POVÍDAÈKY (16) Lidi to tak chtìj!
Na okraji Prahy, vedle putyky U dvou nervù, má boudu zelináø.
Prohlí¾ím jeho nabídku - hle dvoje meruòky: jedny z Italie za 29 Kè, druhé ze Španìlska za 32 Kè. Obojí stejnì pìkné.
Ptám se bodrého zelináøe na rozdíl v tom ovoci? A on praví upøímnì: „Pani, vy ste sympatická, vám to povim . Lidi to tak chtìj!“
Ptám se dál, odkud jsou ty borùvky? A zelináø: “ Ty sou z Horní Dolní.“
Nedalo se odolat, koupila jsem to všechno. A proè ¾e jsou italské meruòky levnìjší ne¾ španìlské? No pøece proto, ¾e je to z Italie ke „Dvìma nervùm“ blí¾!
(Moji milí, ceny jsou z roku 2005!)
Obyèejný den
Musím vypadat nìjak obzvláš» hloupì, ¾e mì èasto oslovují prùzkumníci veøejného mínìní. U Alberta oslovil mì peèlivì obleèený staøík, poté mì doprovázel mezi regály a polo¾il mi pøi tom asi tøicet otázek. Všechny se týkaly mé spokojenosti s firmou Albert.
Odpovídala jsem vlídnì, trpìlivì a pravdivì, proto¾e já pøece nikam nespìchám.
Pozdìji v lékárnì jsem nerada shodila reklamní tabuli s letáèky o tom,
jak i ve stáøí si mù¾u zachovat duševní svì¾est. U øezníka koupila jsem praseèí ocásky.
Doma mì radostnì pøivítal mùj slepý pejsek. Vyvedla jsem ho na louku plnou ¾lutých pampelišek a psích hovínek. Podél cesty kvetly bílé trnky. Cestou domù sbírala jsem oblázky a sotva jsme došli,
zaèalo lejt jako z konve. Veèer jsme oba spokojenì okusovali praseèí ocásky. Nejlíp je doma.
Na poštì
U okénka na poštì stál ve frontì pøede mnou mu¾íèek fousáèek, celej køivej a jako pošramocenej. V ruce dr¾el tašku s oznaèením POŠTA, tahal z ní obálky a vykøikoval: „Jak to mù¾u doruèit, kdy¾ tam néni adresa?“
Paní za pøepá¾kou ho klidnila: „Máte tam péóbox!“
Ale on na to: „Ale méno tam néni! Méno!“
Otoèil se na mne a øekl omluvnì: „Strpení strpení, to nejni jen tak, voni píšou bez adresy!“ Povídám mu chlácholivì: „Ale já nikam nespìchám!“
Tu on vykøikl zoufale: „Jé¾iš, to ste jediná v týdle republice, kdo nespìchá!“
Obyèejný den
Na poštì