BIBLE, NOVÝ ZÁKON – 5 EVANGELIUM PODLE JANA CITACE BIBLE: Podle starokøes»anské tradice je autorem ètvrtého evangelia jeden ze Dvanácti, apoštol Jan Zebedeus, který v evangeliu vystupuje jako „jiný uèedník“ èi „uèedník, kterého miloval Je¾íš“. Vedle látek, které jsou spoleèné všem evangelistùm, pøináší Jan zvláštní, „janovskou“ tradici, která má svùj pùvod v tom, ¾e Je¾íš v nejdùvìrnìjším kruhu svých uèedníkù mluvil o mnohých tématech zjevení jiným zpùsobem ne¾ pøed ostatními lidmi. Zatímco synoptikové halí Je¾íšovo synovství Bo¾ím závojem podivuhodné zdr¾enlivosti a nutí ètenáøe, aby na základì Je¾íšových slov a skutkù tímto závojem pronikl a rozpoznal, kdo Je¾íš je, ukazuje ètvrtý evangelista Je¾íše jako Boha, který kráèí touto zemí, jako naddìjinné Slovo, jako Jednorozeného, který vìènì na srdci Otcovì ¾ije ve vzájemném vztahu lásky Otce a Syna. Synova bytostná jednota a jeho sepìtí s Otcem nebyly oslabeny, kdy¾ se pro nás lidi a pro naši spásu vtìlil a stal se èlovìkem, kdy¾ se „Slovo stalo tìlem“. Kristovo Bo¾í synovství probleskuje i ve chvílích jeho utrpení, i s køí¾e udílí rozkazy svým vìrným, kteøí je uposlechnou. Je¾íšovo: „Já a Otec jsme jedno“ a Tomášovo „Mùj Pán a mùj Bùh!“ jsou vrcholné výpovìdi Janova evangelia o Je¾íši.
Vzájemný vztah mezi Otcem a Synem, zvláštì jejich láska, Synova poslušnost Otce, niterná zasvìcenost do díla Otcova a spolupráce na nìm, to všecko je základem a vzorem pro vztah køes»anù mezi sebou navzájem. Z Je¾íšových slov i z pøíkladù, znázornìných na nìkterých postavách, pøedevším na milovaném uèedníku, vyvstává pøed námi z evangelia Janova model køes»anského spoleèenství. Je to spoleèenství, které se vyznaèuje vnímavostí víry, zasvìceností do Je¾íšova díla, vìrností a veøejným pøiznáním k Je¾íši za všech situací, niterním vztahem k nìmu, nezávislostí na svìtì, ale zároveò vìdomím misijních úkolù a v¾dy vzájemnou bratrskou láskou. V ní se mezi nás promítá vlastní ¾ivot Bo¾í, v ní je Bùh v Kristu mezi námi reálnì pøítomen, ona je názorným svìdectvím pro tento svìt, aby se pod jejím pøita¾livým vlivem roztou¾il po Bohu a jeho darech.
Janovo evangelium uvádí výrazným zpùsobem Je¾íšovo dílo do souvislosti se starozákonní knì¾skou slu¾bou, má misijní zájem o Samaøsko, vìnuje pozornost ¾enám – svìdkyním víry: Marii, matce Je¾íšovì, Marii a Martì z Betanie, Marii Magdalské. Z mocných znamení Je¾íšových uvádí výbìr sedmi divù. Nìkteré jsou podnìtem k Je¾íšovým øeèem, které rozsahem pøevyšují dìjové vypravování. Nejobsáhlejším celkem Je¾íšových výrokù jsou øeèi na rozlouèenou. Celým evangeliem prostupuje myšlenka Je¾íšova pøíchodu od Otce na svìt a jeho návratu ze svìta k Otci. Na svìtì zanechává svou církev, je s ní však spojen Duchem svatým, který v církvi zpøítomòuje a dále rozvíjí dílo vtìleného Krista.
Janovo evangelium se vyznaèuje originálním, nenapodobitelným zpùsobem své mluvy, pøimìøeným tématu, o nìm¾ pojednává, a pøesnými teologickými formulacemi. Proto po nich vdìènì sahali koncilní otcové, kdy¾ vyjadøovali uèení církve, zvláštì uèení o Bo¾í Trojici.
Datum sepsání kladou badatelé vìtšinou na konec prvního století. Jako místo sepsání se uvádí ji¾ od starovìku Malá Asie, kde podle tradice ¾il v Efezu Jan Zebedeus; dnes mnozí biblisté pøedpokládají, ¾e Janovo evangelium vzniklo v Sýrii.
SLOVO BIBLE: Je¾íš a Jan Køtitel Potom Je¾íš odešel se svými uèedníky do judské zemì; tam s nimi pobýval a køtil. Také Jan (Køtitel) køtil v Ainon, blízko Salim, proto¾e tam byl dostatek vody; lidé pøicházeli a dávali se køtít. To bylo ještì pøed Janovým uvìznìním.
Mezi uèedníky Janovými a ®idy došlo ke sporu o oèiš»ování. Pøišli k Janovi a øekli mu: „Mistøe, ten, který byl s tebou na druhém bøehu Jordánu, o nìm¾ jsi vydal dobré svìdectví, nyní sám køtí a všichni chodí k nìmu.“ Jan odpovìdìl: „Èlovìk si nemù¾e nic pøisvojit, není-li mu to dáno z nebe. Vy sami jste svìdkové, ¾e jsem øekl: Já nejsem Mesiáš, ale jsem vyslán jako jeho pøedchùdce.
