Marie Uchytilová, èeská sochaøka 17. 4. 1924 Kralovice – 16. 11. 1989 Praha
Marie Uchytilová byla èeská sochaøka a patøila mezi vynikající rytce medailí. Také je autorkou bust a soch, významných osobností èeské kultury. Její plastiky jsou v Èeské Skalici, ®ïáru nad Sázavou, Øíèanech nebo na Kladnì. Sochaøské portréty vytvoøila pro Martina Rù¾ka, Josefa Mouèku èi pro pra¾ského arcibiskupa Josefa Berana. Ovšem nejvýznamnìjším dílem je jednokorunová mince a sousoší lidických dìtí.
Kdy¾ na konci války, ještì jako studentka Akademie výtvarných umìní v Praze (1945-1950) se dozvìdìla, ¾e ve válce zahynuly miliony dìtí, rozhodla se vytvoøit dílo, které bude nav¾dy pøipomínat nevinné dìtské obìti. Ka¾dý den vytvoøila malou skicu dìtské hlavièky nebo postavièky.
V roce 1956 se zúèastnila soutì¾e na návrh èeskoslovenské jednokorunové mince, její návrh sice nevyhrál, ale byl vybrán. Reliéf mince vytvoøila podle fotografie dívky Bedøišky Synkové, která jako devatenáctiletá byla v roce 1955 odsouzena k osmiletému trestu vìzení, za vedení skautského oddílu. Mince se pou¾ívala bezmála tøicet let, ani¾ kdokoliv vìdìl, èí podobu v kapse èi penì¾ence nosí.
Neustále však pokraèovala ve své myšlence, vytvoøit nìco, pøipomínající mrtvé dìti ve válce. Mìla stovky návrhù a a¾ v roce 1969 ji napadlo vytvoøit památník, pøipomínající jeden konkrétní zloèin, sousoší dvaaosmdesáti lidických dìtí. Zaèala shroma¾ïovat veškerá dostupná fakta v archivech, mluvila s lidickými ¾enami. Byla pøesvìdèena, ¾e je tam mo¾né ukázat tu tragédií, kdy z jediné malé vesnice bylo i tolik dìtských obìtí. Vìøila v sílu té myšlenky a podøídila jí svùj další ¾ivot. Spoleènì se svým man¾elem sochaøem Jiøím V. Hamplem vybudovali velký atelier pro tolik plastik.
Sna¾ila se marnì zajistit finanèní prostøedky pro takovou nároènou a drahou práci. Obracela se na oficiální místa, ale úøedníci nemohli èi nechtìli pochopit, jak mù¾e tvoøit dílo bez spoleèenské objednávky. Nechápali to ani ostatní kolegové, nevidìli její nadlidské úsilí, nechápali zaujetí, ani to, ¾e to dìlá zadarmo. Byla to její rodina, pár pøátel a lidické ¾eny, které si pøály, aby pomník odlitý v bronzu byl instalován tam, kde stála jejich znièená obec. Vìnovala do toho všechny rodinné peníze a pracovala neúnavnì i 18 hodin dennì. Její dcera vzpomínala, ¾e i kdy¾ mìla pøed sebou fotku dítìte, jeho vìrnou tváø do podoby sochy nepøenesla, sna¾ila se do výrazu tváøe vtisknout své emoce. Øíkala, ¾e musí dvaaosmdesátkrát zemøít, pro¾ít si osud dítìte, aby vytvoøila jeho tváø. S odléváním soch do sádry ji pomáhal štukatér, grafik pro ni zhotovoval kresby soch z rùzných pohledù. V roce 1978 pracovala na šedesáté soše. První tøi sochy nechala na své náklady do bronzu odlít v roce 1982.
Veøejnost, díky novináøùm u nás i v cizinì se zaèala zajímat o toto monumentální dílo a pøispívat i finanènì. Vznikly dva úèty, jeden v Lidicích a druhý v kladenské bance, odkud nashromá¾dìné peníze záhadnì zmizely. K autorce se nedostala ani koruna. Navíc nebylo jisté, zda pomník bude instalován na území Památníku, chybìl souhlas obce. V lednu 1989 komise Èeského fondu výtvarného umìní, odmítla dílo pøijmout, kvùli naturalistickému pojetí a popisnému zobrazení. Ona dál pokraèovala v práci, pøesto¾e u¾ byla vá¾nì nemocná. Sádrový prach, vlhko a neustále šplhání po štaflích se na jejím zdraví dlouhodobì podepisovaly. Oboustranný zápal plic, opakované zánìty prùdušek a artróza, i to byly výsledky její dvacetileté práce.
