Zápas hodnot v dobì krize
Demokracie a svoboda v¾dy èelí rizikùm a intrikám, nepova¾ujme je proto za vìc samozøejmou, ba právì naopak, vynakládejme znaèné úsilí a nepøetr¾itou pozornost na jejich ochranu a zachování. ®ádný re¾im, forma vlády èi stát netrvá vìènì – a» u¾ demokratický èi totalitní, soudobý èi minulý. Dokonce i ten SSSR to zabalil, aè tu mìl být na vìèné èasy, stejnì jako z egyptské øíše trvající neuvìøitelných tøi tisíce let zùstaly dnes jen nìmé artefakty v muzeu èi na poušti. Vše se mìní, co¾ je paradoxnì jediná nemìnná pravda ve vesmíru. Jen¾e oproti autokratickému re¾imu je ten demokratiètìjší ze své podstaty, právì kvùli svým principùm, mnohem køehèí a zranitelnìjší. A v ka¾dé epoše a zemi se v¾dy najdou destruktivní síly, které se pokusí uzurpovat moc, kdy¾ zavìtøí šanci. A krize, a» u¾ ekonomické, politické, zdravotní èi jiné pøedstavují pro tyto snahy velkou pøíle¾itost. I pandemie covid-19 u¾ vystavuje a ještì v mnohem vìtší míøe teprve vystaví liberální demokracie po celém svìtì, nejenom v ÈR, rostoucímu tlaku. Zda ho ustojí, není zdaleka jisté.
®e není radno krize podceòovat a k jakým fatálním dùsledkùm vedou, nám ukazuje historie, ona notoricky známá, leè trestuhodnì opomíjená uèitelka ¾ivota. Vezmìme jeden pøíklad za všechny – svìtová ekonomická krize z roku 1929. Tahle krize nese lví podíl na událostech, které vypukly o celou dekádu pozdìji. 1. záøí 1939 hitlerovské Nìmecko zaútoèilo na Polsko a zaèíná druhá svìtová válka, dosud (a snad ještì po nìjakou tu dobu) nejhrùznìjší konflikt dìjin. Jen¾e nebýt ekonomické krize, nacismus i Hitler by skonèili na høbitovì dìjin jako nevýznamná, extrémistická síla, která se pokusila pod vlivem italských fašistù o tristní puè na poèátku dvacátých let. Zvonec a konec. Pøibli¾nì v takové pozici se NSDAP (nacistická strana) nacházela po Hitlerovì propuštìní z vìzení ve druhé polovinì dvacátých let pøed vypuknutím krize. Jen¾e pak krize rozjela pekelný kolotoè…
U¾ antiètí císaøi razili heslo: „Chléb a hry!“, proto¾e si a¾ pøíliš dobøe uvìdomovali, ¾e pouze nasycený a zabavený dav je také davem poslušným, tvárným a do urèité míry snad i rozumným. Pokud ale lidé pøijdou o své jistoty, pokud se pro nì uspokojení potøeb, i tìch nejzákladnìjších, stane palèivým problémem, pokud èelí sílící nejistotì a jejich strach je umnì pøi¾ivovaný a rozdmýchávaný, tak takoví lidé se zaènou stávat také èím dál tím zoufalejšími a ochotnìjšími k vìcem, o kterých by za normálních okolností ani neuva¾ovali. Jen¾e krize opouští mantinely normality, a právì proto se nazývá krizí. A lidský mozek navzdory našemu narcistnímu pohledu funguje v jádru velice primitivnì. V okam¾iku krize / nebezpeèí vlastnì ani nefunguje – ustupuje do pozadí a ke slovu pouští hormony, pudy, instinkty, emoce… Naše prvotní já. Tak, jak nás pøíroda zformovala stejnì jako ostatní zvíøata – pøe¾ij a teprve pak øeš to další. A proto, cítí-li se èlovìk ohro¾ený – jakkoliv, nejenom šavlozubým tygrem v jeskyni èi zkouškou ve škole – jeho rozumové schopnosti klesají a racionalitu nahrazuje iracionalita.
Krize podkopává dùvìru v zavedený systém, proto¾e právì bìhem jeho éry vypukla. Systém tedy selhal v tom, ¾e jí nedokázal zabránit, následnì opìtovnì selhal v neschopnosti ji øešit, resp. ji vyøešit tak rychle, aby to pøinášelo ký¾ený efekt z pohledu mas. Co naplat, ¾e pro krizi neexistuje snadné a rychlé øešení, ¾e se jedná tøeba o krizi, na které ani ¾ádné osvìdèené øešení nezabírá èi nemá v blízké minulosti obdoby a chybí zkušenosti. Tohle nechce nikdo slyšet. A proto se kromì starých, unavených a èasto tápajících hlasù objeví ještì hlasy nové, které budou plné síly a budou vykøikovat jednoduché a zaruèené zpùsoby øešení, pøekrucovat i ty nejzákladnìjší informace, šíøit zavádìjící tvrzení èi rovnou nepokrytì lhát, jen aby k sobì pøitáhly pozornost. Budou na potkání rozdávat nadìji, po ní¾ krizí zasa¾ení a tì¾ce zkoušení chorobnì dychtí. A tyhle uøvané hlasy najednou budou slyšet velmi nahlas a pøekøièí tìch pár skromných, konstruktivních. Proè? Proto¾e ten, kdo chce argumentovat, nekøièí. Køièí ten, kdo ¾ádné argumenty ve skuteènosti nemá, aby hlasitostí a útoèností svých projevù zakryl vlastní prázdnotu. Do toho nezapomenout šíøit atmosféru strachu a demagogie, rozeštvávat lidi a nálepkovat rùzné skupiny. A doutnák vedoucí k sudu plnému støelného prachu u¾ hoøí.
