Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek ©tìpán,
zítra ®aneta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Mùj táta a já

Pøed èasem jsem otevøela knihu Významné osobnosti Rychnova nad Knì¾nou. Pod poøadovým èíslem 639 jsem tam nalezla jméno Otakar Šorš. Byl to mùj otec a já se vás teï s ním pokusím seznámit.

Mùj táta byl krásnej chlap. Pocházel z Týna nad Vltavou a jeho pøedkové byli voraøi. Pøesnì takoví, jak je známe z filmù pro pamìtníky. Mùj dìdeèek, tátùv tatínek, mìl z poloviny italskou krev. Stejnì jako jeho sestry, mé pratety. Byly to fortelné øeznice a vlastnily v Týnì pøi øeznictví i hospodu.

Dìdeèek se jmenoval Petr Šorš. Byl strá¾mistrem v Doudlebách nad Orlicí. Pro své krásné, hluboké modré oèi dostal pøízvisko „strá¾mistr Panenka“. Krásné oèi se staly osudnými mé babièce Karolínì. Pocházela z Kostelce nad Orlicí. Byla to šikovná modistka, známá pro své aran¾érské kreace všem panièkám ve mìstì i okolí. Mladému strá¾mistrovi skromná, jemná, pracovitá a výtvarnì velice nadaná dívka uèarovala. Obdivoval její fantazii, vkus a zruènost tak upøímnì, ¾e s ní zanedlouho spojil svùj ¾ivot.
Jejich man¾elství bylo š»astné. Usadili se ve Straèovì u Nechanic. Pøivedli na svìt osm dìtí, z nich¾ nejmladší byl mùj tatínek Otakar.

„Otáèek“ zdìdil po mamince výtvarné vlohy a aè byl z rodiny, která zrovna nepatøila mezi pøíliš majetné, vystudoval reálku v Kostelci nad Orlicí. Po maturitì se dobrovolnì pøihlásil do Èeskoslovenských legií. Bojoval na Italské frontì. V legionáøské uniformì mu to velmi slušelo. V bojích První svìtové války získal mnoho ¾ivotních zkušeností jak v zákopech, tak coby, ranìný ve vojenském špitále. Po válce se pøihlásil na malíøskou akademii v Praze a stal se ¾ákem nároèného a pøísného profesora Maxe Švabinského.

Bìhem studií se tak dlouho rozhlí¾el po krásách hlavního mìsta, a¾ se zhlédl v mojí mamince. Vìra Štemberková tehdy studovala na pra¾ské konzervatoøi klavírní hru a také chodila na kresbu a malbu do soukromého ateliéru k panu profesoru Ebertovi. Oba nadšenci posedlí múzami se nemohli minout.

Táta si pøinesl na svìt lásku k pøírodì. Plaval, rybaøil, byl výborný støelec a lovec. Jako potomek voraøù miloval vodu. Dùslednì se vyhýbal spoleènosti. Spoleènost ho pøímo dìsila. Kdy¾ nìkdy pøece musel pøijít mezi lidi, nedopadalo to dobøe. Jednou pøerazil deštník o školního inspektora, jindy kdy¾ chtìl vytáhnout z pøíkopu opilce, aby nezmrznul, opilec se na nìj podrá¾dìnì oboøil slovy: „No dovolte!“

Samotáøství mìla maminka tatínkovi celý ¾ivot za zlé. On se jen smál. Oslovoval ji „Vìøíèku“ a maloval ji ve všech polohách. V korálích, jak se èeše pøed zrcadlem, jak ète, jak spí. Celý ¾ivot ji miloval. Oba mìli rádi Orlické hory a nejradìji Antonínovo údolí. Sedávali uprostøed øíèky Bìlé na oblíbených balvanech, táta vlastnoruènì vyhloubil v jednom místì dno a vyrobil tak sedm metrù dlouhé koupalištì, kde se dalo udìlat pár temp. Èlenové rodiny, srnky, jeleni, zajíci, je¾ci, ¾áby, u¾ovky, ještìrky a ptactvo nebeské ho jinak nevidìli ne¾ v plavkách s legionáøským kloboukem na hlavì a s paletou v ruce. Cítil se tak spokojen, s výjimkou toho, kdy¾ našel v lese spoustu høibù a nemìl je v èem odnést do chalupy.

