BIBLE, NOVÝ ZÁKON – 1 Úvod k nahlédnutí do Nového zákona jsem zvolila z pera Slavomíra Ravika, z jeho oblíbených Biblických pøíbìhù:
STARÝ A NOVÝ ZÁKON; jde o dvì díla, která tvoøí celek, a pøece je ka¾dé z nich principiálnì odlišné. Starý zákon zahrnuje dìjiny Izraele po dobu pøibli¾nì ètyø tisíc let, z nich¾ bylo detailnì zpracováno pøibli¾nì pùldruhého tisíciletí. Velká historie velkého národa. Sled knih, které a sebe navazují jen volnì a nìkdy na sebe nenavazují vùbec. Na druhé stranì Nový zákon pøedstavuje kompaktnìjší celek – jsou to ètyøi evangelia, svým zpùsobem popisy Je¾íšova pùsobení na této zemi. Pak skutky apoštolské, dìje první církve po smrti Kristovì. 21 dopisù, z nich¾ vìtšinu církevním obcím napsal svatý Pavel. A koneènì Zjevení svatého Jana, obraz apokalyptické zkázy, která èeká nejprve Jeruzalém, nakonec celý svìt. Zatímco Starý zákon byl dìjinami, Nový zákon, popisující nepatrný èasový úsek, je spíše dramatem.
O Je¾íšovi psali anebo se zmínili mnozí. Své svìdectví podal Je¾íšùv souèasník, ¾idovský dìjepisec Josef Flavius, øímský historik Tacitus, ¾ivotopisec osudù 12. císaøù Suetonius Tranquillus, ale také ¾idovský Talmud. Základními díly jsou však pøece jen evangelia obsa¾ená v Novém zákonì, která musíme prostudovat, chceme-li se orientovat ve svìtodìjné historické zvìsti, ji¾ na naši zemi pøed dvìma tisícovkami let pøinesl Je¾íš. Jejich nesmírnou cenou je dùvìryhodnost. Pøinejmenším dva ze ètyø autorù, toti¾ Jan a Matouš, patøili k okruhu nejbli¾ších dvanácti Je¾íšových uèedníkù. Marek se pohyboval v širším okruhu Je¾íšových ctitelù ještì jako chlapec. Pak následoval hlavu apoštolù, Petra na jeho cestách a zajisté sesbíral všechny informace, které Petr nastøádal ve své pamìti. A ètvrtý, Lukáš, zase následoval Pavla, který znal mnoho, ne-li z první, tedy pøinejmenším z druhé ruky. Nìkdy se hovoøívá ještì o nepsaném „pátém“ evangeliu. Za toto páté evangelium se poèítá návštìva Izraele, Je¾íšova operaèního prostoru. Také za nìj pokládají turínské plátno, pohøební rubáš, do nìj¾ zavinuli po smrti Je¾íšovo zmuèené tìlo. Plátno dodnes uchovává otisk postavy vysoké 180 centimetrù, tedy na svou dobu opravdu vysoké bytosti, která se minimálnì o dvacet centimetrù tyèila nad dobový výškový prùmìr. Mrtvý nesl stopy bièování, korunování trním a jeho tìlo bylo pokryto podlitinami i v oblièeji.
Jinak je tøeba hned úvodem vysvìtlit, ¾e slovo evangelium pochází z øeètiny a znamenalo pùvodnì odmìnu poslovi, který pøinesl dobré zprávy. Nakonec se zaèalo evangelium øíkat také samotné dobré, radostné zvìsti. A tak bychom mìli evangelia chápat i my dnes.
Evangelia však nesmíme pova¾ovat za detailní ¾ivotopisná líèení, která vydávají svìdectví o ka¾dém roce ¾ivota. Nedovídáme se nic o Je¾íšovì podobì, o jeho vlasech nebo barvì oèí. Èteme-li je však, spíše tušíme, jakým pohledem se tyto oèi dívaly na náš svìt a na lidi kolem. Nezapomeòme, ¾e zhruba z tøiatøiceti let Je¾íšova ¾ivota je devìt desetin doslova skryto v temnotách. Všechno nepodstatné je vypuštìno. Nevíme, co Je¾íš dìlal tøicet let, spíše jen tušíme, ¾e se vyuèil øemeslu svého pìstouna, tedy tesaøinì. Nevíme nic o jeho pøátelích. Josef, který Je¾íše vychovával, na stránkách evangelií vùbec nepromluví. A Panna Maria se ozve naposledy v Káni Galilejské, tedy na samém poèátku Je¾íšova pùsobení.