Nic ne¾iví politický extrémismus tak vydatnì jako právì krize. Èím hùø, tím líp, platí pro tyto skupiny bez rozdílu. A ještì nikdy nedisponovaly tak ú¾asnými prostøedky pro šíøení demagogie a svého zhoubného vlivu jako v 21. století s všudypøítomným internetem a sociálními sítìmi. Kolik práce a úsilí musel asi vynalo¾it Hitlerùv ministr propagandy Joseph Goebbels, aby zacílil na takové mno¾ství lidí a zasel tolik semínek l¾í a nenávisti, k èemu vám dnes poslou¾í pár minut (sekund) s mobilem v ruce a pøipojením k internetu? A co teprve porovnat tehdejší a souèasný dosah a efekt propagandy a dezinformací? Snad a¾ nemo¾né… A pak jednoho zamrazí, kdy¾ uvá¾í, co pøitom u¾ tehdy Goebbels a jemu podobní dokázali. Naskýtá se pak otázka, zda pro souèasné demagogy, dezinformátory, populisty èi (politické) marketéry existují vùbec nìjaké hranice?
Ale ano, existují. Tedy jedna. Hranice našeho rozumu. Bohu¾el ale právì v tìchto situacích se tyto hranice bortí z dùvodù, jak jsem ji¾ naznaèil výše (a nìkterých jedincù rozumové schopnosti ani za normálních okolností nejsou na takové úrovni, aby podobným útokùm dokázaly èelit – bez urá¾ky). Cesta od demokracie k autoritativnímu èi pøímo totalitnímu re¾imu mù¾e být rychlejší, ne¾ by se kdo nadál. A pøitom tak nenápadná. Znáte tu historku o ¾ábì a horké vodì? Kdy¾ hodíte ¾ivou ¾ábu do vroucí vody, vyskoèí. Aby ne! Jen¾e kdy¾ ji hodíte do vla¾né a zaènete pomalu pøitápìt, bude se poøád pøesvìdèovat, ¾e je to ještì v poøádku, ¾e ta voda není tak teplá, ¾e má ještì èas vyskoèit, kdyby náhodou… a¾ je najednou uvaøená.
Pøiznám se, ¾e mì dìsí, jak se v souèasné situaci pandemie covid-19 nejen èím dál tím mluví o nutnosti omezení urèitých svobod èi práv, co mluví, jak se to dìje, v ÈR u¾ rok! A ano, na jednu stranu to zní pøece naprosto logicky, zdraví je to nejdùle¾itìjší (ergo dùle¾itìjší ne¾ svoboda?), jen¾e nadøazovat cokoliv svobodì je velmi ošidné a nebezpeèné. Kolik dìjinných pøíkladù lidstvo ještì potøebuje, aby pochopilo, jak dùle¾itá je svoboda? Netvrdím, ¾e urèitá velice obezøetnì provedená omezení nemù¾ou být v jistém okam¾iku prospìšná. Jde ale o to, ¾e pokud se mám doèasnì vzdát nìkterých ze svých práv, musí jít o akt, se kterým jsem vnitønì ztoto¾nìný a vychází zrovna tak ze mì, jako z okolí. Ostatnì i proto, ¾e veškerá negativní motivace a tlak stejnì pøináší v¾dy výsledky jen krátkodobé èi nedostaèující. Za prvé, musím zcela bezpodmíneènì vìdìt, ¾e tato omezení smìøují k nìèemu smysluplnému a pozitivnímu a vychází z konkrétních objektivních skuteèností a stojí za nimi kompetentní, dùvìryhodná osoba. Za druhé, tato opatøení musí platit pouze po nezbytnì nutnou dobu, mít jasná pravidla zaèátku a konce, být srozumitelnì vysvìtlena a odùvodnìna nezávislými daty, musí být hlídaná a v pøípadì nutnosti zrušitelná nezávislými institucemi. Za tøetí, tato opatøení musí vycházet od elit s alespoò základním morálním kreditem, které jdou aktivnì samy vzorem.
