Máme rádi zvíøata, zvíøata, zvíøata,
Proto¾e jsou chlupatá a mají hebkou srst.
V zoologické zahradì, zahradì, zahradì
Nehlaïte lva po bradì, ukousne vám prst.
Není tomu dávno, co na stránkách našeho magazínu probíhal úspìšný seriál „Mezi nebem a zemí“, do kterého jste pøispívali svými pøíbìhy. A tak tomu je i nyní u nové série "Máme rádi zvíøata...". Jak bude dlouho trvat, bude zále¾et jen na vás tím, ¾e se rozpomínáte a budete nám posílat své pøíbìhy. Nebude se jednat o odborné texty, ale jen o veselé i neveselé pøíbìhy o zvíøátkách a zvíøatech kolem vás.
Zde je další váš pøíspìvek…
Lump
Mùj pán je velký a dobrý jako dùm. Jako náš dùm, ve kterém tiše pøedou kachlová kamna, dùm obklopený vysokým lesem, mohutnými smrky, jejich¾ vršky se houfnì procházejí oblohou. Stál jsem a díval se na nì, jak pochodují sem a tam.
Klaply dveøe.
To je pán. Bì¾el jsem k nìmu jako vítr, skákal jsem radostí, sna¾il se ho alespoò chòapnout za ruku.
No tak, Lumpíku, lehni! Poruèil naoko pøísnì a podrbal mì za ušima.
Vidìl jsem, ¾e má na zádech batoh, ¾e má namíøeno do mìsta.
Rozbìhl jsem se vysokou trávou k lávce, a ne¾ pøišel pán, pøebìhl jsem ji tam a zpátky a zase tam, pak jsem utíkal cestou do kopce, ohlédl se k našemu domu s vysokými úzkými okny, v nich¾ se zrcadlí jenom les. Potom jsem popobìhl k prvnímu dubu.
Teï u¾ jsi pašák, ale pamatuješ, jak jsem tì našel? Tenkrát jsi mìl u¾ namále, øekl.
Podíval jsem se mu do oèí a být doma, vyskoèil bych k nìmu na lavici a polo¾il si mu hlavu na rameno. Rázem jsem si na tu dobu vzpomnìl. V tu chvíli se vrátily studené dny, noci, které nešetøily deštìm, vzápìtí po tom co mého bývalého pána odvezli do nemocnice, odkud se u¾ nevrátil. Nejdøív jsem byl smutný, pak i hladový a nakonec jsem se ještì necítil ve své kù¾i. V nìkteré vsi mnì dìti hodily zbytek svaèiny, ale od všech domù mì dospìlí odhánìli. Copak s toulavým psem? Øíkali. K našemu prázdnému domu jsem se nevrátil. Svého pána jsem nikde nenašel. Navíc hlad a únava. Nevìdìl jsem kudy kam.
Po cestì pøicházel neznámý mu¾. Chtìl jsem utéct, ale nemohl jsem vstát, opustily mì síly. Pán se u mì zastavil. Copak tady dìláš? Zeptal se, a kdy¾ jsem jen slabounce zakòuèel, sklonil se nade mnou a øekl: v¾dy» ty jsi nemocný. Strèil mì do ruksaku a odnesl do toho velkého domu s úzkými okny, dal mnì na¾rat a odnesl k doktorovi. Kdy¾ jsem se uzdravil, zavolal: Lumpe, Lumpíku, ode dneška jsi Lump, rozumíš? A já jsem mu samou radostí olízl oblièej. To staèí, staèí, ohradil se pán.
Od té doby jsem mìl nového pána, poka¾dé kdy¾ šel do mìsta, jsem ho vyprovázel. Sotva jsme vyšli na kopec, na zaèátek dlouhé dubové aleje, dr¾el jsem se mu u nohy. Na konci lesa, kde zaèínala pole, kde uhýbala cesta k silnici, se v¾dycky pán zastavil a øekl: dál se mnou nemù¾eš. A já jsem se otoèil a pádil rovnou domù.