Je¾íš se nám prostì ze ètveøice vyprávìní vynoøí jako hotová osobnost s pøipraveným programem. Cítíme, ¾e dr¾í sled událostí od první chvíle – a¾ po smrt na bøevnu køí¾e – v rukou. Nebyla to doba dlouhá. Jsou biblisté, kteøí tvrdí, ¾e Je¾íš pùsobil snad jen jeden rok – nejdéle však tøi roky. A tak jestli¾e Starý zákon je plný postav a historických událostí, tady jde èasto o Je¾íšùv monolog, nìkdy dialog, zapisovaný narychlo do lidské pamìti. Od velkých scén pøechází Bible najednou k drobnopisu. Místo historických epoch vystupuje detail.
Stojí za zaznamenání, ¾e evangelisté pracovali preciznì. I kdy¾ ka¾dý mìl ponìkud jiný rukopis, stì¾ejní události, spojené zejména s justièní vra¾dou Je¾íše, jsou líèeny shodnì. Evangelisté podávají pøesný obraz o reáliích své doby, zrcadlí na stránkách svých spisù mocenské uspoøádání v palestinských konèinách. Jsou tu i pøesné topografické údaje. To všechno však není nejpodstatnìjší. Hlavní zásluhou evangelistù je to, ¾e zapsali Je¾íšova slova, paradoxy, které tato jedineèná osobnost pøinesla na náš svìt. Èlovìk v Je¾íšovì uèení dostává novou cenu. Lidé se dovídají, ¾e kráde¾í nezbohatnou, ¾e almu¾nou naopak nezchudnou, ¾e vra¾da otøese vesmírem…
Teologové se èasem pøeli o míru, jakou evangeliím pøispìli ètyøi evangelisté, a o díl, který skýtala bo¾ská inspirace. Svatý Augustin ji¾ na pøelomu 4. a 5. století charakterizoval pomìr obou zdrojù evangelií velmi výsti¾nì. „Odva¾uji se øíci“, napsal, „¾e napøíklad evangelista Jan neøekl vìci, jak pøesnì jsou, ale tak, jak mohl, proto¾e byl èlovìk mluvící z Boha, sice inspirovaným, ale pøece jen èlovìkem. Proto¾e byl inspirovaný, øekl nìco; kdyby nebyl inspirovaný, nebyl by øekl nic. A tak øekl jen, co mohl èlovìk øíci.“
A ještì jedna podrobnost stojí za zmínku – otevøenost pisatelù. ®ádná svìtská skupina, která aspiruje na duchovní a mocenské ovládnutí svìta, by si nedovolila tak pravdivé vyznání svých chyb, tì¾kopádností, omylù a váhání, jak to uèinili evangelisté. Pøiznali se k zradì Petra, nezamlèeli, ¾e se v kritickém okam¾iku rozprchli jako vrabci. Pod køí¾ s umírajícím Kristem pøišel jediný – Jan.
Dodejme citací ze samotné Bible, ¾e øecké slovo evangelium v køes»anském prostøedí nabylo zvláštního významu. První køes»ané je ještì pøed napsáním nejstarších NZ spisù pou¾ili pro svìdectví o Je¾íši Kristu, pøedevším o tom, ¾e jeho ¾ivot neskonèil potupnou smrtí: Kristus vstal z mrtvých a byl vyvýšen. Spisy o Je¾íšovì vystoupení, které jeho vzkøíšením teprve vrcholí, zaèaly být oznaèovány jako evangelium a¾ v polovinì druhého století. V Novém zákonì se tedy slovo evangelium všude vztahuje na ústní zvìst: pøedevším na zvìst o Je¾íšovì vzkøíšení.
Pøi èetbì evangelií mìjme na mysli, ¾e dùvodem k jejich sepsání byla zkušenost s ¾ivým Kristem, který je uprostøed církve pøítomen v jejím zvìstování i ve svátostech. Tato zkušenost ovlivnila i literární podobu evangelií a jejich zpùsob vyjadøování. Nejde v nich jen o popis událostí, i kdy¾ evangelijní vyprávìní má historický základ. Zvláštní literární formy, které evangelisté pou¾ívají, mají naznaèit, ¾e to, èeho se jejich vyprávìní týká, pøesahuje bì¾nou zkušenost.