Jako zaèínající malíø a sochaø pøijal místo profesora kreslení na Slovensku jak bylo tehdy zvykem. Uèil v Chustu a v Prešovì, pozdìji na gymnáziu v Jihlavì. V Brnì, kde pracoval pro výstavnictví, vysochal sedm obrovských bílých slonù, maloval barevné rajky a pávy. Na autorských výstavách pøedvádìl návštìvníkùm portréty, krajiny, kolotoèe, chalupy a samozøejmì øeku.

Moje maminka si po dlouhá léta nepøála mít dìti, a¾ si mì jednou v èervenci táta prosadil. V balkónovém pokoji za pøítomnosti kachlových kamen, starobylé skøínì, stojanu na umyvadlo s mramorovou deskou a krabicemi plnými kreseb vyrovnanými podél stìny. Vše vypadalo na pohodový ¾ivot, jenom¾e osud rozhodl jinak. Jednoho deštivého dne šel mùj tatínek v Bratislavì po chodníku a náhle, zèistajasna, nebyl schopen pøekroèit jednu z lou¾í. Zùstal nad ní stát a od té chvíle u¾ nikdy neudìlal ani krok. Ochrnul na obì nohy. Odvezli ho do místní nemocnice. Diagnóza znìla: skleróza multiplex.
(Mimochodem - bývalá hereèka a pozdìji velvyslankynì USA v Èeské republice, paní Shirley Temple, shroma¾ïovala po celém svìtì finance na výzkum léèby této zákeøné choroby, kterou trpìl také i její man¾el.)

 

Z Bratislavy tatínka poslali nákladním vlakem na rychnovské nádra¾í. Pro maminku to byla hrozná rána. Peèovala právì o mojí babièku, kterou tìsnì pøed tím pøivezli z nemocnice, ochrnutou na pùl tìla po záchvatu mozkové mrtvice. Mnì byl rok a pùl.

Chudák táta si vyèítal, ¾e maminku zklamal. Maminka ale nikdy ani na vteøinu nedala najevo, ¾e by jí byl na obtí¾ a celých dalších jedenáct let se o nìj peèlivì starala.
Zatímco tátové ostatních dìtí s nimi chodili na procházky, ten mùj nikdy nemohl. Le¾el na posteli, èetl, studoval odborné knihy, a pak mi o všem, co se dozvìdìl, vyprávìl. Navzdory svému osudu byl veselý. Mìl velký smysl pro humor. Maminku, která uèila hru na klavír, aby nás u¾ivila a èasto si nevìdìla se ¾ivotem rady, posiloval svou laskavou a stateènou povahou. Sna¾il se, abych ani já jeho nemocí netrpìla. Chtìl ze mne mít silnou, samostatnou, bájeènou holku, kdy¾ u¾ jsem nebyla kluk. Øíkával mi „Skøete“ v tom nejnì¾nìjším slova smyslu. Vedli jsme souboje. Mìl v rukou velkou sílu. Byla pro nìj hraèka vyzvednout mì málem a¾ ke stropu.

Televize ještì tenkrát nebyla. Zato jsme doma v¾dy dr¾eli èernou hodinku. Kolem šesté veèer vyprovodila maminka posledního ¾áka, zavøela klaviaturu a pøišla do pokoje, kde u¾ jsme ji èekali. Sedla si za stùl a loupala nám jablka ze sadu, který jsme tehdy ještì mìli. Lustr zùstal zhasnutý, vnímali jsme stmívání. Ka¾dý obyvatel domu mìl u stolu svou ¾idli. Jeden po druhém vypravovali, co ten den za¾ili. Tehdy byly zimní podveèery krásné. Tìšila jsem se na nì a zøejmì mne oslovují dodnes.
Také jsme zpívali písnièky. Táta vojenské, legionáøské, v jedné tóninì. Nemìl hudební sluch. Maminka - muzikantka si zacpávala uši, zatím co já se k tátovi v¾dycky pøidala. Hulákali jsme spolu:
D¾eneral Kadornal, vole tria stýno,
dá to per soldáty, kaštany a fíky,
Bumbáèi: ababababababám.


Kdy¾ maminka nenašla nic, co by po nás hodila, pøidávali jsme druhou sloku
Stamatyna brodo, mezo d¾ornonoki,
stasera skatulety, dopo makaróny
Bumbáèi: ababababababám


To u¾ nám maminka urychlenì vrazila ka¾dého do pusy „housátko“ z jablka, aby bylo chvíli ticho. Ještì strašlivìji však maminka trpìla, kdy¾ nás navštívil tatínkùv starší bratr Karel, bývalý legionáø v Rusku. To pak oba bratøi spoleènì vyøvávali následující píseò:
Molodyje rybolovci rybu lovili,
haj laj lalalaj rybu lovili,
nebyla to ryba šèuka, bylo to di»á,
haj laj lalalaj bylo to di»ááá.

