„Jára Cimrman se zrodil v den, kdy byl objeven. Dokud o nìm nikdo nevìdìl, neexistoval. Dnes jeho jméno rozezní alespoò v Èechách tu chudší, tu bohatší hru pøedstav a pocitù, co¾ zpùsobuje, ¾e nìkteøí pova¾ují otázku, jak ke svému jménu pøišel, málem za nejvzrušivìjší tajemství. Akt pojmenování má zøejmì magickou moc.
…Jára Cimrman je však opravdu dobré jméno. Tvarem „Jára“ se obyèejný Jaroslav mìní v umìlce, bohéma. Tak ho tì¾ko pojmenovali nad kolébkou rodièe. Tak si patrnì po první vlastní básni zaèal øíkat sám. Pøíjmení Cimrman zapsal matrikáø nejspíš jako Zimmermann. Dospìvší vlastenec chtìl však nepochybnì jméno ryze èeské. V pøimìøeném vìku navštìvoval pravdìpodobnì školu, mohl mít sourozence, musel mít rodièe …“
Tolik úvodní text z knihy „Divadlo Járy Cimrmana“ coby dùkaz o pùvodu, vlastenectví a èešství velikána.
Urèit rok Cimrmanova narození není vùbec snadné. Jára, po matce Rakušan a po otci Èech, zapadlý po první svìtové válce, pro¾il plodný ¾ivot. Díky matrikáøi IV. vídeòské farnosti Franzi Huschovi nelze dodnes s jistotou tvrdit, zda se man¾elùm Marlen a Leopoldovi Cimrmanovým narodil synek v mrazivé noci roku 1857, 1864, 1867 nebo 1887. Podle matrikáøova nejistého rukopisu bychom mohli pøipustit i rok 1888. Mohli bychom si tedy ještì pøipomínat (dle zvoleného roku) více mo¾nostmi Cimrmanovo narození, stejnì tak i v roce pøíštím.A to, pøiznejme si, se jen tak nìkomu nestane!
Ke èlenùm rodiny: Vycházíme-li z fotografie (z citované knihy) malého Jarouška s rodièi a sestrou, byla tato mladší. Pozdìji se zjistilo, ¾e byla ve skuteènosti starší a ¾e Jára, jak známo, nosil zøejmì po ní do svých patnácti let dívèí šaty. Géniova údajnì tøikrát provdaná sestøenice Irma Tichá, døíve Röslerová, ještì døíve Kulièová, rozená Jebavá, naò øadu let dotírala, aby ji dostal k divadlu. Cimrman, znechucen jejím naléháním, ji zapùjèil svému švagrovi jako ¾ivou figurínu do výkladu skøínì jeho obchodu.
Potomci: Podle kroniky obce Liptákov víme, ¾e se tu Jára objevil roku 1902 a ¾e v místní lesovnì zkoušel své divadelní hry za èasté nepøítomnosti pana nadlesního Schmoranze. To zavdalo pøíèinu k pomluvám o paní nadlesní a Cimrmanovi. Jak známo, v Liptákovské kronice z roku 1904 je záznam, je¾ nasvìdèuje, ¾e potomek zde být mohl. Nepøekvapí tedy, ¾e se texty Cimrmanových her v Liptákovì našly dobøe uschovány a pøepsány úhledným ¾enským rukopisem. O dalších pøíbuzných i potomcích Járy Cimrmana prameny mlèí.
O rùzných oborech (kromì èasto zmiòovaných), do nich¾ mohl proniknout, se prameny nezmiòují. A zde si dovolím doplnit snad jedno z bílých míst v jeho ¾ivotì. V katalogu, vydaném roku 1984 ke 100. výroèí zalo¾ení Støední umìleckoprùmyslové školy v Turnovì, v èásti Absolventi roèníku 1908, jsem narazila na jméno Cimrman J. S pøihlédnutím k výše uvedeným mo¾nostem roku narození mohl na této škole Cimrman studovat a své studium roku 1908 zakonèit ve 20, 21, 31 èi 44 letech, pøípadnì v 51. roce svého vìku.
Absolutorium studia, zvláštì ve vyšším vìku, zde bylo i u geniálního Cimrmana mo¾né: do roèníkù bì¾nì pøicházeli studenti ji¾ vyuèení v nìkterém z umìleckoøemeslných oborù i mající urèitou praxi.
Ojedinìlé však je, ¾e jako jediný z roèníku má Cimrman J. uvedeno rozmezí studia 1908 – 1909. Buï mohl projít ji¾ zmínìnou mo¾ností, tj ji¾ vyuèený v oboru a znalý praxe nastoupit na školu hned do vyššího roèníku a po dvou letech studium zakonèit závìreènou zkouškou. Nebo mohl být po nástupu na školu jako øádný student hned od prvního roèníku v hlavních pøedmìtech – zlatnictví, klenotnictví, glyptika a zpracování drahokamù, doplnìné rytectvím – tak výborný, ¾e absolvoval s vynikajícími výsledky ji¾ za dva roky!
Druhá mo¾nost se zdá pro Járu pravdìpodobnìjší. Ne dosti na tom: Na plakátech a propagaèních tiskovinách k výstavám a výroèím školy se objevují v dalších letech sotva èitelné, pøesto však rozeznatelné iniciály J. C.
Lze tedy soudit, ¾e Cimrman po absolutoriu na škole zùstal v roli urèitého propagaèního pracovníka. Se svými schopnostmi mohl plnit i funkci dnešními slovy public relations.Technologie tmelení materiálù umìleckého oboru rytectví kovù ho pøivedla také k roli prostøedníka mezi profesorským sborem a studenty. Svými moderními názory a smìlými nápady posiloval sebevìdomí obou stran a pomáhal pøi jejich vzájemném stmelování. Jako první absolvent v historii školy zaèal na její pùdì tedy pùsobit pøímo, ani¾ by ji mezitím vlastními botami opustil. Zároveò tato èinnost naplòovala Járovy ambice a tmelila vlastní ¾ivotní rány.
A co více: V této dobì (dle záznamù) Cimrman oprášil staré výrazivo odborných pøedmìtù, napøíklad pro rùzné nerosty a kovy, materiály a nástroje, technologie i zpracování, stejnì jako pro koneèné umìleckoøemeslné výrobky školy. A nebyl by to on, kdyby se nesna¾il prosadit jejich u¾ívání v odborných pøedmìtech.
Nejdéle snad pøemýšlel nad výrazy Carbunculus-Granatus, které mu v Èeském ráji jako pravému vlastenci znìly stále ponìkud cize. A jako milec èeského jazyka pøišel na ojedinìlý a krásný výraz pro surový a plamenem zbarvený kámen, hustì rozesetý po kraji, který se ji¾ v té dobì hojnì u¾íval pro výzdobu šperkù a pøedmìtù na jeho škole“. Nazval ho ZRNAKOÈ, pozdìji pøipustil výraz Granát.
Proto vzdejme hold Járu Cimrmanovi, nebo» Zrnakoè se pou¾ívá do dnešních dnù.