Vystoupení o slavnosti stánkù Kdy¾ u¾ bylo uprostøed svátkù, vstoupil Je¾íš do chrámu a uèil. ®idé se divili a øíkali: „Jak to pøijde, ¾e se vyzná v Písmech, kdy¾ ho tomu nikdo neuèil?“ Je¾íš jim odpovìdìl: „Mé uèení není mé, ale toho, kdo mì poslal. Kdo chce èinit jeho vùli, pozná, zda je mé uèení z Boha, nebo mluvím-li sám za sebe. Kdo mluví sám za sebe, hledá svou vlastní slávu; kdo však hledá slávu toho, který ho poslal, ten je pravdivý a není v nìm nepravosti.“
O dobrém pastýøi „Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovèince dveømi, ale pøelézá ohradu, je zlodìj a lupiè. Kdo však vchází dveømi, je pastýø ovcí. Vrátný mu otvírá a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Kdy¾ je má všecky venku, kráèí pøed nimi a ovce jdou za ním, proto¾e znají jeho hlas. Za cizím však nepùjdou, ale uteèou od nìho, proto¾e hlas cizích neznají.“ Toto pøirovnání jim øekl; oni však nepochopili, co tím chtìl øíci.
Rozmluva ve svátek posvìcení chrámu Byly právì svátky posvìcení jeruzalémského chrámu; bylo to v zimì. Je¾íš se procházel v chrámì, v sloupoví Šalomounovì. ®idé ho obklopili a øekli mu: „Jak dlouho nás chceš dr¾et v nejistotì? Jsi-li Mesiáš, øekni nám to otevøenì!“ Je¾íš jim odpovìdìl: „Øekl jsem vám to, a nevìøíte. Skutky, které èiním ve jménu Otce, ty o mnì vydávají svìdectví. Ale vy nevìøíte, proto¾e nejste z mých ovcí. Moje ovce slyší mùj hlas já je znám, jdou za mnou a já jim dávám vìèný ¾ivot: nezahynou navìky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Mùj Otec, který mi je dal, je vìtší nade všecky, a nikdo je nemù¾e vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno.“
Ukøi¾ování Nesl svùj køí¾ a vyšel z mìsta na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota. Tam ho ukøi¾ovali a s ním jiné dva, z ka¾dé strany jednoho a Je¾íše uprostøed. Pilát dal napsat nápis a pøipevnit jej na køí¾. Stálo tam: Je¾íš Nazaretský, král ¾idovský.
U Je¾íšova køí¾e stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofáèova a Marie Magdalská. Kdy¾ Je¾íš spatøil matku a vedle ní uèedníka, kterého miloval, øekl matce: „®eno, hle, tvùj syn!“ Potom øekl tomu uèedníkovi: „Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji onen uèedník pøijal k sobì.
Je¾íš vìdìl, ¾e vše je ji¾ dokonáno; a proto, aby se a¾ do konce splnilo Písmo, øekl: „®ízním.“ Stála tam nádoba plná octa; namoèili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústùm. Kdy¾ Je¾íš okusil octa, øekl: „Dokonáno jest.“ A nakloniv hlavu, skonal.
Dvojí zjevení v Jeruzalémì Tého¾ dne veèer – prvního dne po sobotì – kdy¾ byli uèedníci ze strachu pøed ®idy shromá¾dìni za zavøenými dveømi, pøišel Je¾íš, postavil se uprostøed nich a øekl: „Pokoj vám.“ Kdy¾ to øekl,, ukázal jim ruce a bok. Uèedníci se zaradovali, kdy¾ spatøili Pána. Je¾íš jim znovu øekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po tìch slovech na nì dechl a øekl jim. „Pøijmìte Ducha svatého. Komu odpustíte høíchy, tomu jsou odpuštìny, komu je neodpustíte, tomu odpuštìny nejsou.“
Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti uèedníkù, nebyl s nimi, kdy¾ Je¾íš pøišel. Ostatní uèedníci mu øekli: „Vidìli jsme Pána.“ Odpovìdìl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po høebech a dokud nevlo¾ím do nich svùj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvìøím.“
Osmého dne potom byli uèedníci opìt uvnitø a Tomáš s nimi. Aè byly dveøe zavøeny, Je¾íš pøišel, postavil se doprostøed a øekl: „Pokoj vám.“ Potom øekl Tomášovi: „Polo¾ svùj prst sem, pohleï na mé ruce a vlo¾ svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a vìø!“ Tomáš mu odpovìdìl: „Mùj Pán a mùj Bùh.“ Je¾íš mu øekl: „®e jsi mì vidìl, vìøíš. Blahoslavení, kteøí nevidìli a uvìøili.“
První dovìtek Ještì mnoho jiných znamení uèinil Je¾íš pøed oèima uèedníkù, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste vìøili, ¾e Je¾íš je Kristus, Syn Bo¾í, a abyste vìøíce mìli ¾ivot v jeho jménu.
Druhý dovìtek evangelia To je ten uèedník, který vydává svìdectví o tìchto vìcech a který je zapsal; a my víme, ¾e jeho svìdectví je pravdivé. Je ještì mnoho jiného, co Je¾íš uèinil; kdyby se mìlo všechno dopodrobna vypsat, myslím, ¾e by celý svìt nemìl dost místa pro knihy o tom napsané.