Jen jednou jsem ho neposlechl a to tehdy, kdy¾ jel do Prahy. Kradl jsem se za ním a¾ do mìsta. Dr¾el jsem se vzadu, v patøièné vzdálenosti, pøikrèoval se v pøíkopech, tak¾e si mì pán nevšiml. Ani nepostøehl, ¾e jsem za ním vklouzl do autobusu. Sedl si pod zadní sedadlo a autobus se rozjel. Na první zastávce lidi vystupovali, ale mùj pán sedìl dál. Autobus se kolébal, spokojenì bruèel a bylo v nìm teplíèko jako doma za kamny. Pøitiskl jsem pánovi èumák noze, a to byla chyba. Pán se zdìsil a na první zastávce mì z autobusu vyhodil. Pøikázal mi vrátit se okam¾itì domù. Cesta tenkrát nemìla konce. Tìch vesnic, tìch polí! Kdy¾ se pán veèer vracel, bì¾el jsem mu naproti jako obyèejnì a tam, kde konèil les, jsem ho vyhlí¾el. Kdy¾ odboèil ze silnice na naši cestu, zaèal jsem štìkat, pobíhat, vyskakovat. No tak, Lumpíku, lehni! Øekl pán pøísnì, a pøitom mi dobrácky cuchal srst.
Koruny velikánù se dotýkaly mrakù, o nìco se s nimi jistì pøely, kdy¾ tak šumìly, ale já jsem jim nerozumìl, snad ani mùj pán ne, proto¾e mi o tom nikdy neøekl ani slovo. A to mi vyprávìl skoro o všem. Jak pro nìj zešedl svìt, kdy¾ mu zemøela ¾ena, jak si teï u¾ zvykl. Seznamoval mì, kdy pøijde velká voda a musíme podepøít lávku, kdy napadne sníh a naplníme krmelec, kde hnízdí párek vlaštovek, kam pùjdeme na høiby.
Pozor! Nìkdo jde! Zaštìkal jsem.
No tak, nech toho, napomenul mì pán.
Z lesa vyšel menší chlapík, pøes rameno pušku, ale pravý myslivec to nebyl. Toho poznám podle kabátu. A rovnou si to namíøil k pánovi: Tak jakou, Karle?
Nevìdìl jsem, naè se ptá, ale mùj pán nazvedl èepici a øekl: Dobrou.
Zase máš toho ïábla s sebou? Nelíbí se mi, kdy¾ bìhá po lese.
Kdyby vedle mne nestál mùj pán, skoèil bych po nìm a párkrát ho sekl. Takhle jsem na nìj jen vycenil zuby.
On mi pøesto zaboøil ruku do ko¾ichu na høbetì. Ohnal jsem se po nìm a zlostnì zavrèel.
Líbí se mi, øekl. Víš co, Karle, prodej mi ho.
Zachvìl jsem se. Ne! To mùj pán nemù¾e udìlat!
Taky se tomu jen zasmál.
Ale chlapík sáhl do penì¾enky a podával pánovi bankovku: Tady máš a je mùj.
Srdce se mi zastavilo. Jestli mì koupí, stejnì mu uteèu.
Jen si ji schovej, psa neprodám.
Zdá se ti to málo? Dám jednou tolik. Tisíc korun je slušná èástka za psa, ne? Ber, dokud dávám.
Pøitiskl jsem se pánovi k noze a zaboøil mu èumák do nohavice. Pak jsem ho zaèal chytat zuby za kabát, za ruku jako tenkrát v zimì, kdy jsem ho našel u cesty v polích v bezvìdomí. Uklouzl po náledí a zranil se na hlavì o kámen. Štìkal jsem, olizoval mu tváø, tak dlouho jsem na nìj dorá¾el, a¾ se probral.
Pán odstrèil ruku s penìzi. U¾ jsem øekl, ¾e z toho nic nebude. Víc mi s takovým návrhem nechoï!