Tøi roky kleèela, aby mohla udìlat no¾ièky dìtem. Sama ve svých zápiscích uznávala, ¾e to byla tì¾ká práce, na které pracovala ètyøicet tisíc hodin. V bøeznu 1989 dokonèila poslední retuše, sádrové modely byly pøipraveny na odlití do bronzu. Ve svém dopise adresovaném lidickým ¾enám napsala „Poslední jiskøièka nadìje, ¾e sousoší Vašich dìtí bude v bronzu v Lidicích, hasne v mlze. Moje zklamání je tak nepøekonatelné, ¾e je mi líto, ¾e jsem se v naší krásné a strašné zemi vùbec narodila. Jsem zdrcena nespravedlností, lhostejností a nezodpovìdností, která nemá obdoby“. Stále se nevzdala a vìøila, ¾e jí pomù¾e finanènì velká zakázka pro Mnichov a z tìchto penìz, bude lidické sousoší odlito do bronzu.
Zemøela náhle 16. listopadu 1989 na srdeèní infarkt. Dva dny pøed smrtí si posteskla „lidické maminky musejí pro ty dìti plakat podruhé a já mám pocit, ¾e jsou vra¾dìny podruhé doma“. Její man¾el a dcera slíbili, ¾e její dílo dokonèí.
A¾ v polovinì devadesátých let dvacátého století pøišel neobvykle velký dar z Dánska, co¾ znamenalo velký zlom v realizaci. Prvních tøicet soch bylo instalováno1995 a posledních deset v èervnu 2000.Tedy tøicet let od zahájení prací a jedenáct let po autorèinì smrti. Díky nesmírné hou¾evnatosti jejího man¾ela a dcery, vytrvalé pomoci z domova a ze svìta všech dvaaosmdesát bronzových soch bylo instalováno v Lidicích, jak si autorka a lidické ¾eny pøály. Naplnila se tím její slova „Vracím ve jménu míru 82 dìtí národa na jejich rodnou pláò, jako varující symbol milionù zavra¾dìných dìtí v nesmyslných válkách lidstva“. Plastika byla orientována tak, aby dìti vidìly na hroby svých rodièù, prarodièù a kamarádù.
Èas a povìtrnostní podmínky se výraznì podepsalo na celém sousoším. Bez restaurování všech soch je ohro¾ena nejen estetická hodnota, ale i samotná jeho existence. Provedení v po¾adovaném rozsahu je velmi finanènì nároèné. Tak, jak za vznikem celého díla byla i veøejná sbírka, tak Památník vyhlásil sbírku na jeho restaurování a vìøí, ¾e lidé pomohou.
Sochaøka Marie Uchytilová má na svém rodném domì pamìtní desku od 15. listopadu 2004. Za celo¾ivotní dílo obdr¾ela in memoriam Státní vyznamenání Za zásluhy I. stupnì v oblasti umìní. Od roku 2014 se stává Èestnou obèankou v obci Lidice.
na¾ila se marnì zajistit finanèní prostøedky pro takovou nároènou a drahou práci. Obracela se na oficiální místa, ale úøedníci nemohli èi nechtìli pochopit, jak mù¾e tvoøit dílo bez spoleèenské objednávky. Nechápali to ani ostatní kolegové, nevidìli její nadlidské úsilí, nechápali zaujetí, ani to, ¾e to dìlá zadarmo. Byla to její rodina, pár pøátel a lidické ¾eny, které si pøály, aby pomník odlitý v bronzu byl instalován tam, kde stála jejich znièená obec. Vìnovala do toho všechny rodinné peníze a pracovala neúnavnì i 18 hodin dennì. Její dcera vzpomínala, ¾e i kdy¾ mìla pøed sebou fotku dítìte, jeho vìrnou tváø do podoby sochy nepøenesla, sna¾ila se do výrazu tváøe vtisknout své emoce. Øíkala, ¾e musí dvaaosmdesátkrát zemøít, pro¾ít si osud dítìte, aby vytvoøila jeho tváø. S odléváním soch do sádry ji pomáhal štukatér, grafik pro ni zhotovoval kresby soch z rùzných pohledù. V roce 1978 pracovala na šedesáté soše. První tøi sochy nechala na své náklady do bronzu odlít v roce 1982.