No jo… prùšvih, co? Tady toti¾ ne v jednom, ale úplnì ve všech bodech nará¾íme hlavou do zdi. Pøímo do skály! Alespoò tedy v Èeské republice a bohu¾el nejen od bøezna 2020 do bøezna 2021. O zdejším totálním chaosu a rozkladu státu i morálky jsem se nakonec rozhodl ani nepsat. Škoda slov. Kdo chce, vidí. (A pláèe.)
Nikdo se pøece nechce nakazit, riskovat své zdraví èi ¾ivot, nebo zdraví a ¾ivoty svých blízkých, stejnì jako nikdo nechce pøijít o ¾ivobytí. Lidé se doká¾í chovat rozumnì i bez diktátu státu, jen¾e musí v jejich èele stanout schopný (ne všehoschopný!) pozitivní vzor. Nìkdo, komu mù¾ou vìøit a kdo na to prostì má to zvládnout. Pak není tøeba ¾ádných drakonických opatøení. I mùj syn chápe, jak se chovat a nechovat, pokud mu to srozumitelnì vysvìtlím a nepùjdu a hned neprovedu ono ne¾ádoucí chování sám, ještì jemu na oèích. Jaksi zázraènì tohle funguje. Dokonce u¾ ve tøech letech. Kdy¾ mu budu jen zakazovat, pøikazovat, øvát na nìj, pøedhazovat mu, jak za všechno špatné mù¾e on a za všechno dobré já (já, já, já, já, jen já), kdy¾ se budu zcela bez skrupulí chovat tak, jak jemu zakazuji, jaký respekt a chování se od nìj dá asi oèekávat? Zvláštní, ¾e tohle nìkteøí prostì nechápou…
Zavøít restaurace, pak si jít do jedné sednout, naøídit roušky, ale sám si ji nevzít, kázat o tom, jak mají všichni zùstat doma a sám jít na fotbal… Proè se pak divit, ¾e i ta rozumnìjší opatøení jsou èasto ignorována? Kdy¾ neexistuje ani nejzákladnìjší dùvìra v ty, kdo je pøedkládají…
S národem je to stejné jako s dítìtem, s vládcem jako s rodièem. Samozøejmì, ¾e situace v ÈR by mohla být lepší, a není to jen otázka elit, ale celé spoleènosti, jen¾e odkud celý tenhle marast a bahno pramení? Proè ti lidé zodpovìdní nejsou? Proè ztratili víru a nadìji? Proè vysoké hodnoty prohrávají na úkor tìch nízkých? Kdo tenhle národ k podobnému chování dovedl a vychoval? Kdo mu byl a je jakým vzorem? To samozøejmì není zále¾itost jen souèasné doby èi posledních pár let, ale mnohem delší, hlubší a tragiètìjší jev mající koøeny u¾ v polovinì 20. století. Na zásazích do svobody a práv lidí je nesmírnì dùle¾ité, kdo je iniciuje. A tím se opìt vracíme k nezbytnému kritériu – mravnosti v nás, mravnosti v elitách. Ono stejnou vìc èlovìk vezme úplnì jinak, bude-li ji navrhovat nìkdo formátu Masaryka (píšu i s vìdomým všech jeho chyb) a nìkdo, kdo vesele vládne s podporou komunistù, kteøí tu za pùl století napáchali nedozírné škody (slušnì napsáno). Ale tak ono kdy¾ se ta spolupráce s nimi u¾ osvìdèila…
Omezováním svobody a nièením dosavadního zpùsobu ¾ivota, tím se z téhle koronavirové krize nevyhrabeme, navíc je omezování svobody v¾dy o¾ehavé… Kdy¾ toti¾ jednou omezíme svobodu kvùli A, proè bychom to neudìlali pøíštì i kvùli B? A kdy¾ to bylo kvùli A a B, proè by to nemìlo být i kvùli D? A proè to vlastnì nebylo kvùli C? Dostaneme se tak do ú¾asnì smrtící spirály. Covid-19 je pandemie, ano, pøináší obìti, ano, sám mám v okolí zasa¾ené a tì¾ce zkoušené osoby, ano, ale ¾ádná nemoc, ani svìtová pandemie, se nemù¾e stát záminkou pro destrukci liberální demokracie. A bohu¾el to není a¾ tak vzdálená realita, jak by se mohlo zdát.
Pandemie covid-19 je krizí obøích rozmìrù a krize jsou nebezpeèné. Ta souèasná nabízí v tento moment velké mno¾ství scénáøù dalšího vývoje, z nich¾ nìkteré jsou èerné a jiné ještì èernìjší. Ale jsou tam i svìtlejší cesty. Jen zále¾í na nás, jaké hodnoty a èiny pøevá¾í. Proto¾e stejnì jako ekonomická krize z roku 1929, je i tahle krize v nejhlubším jádru krizí lidských hodnot a morálky. Mo¾ná je tím dokonce ve skuteènosti ka¾dá krize. Zápasem hodnot. Navenek bojujeme s virem, ale skuteèný nepøítel se nachází jinde.
Tomáš Záøecký