Èas je vytrvalý chodec a neumí odpoèívat. Nikdy se nezastaví. Rok za rokem jsem tak sedávala u pracovního stolu vedle táty. On na pojízdném vozíèku, já na vysoké ¾idli. Kreslili jsme.

Bylo mi šest, kdy¾ byla pro ¾áky prvních tøíd obecných škol vyhlášena mezinárodní výtvarná soutì¾. Má práce, stínítko na lampu, obletìla tehdy celý svìt. Táta mìl z mého prvního malíøského úspìchu velikou radost. Doèkal se i mé první samostatné výstavy, kterou z mých kreseb uspoøádal pan profesor Borùvka na gymnáziu v Rychnovì. Osobnì se jí zúèastnit nemohl, ale vidìl mé práce doma a pak na celkové fotografii. Tenkrát byl na mì pyšný.

Kdy¾ mi bylo tøináct, tátova nemoc se zhoršila a on zemøel. Maminka mì utìšovala, ¾e to bylo pro nìj vysvobození. To se tak øíká.
Za¾ila jsem velikou bolest. Mùj táta mi chybí dodnes. Vidìl ve mnì spíš kluka, který s ním za všech okolností táhne za jeden provaz. Nemohla jsem ho zklamat. Na maminèino pøání jsem se sice stala støedoškolskou profesorkou, ale po výtvarném studiu na další vysoké škole se u¾ více ne¾ dvacet let vìnuji pouze grafice a malíøství.

 

Èasto mì napadlo, jestli se táta díval, kdy¾ mi pan profesor Cyril Bouda psal výbornì do indexu. Strašnì mì mrzelo, ¾e nemohl být na mé první samostatné výstavì v Galerii Èeskoslovenského spisovatele na Národní tøídì v Praze a na ¾ádné z tìch desítek dalších.
Asi by ho potìšilo, ¾e moji tahací panáci zdobí Èeskoslovenský pavilón na Mezinárodní výstavì dìtské knihy v italské Bologni. Jak ráda bych byla, kdyby si mohl prolistovat knihy, které jsem ilustrovala, prohlédnout si moje grafické listy a perokresby.
Jak by asi pro¾íval svìtovou premiéru muzikálu Zvonokosy v pra¾ském Hudebním divadle v Karlínì, na jeho¾ jevišti jsme se spoleènì s man¾elem Petrem Markovem dìkovali aplaudujícímu publiku? Mùj mu¾ jako autor libreta a textù písní, já coby výtvarnice kostýmù.
(Stáli jsme tam tenkrát v dobré spoleènosti - s hudebním skladatelem Jindøichem Brabcem, dirigentem Vladimírem Raškou, re¾isérem Richardem Mihulou a malíøem Radkem Pilaøem, autorem scény. A samozøejmì s herci.)
Mìla jsem na sobì dlouhé èerné šaty z Portugalska se závojem pošitým zlatými flitry. Kdy¾ mì v nich maminka potkala ve foyer, spráskla ruce a zhodnotila mùj zjev: „Vypadáš pøíšernì!“ Myslím, ¾e táta by s ní tehdy výjimeènì nesouhlasil.

Jednou jsem na pùdì našla jeho sochaøské špachtle. Zatou¾ila jsem je pou¾ít. A pak se opravdu naskytla pøíle¾itost. Opravovali jsme tehdy fasádu naší vily a já mohla vyu¾ít u¾ postavené lešení. Na východním štítì obráceném do zahrady jsem vymodelovala více ne¾ dvoumetrový reliéf okøídlené Múzy.
(Inspiroval mì k tomu kreslený film „Viva Apollinaire“, který jsem nedlouho pøedtím dokonèila.)

Múza na naší fasádì rozpíná svá motýlí køídla dodnes. Na pozdrav tátovi. Vzkazuje mu, ¾e je tu stále doma a ¾e ho mám ráda.
 
Ludmila Lojdová

* * *
Fotografie https://www.bustle.com https://zenysro.cz/ https://dvojka.rozhlas.cz
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 31.10.2022  13:40
 Datum
Jméno
Téma
 31.10.  13:40 Javùrková
 23.10.  20:50 Evussa
 23.10.  16:59 Eva Støí¾ovská
 23.10.  10:38 Vesuviana
 23.10.  10:36 von
 23.10.  07:55 Pøemek
 23.10.  01:41 olga janíèková