná. Vy ho znáte…“
Gödelùv pøítel Albert Einstein pøinesl jiný výrok, kdy¾ poznamenal, ¾e „v našem úsilí pochopit realitu jsme podobni èlovìku, který chce pochopit mechanismus uzavøených hodinek. Je-li dosti bystrý, mù¾e vymyslet schéma mechanismu hodin. Jen¾e nikdy nebude mít pøíle¾itost porovnat svùj obrázek se skuteèným hodinovým strojkem. Nemù¾e si dokonce ani pøedstavit mo¾nost a smysl takového srovnání. Mechanismus tiká, ruèièky se pohybují. Sto lidí mù¾e vytvoøit sto variant teorie, jak to asi vypadá uvnitø. Jen¾e která z nich je správná?“ Navíc dodejme, ¾e matematika je vìdou suchou, vede nás do svìta, který mnoho vysvìtlí, objevuje nové horizonty, za nimi¾ se setkává s teologií a filozofií, ale v samotných pøírodních vìdách se místo absolutních pravd objevují oficiální termíny „pravdìpodobnosti“ a „neurèitosti“. Ostatnì jeden z klasikù fyziky R.Feynman se podepsal na vlastním prohlášení slovy: „Vìda není hodnovìrná. Jestli si myslíte, ¾e vìda je hodnovìrná, tak to se pletete.“ Je pøesná v matematických èíslech, ale je tuze suchá a silnì koncentrovaná na vlastní problémy, ¾e jí uniká odstup a širší pochopení. Nepracuje s krásou a není s to ji, stejnì jako dobro, vyjádøit matematickými vzorci. Spoèítá nám, na jakých vlnách se prodírají zvuky do našeho ucha, zatímco my vnímáme krásu Bachovy hudby a pro¾íváme nenapodobitelné vnitøní pro¾itky, provázené zvukem varhan.
Pozoruhodné ovšem je, ¾e se nakonec, abychom zùstali u dùkazù Bo¾í existence, lidé obracejí na vylo¾enì prozáøené a duchovnì vyzrálé osobnosti, a po¾adují, aby prozradili svùj kontakt a zá¾itek s Bohem a jeho existencí. Inu ne nadarmo evangelistu Jana zpodobòují na obrazech velmi èasto s prstem na ústech. Nelze vyjádøit to, co je intimní, témìø nepochopitelné a nepopsatelné a tedy nelze nevzpomenout na teologa Jiøího Skoblíka, který pravil, ¾e nesdìlitelné a nepøenosné je hlubokým osobním tajemstvím, o nìm¾ oslovení nemohou a ani nechtìjí hovoøit s okolním svìtem. Hovoøí o tom pouze lidé, kteøí tento hlas èi kontakt shùry nepro¾ili. Ostatnì Isák Syrský pravil, ¾e „mlèení je tajemstvím budoucího vìku, kde¾to slova jsou zbranìmi tohoto svìta.“ K èemu¾ Alexij Osipov, jinak profesor Moskevské duchovní akademie, dodává, ¾e naše „nechápavost nastala tím, ¾e jsme se po malých krùècích vzdálili od prostoty køes»anského vìdìní, dobrali jsme se pod záminkou osvícenosti do takové tmy nevìdomosti, ¾e se nám zdá nepochopitelné to, co dávní køes»ané jasnì chápali. Proto tentokrát i v tìch nejobyèejnìjších rozhovorech nikomu z úèastníkù besedy nepøipadalo divné, kdy¾ se hovoøilo o zjevování Boha mezi lidmi.“
Tentý¾ profesor Osipov struènì sdìlil, ¾e „poznání Boha je mo¾né jen úèastí na Bohu, synergií“. Na jiném místì jeho úvah se doèítáme k mo¾nosti poznávání Boha, ¾e jde o „synergický proces. Nemohu vzít Boha, postavit si ho do laboratoøe a po¾ádat ho: Postùj zde, obra» se, tak – nyní se otoè… Nic takového!“ Ostatnì, jak dodává, èlovìk není „pozorovatelem Boha, ale spoluúèastníkem na Bo¾ském ¾ivotì.“ Tímto promyšleným stylem nám tak pan profesor vysokého uèení vytrasoval cestu k novému stupni poznání. A tu si uvìdomujeme, ¾e zatímco jsme celé vìky vìøili, ¾e funguje jen to, co vidíme, teï pojednou shledáváme, ¾e vìøíme tomu, co jsme si spoèetli, eventuálnì co jsme si ovìøili, ale nevidìli. A právì v tomto punktu se setkáváme co by vìøící, teologové i filozofové s moderní pøírodovìdou. A dodáme-li svou „úèast na Bohu“, shledáváme, ¾e máme šanci se „rozzáøit“ pozitivní energií s vnímáním vyšších dimenzí našeho ¾ivota, o nich¾ se, jako Jan s prstem na ústech, nehovoøí.
Nyní tak pochopíme èeského kardinála Tomáše Špidlíka, který v televizní debatì pøipomnìl Wolkerovu báseò o moøi. Marnì tento básník na bøehu ostrova Krku „moøe jsem hledal šest smutných dní“, jak pøiznává, „a moøe jsem nenašel.“ Posléze sedmého dne
… veèer v hospodì u mola
skuteèné moøe jsem uzøel kol dokola,
kdy¾ pøes stoly dubové hledìl jsem do tváøí
vám, námoøníci, bárkaøi a rybáøi,
vám, bratøi uzlatých pìstí, co v trikotu roztrhaném,
nosíte bouøe a pohody a celou tu zem,
vám, dìlníci vìèní, sluncem propálení,
kteøí tu stavíte moøe a jste z nìho vystavìni.
Svìt jsou jen ti, kteøí jej ¾iví, by z nìho ¾ivi byli,
moøe jsme my, dìlníci zvlnìných svalù, cizí i zdejší,
my skuteènost jediná, skuteènost nejskuteènìjší.