Chlapík zastrèil bankovky do kapsy. Jak chceš, vyštìkl. A varuju tì! Bìda, jak ho uvidím bì¾et po lese samotného.
Ty prevíte! Ulevil si pán.
Pokraèovali jsme v cestì. Pán mlèel a já se od nìho nehnul na krok. Tam kde do aleje svítalo z polí, mì pán pohladil. Lumpíku, vra» se domù a nechoï mi naproti. Dneska zùstaneš doma, rozumíš? Schlípnul jsem uši. No tak, buï rozumný, se mnou jít nemù¾eš.
Myslel jsem si o tom své. Pán odcházel a já jsem se za ním smutnì díval. Poøád jsem myslel na chlapíka s penìzi, na jeho ostrý tón øeèi a dostal jsem strach. Rozbìhl jsem se za pánem. Krèil jsem se za køovisky. U¾ jsem ho témìø dobíhal, kdy se pán zastavil a køikl: Lumpe, co to má znamenat? Jedeš domù!
Tentokrát se zlobil doopravdy. Nezbývalo mi, ne¾ se otoèit k domovu. Obèas jsem se ohlédl, ale pán mi pøi ka¾dém mém zaváhání pohrozil. Dobìhl jsem a¾ k našemu domu s úzkými okny, ve kterých se zrcadlil jen les. Kdy¾ jsem pøebíhal lávku pøes titìrný potùèek, pøipomnìl mi ten lesklý nevinný hádek neèekanou jarní povodeò. Snìhy tály a voda se valila vrchovatì korytem. Huèela, vzpínala se v bøezích a brala s sebou, co jí pøišlo do cesty. Jakmile to pán spatøil, vysvlékl se do trenýrek a šel lávce na pomoc. Voda mu sahala po pás, bodala ho ledovými jehlièkami, podrá¾ela mu nohy. Bìhal jsem po bøehu pøipraven pro nìho do proudu skoèit. Nebylo tøeba. Pán byl silnìjší ne¾ proud. Podepøená lávka náporu vody odolala, jen pán se pomalu do léta zotavoval ze zápalu plic.
Lehl jsem si na práh našeho domu a lehce si zdøíml. Slyšel jsem koèku Micku protáhnout se oknem, kopýtka kolouška Jelínka, jak si vykraèuje ke korýtku pod okno. U¾ se pán vrací, napadlo mi. Je èas vyrazit mu naproti. Probìhl jsem vysokou trávou k lávce, vzhùru na kopec. Nedoèkavì jsem upaloval naší alejí. Koruny dubù velikánù se dotýkaly v oblouku tunelu. Vìdìl jsem, ¾e v tom chrámu zelenì a ptaèího zpìvu se mi nemù¾e nic stát. Bì¾el jsem bez obav, s vìtrem o závod. Letìl jsem jako šíp. Nic jsem nedal na pánova slova, ¾e nedoèkavost mù¾e být stejnì krásná jako zrádná.
Lesem tøeskl výstøel.
Zahryzl se mi do boku. Rázem pod»al všechny smrky i staleté duby, zvedl je k obloze a roztoèil je jako kolotoè. Chtìl jsem bì¾et dál, ale i cesta se zvedla, víøila vysoko nade mnou a nohy mì pøestaly poslouchat. Chtìl jsem zaštìkat, ale svùj hlas jsem nepoznal. Ozvalo se jen slabé zakòuèení. Svalil jsem se a vidìl jsem, ¾e stromy ztrácejí rotaci, houfují se a ubírají do dálky. Odnìkud spadla mlha.
Zùstal jsem le¾et na cestì a byl jsem rád, ¾e alespoò ona se mi neztratila, proto¾e po ní pøijde z mìsta mùj pán. U¾ je blízko, za ohybem, spìchá, kabát rozepnutý a co nevidìt se nade mnou skloní: tak pojï, Lumpíku, kamaráde, øekne, svlékne kabát, zabalí mì do nìj a odnese do našeho velkého dobrého domu.
Máme rádi zvíøata… (8)
