Pøíbìhy zemské atmosféry - aneb Za vše mù¾e klima nebo poèasí (11)
OBJEVNÉ PLAVBY
Starovìcí i støedovìcí moøeplavci si samozøejmì zasluhují naši pozornost. U¾ ve 4, století pø.nl. se øecký obchodník Pýtheás z Massilie (dnešní Marseille) plavil Støedozemním moøem na západ a za Gibraltarem v Atlantiku pak na sever. Z popisu jeho cesty se dochovaly pouze zlomky a pro tehdejší antické autority byly jeho údaje tak pøekvapivé, ¾e jim nevìøili! A není se co divit. Pýtheás se plavil prùlivem mezi Irskem a Británií, podél pobøe¾í Skotska a¾ k Orknejím. Z jeho záznamù dále vyplývá, ¾e plul ještì šest dní dále na sever, a¾ se na obzoru objevila bájná Tile! Mohl to být buï Island èi dokonce Špicberky. Zde ale moøe náhle „ztuhlo“, co¾ bylo samozøejmì pro Øeky naprosto nepochopitelné! Mo¾ná se tato obchodní výprava dostala a¾ k polárnímu kruhu a její úèastníci tak byli prvními lidmi, kteøí nejen vidìli zamrzlé moøe, ale i Slunce, které nikdy nezapadlo!
Asi o tøi sta let pozdìji, v 1. století pø.nl. se další øecký moøeplavec Hippalos v Indickém oceánu jako první pøestal dr¾et pobøe¾í a pøi své plavbì do Pøední Indie se odvá¾il plout napøíè Arabským moøem. I kdy¾ monzuny v Indii jistì znali lidé u¾ pøed nìkolika tisíci lety, teprve tento Øek vyu¾il pravidelného letního jihozápadního monzunového proudìní pøi plavbì z východní Afriky do Indie.
Bohu¾el rozvoj snad všech vìd skonèil s antikou a témìø po celý støedovìk na poli lidského poznávání atmosféry zachraòovali pouze moøeplavci. Vikingové prošmejdili v první polovinì støedovìku snad celý Severní Atlantik od Norska, pøes Island a ji¾ní Grónsko a¾ po severozápadní pobøe¾í Ameriky! A pro poøádek musí také padnout alespoò krátká zmínka o Èínì. V této velké zemi se jistì odedávna museli potýkat s více ménì pravidelnými povodnìmi na velkých øekách a poèátkem 14. stol. i tam zaèal velký rozvoj moøeplavby. Èíòané tak podstatnì rozšíøili svùj vliv zejména po celé jihovýchodní Asii, kde se seznamovali s monzuny. V Evropì se po celý støedovìk spíše válèilo, ne¾ bádalo, a tak dalších významných objevù a výzkumù se lidstvo doèkalo a¾ na pøelomu 15. a 16. století, èím¾ se dostáváme u¾ do novovìku.
Ještì koncem støedovìku mìli Portugalci i Španìlé na Pyrenejském poloostrovì stále velké potí¾e s Maury a tak podmínky pro další rozvoj vìdeckých objevù a výzkumù nastaly a¾ poèátkem 15. století za portugalské krále Jindøicha Moøeplavce. Tento osvícení panovník nashromá¾dil znaèné mno¾ství zejména geografických znalostí o tehdejším svìtì a také o stavbì lodí, a zaèal organizovat objevitelské plavby.
A tak v roce 1433 portugalští moøeplavci se koneènì odvá¾ili obeplout mys Bojador. Je to více ne¾ 20 m vysoké pískovcové skalisko na západním pobøe¾í Španìlské Sahary, ji¾nì od Kanárských ostrovù na 26. stupni severní šíøky. Tento mys byl obávaným bodem pro námoøníky jak pro mìlké moøe, tak pro èasto nepøíznivé poèasí a dokonce se vìøilo, ¾e od nìj na jih u¾ èlovìk zahyne horkem. Pøi tìchto plavbách pomalu ale jistì získávali odvá¾ní moøeplavci první poznatky nejen o pravidelnìjších vìtrech, ale také o bohatství afrického kontinentu. V roce 1488 pak koneènì Bartolomeo Diaz dosáhl nejji¾nìjšího bodu Afriky - mysu Dobré nadìje, i kdy¾ sám Diaz ho nazval Bouølivým mysem. A tak se dostáváme k nejvýznamnìjšímu roku 1492.
Snad ka¾dý ví, ¾e v øíjnu tohoto roku pøistál Janovan Krištof Kolumbus u ostrova San Salvador a aèkoliv se a¾ do své smrti domníval, ¾e pøiplul do Indie, objevil nový kontinent. A pøitom vlastnì ale a¾ podruhé, dlouho po Vikinzích! Pøesto koncem roku 1492 konèí pro svìtové dìjiny støedovìk a zaèíná novovìk. Pro naši atmosféru i pro meteorology ale je celý tento rok významný tím, ¾e pøi Kolumbovì výpravì byla objevena pravidelnost severovýchodního pasátu v oblasti mezi severní Afrikou a Karibskou oblastí! Kolumbus plul pod španìlskou vlajkou a jeho úspìch vyburcoval portugalskou konkurenci tak, ¾e o pár let pozdìji v letech 1497 a¾ 99 pøe¾il Vasco da Gama nástrahy ji¾ních moøí, obeplul Afriku a pøes Indický oceán doplul do Indie, i kdy¾ na této výpravì ztratil tøetinu své posádky! Pøesto¾e zpìt do Evropy pøivezl tolik vzácného zbo¾í a jeho výprava byla finanènì velmi úspìšná, pro nás je mnohem dùle¾itìjší, ¾e tento moøeplavec opìt poøádnì provìtral rùzná tajemství naší atmosféry.
Období velkých námoøních objevù pak mù¾eme zakonèit pøipomenutím dalších dvou Portugalcù, opìt jednoho velmi známého a druhého neprávem zcela neznámého. Tím prvním je Fernando de Magalhäes, který vyplul ze španìlského pøístavu Sanlúcaru v srpnu 1519 s pìti lodìmi na jihozápad. V Atlantiku je zastihlo špatné poèasí, nepøíznivé vìtry a po šedesáti deštivých dnech pøistál v zátoce dnešního Ria de Janeira. Dále plul podél pobøe¾í k jihu a objevil prùliv mezi Ji¾ní Amerikou a Ohòovou zemí. Tím prùlivem pro silné moøské proudy plul 38 dnù a pak se poèasí výraznì zlepšilo a hladina se zklidnila. Proto také ten nejvìtší oceán sám pojmenoval Pacifikem. Proplul jeho teplými oblastmi, jako první se seznámil s efektem datové èáry na 180. poledníku a zahynul v boji s domorodci na Filipínách v roce 1521. Tuto první výpravu kolem svìta dokonèil jeho první dùstojník J. S. del Cano plavbou pøes Moluky, Indický oceán a kolem Afriky zpìt na Pyrenejský poloostrov, kam se vrátila jen jediná loï! Tak bylo dokázáno, ¾e Zemì je opravdu kulatá. A neprávem ponìkud zapomenutý Cano také jako první poznal veškeré nástrahy, které pøinášejí oceány vodní i vzdušné!