Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste. Maminka Olga Jak se moji rodièe seznámili?
To zaznamenal tatínek vlastnoruènì do Památníku, který na maminèinu památku vytvoøil v roce 1969. Do tohoto Památníku sebral mnohé z maminèiných veršování, kterými buï podarovávala rùzné oslavence, nebo jimi vzpomínala, psala dopisy ve verších...
Tatínek k tìm veršováním pøipojil i soupis divadelních her místního spolku Šubert, v nich¾ maminka hrála a nakonec pøipojil: "V roce 1926 jsem prvnì hrál v aktovce zamilovaného mládence do sleèny Underwoodové a pøi této pøíle¾itosti se utu¾ilo naše poèínající pøátelství s mojí nastávající, milovanou a nenahraditelnou spoleènicí na celý ¾ivot, s mojí man¾elkou. K dalšímu pokusu o moje ochotnické divadelní "úspìchy“ ji¾ nedošlo, ale tìšil jsem se z úspìchù mojí Olinky.“
Citovaný Památník zachoval i vzácnou vzpomínku maminky na její a tatínkùv svatební den. Vzpomínka je vìnována tatínkovi dne 10. XII. 1947. Z toho velkého veršování vybírám pár strof:
Dnes ji¾ dvacet let je tomu.
Zimní jitro – padá sníh.
Odvádíš mì š»astnou z domu,
na rtech máme oba smích.
Dnes, kdy dvacet let uplynulo
a máme velké dìti,
¾e pro mne ještì trochu lásky zbylo
jistì smím vìøiti!
Tìch dvacet let je dlouhá doba.
Nám však se zdála krátká -
v ní š»astni jsme bývali oba,
nìkdy však – vrzla vrátka.
Tak u¾ to v man¾elství bývá,
svítí slunce, zase mrak se ¾ene,
nìkdy bouøka, i pršívá,
èasto se nebe zatáhne celé.
Tak bylo i v man¾elství našem.
Však oba jsme rozumní byli,
kdy¾ pøišlo nìco èasem,
mraky jsme rozehnali.
Teï spolu svornì zas,
do nové dvacítky pùjdeme.
Nic nesmí pøijíti mezi nás,
o to se sna¾it budeme.
A po dvaceti letech – bùh dá-li,
z tebe dìd a ze mne babka bude,
všechno to bude u¾ v dáli,
jen vzpomínat, vzpomínat zbude...
* * *
Náš rodný dùm byl pro mne i pro bratra domovem v¾dy, bez ohledu na náš vìk. Ten nezapomenutelný pocit lásky a oèekávání, kdykoli jsem otevírala zahradní vrátka – u¾, u¾ je oba obejmu a všechno jiné ze mne spadne, ta vzácná chvíle ¾ivotní jistoty odešla s maminkou, kdy¾ zemøela. Tatínek, bez ní pojednou bezradný, na ni nikdy nezapomnìl.
Maminku vyhledávali i èetní rodinní pøátelé a hlavnì všechny naše sestøenice; bratr byl jediný mu¾ v nové generaci rodu. Ona všem dovedla poradit, pomoci jim jak bylo v jejích silách a tím ka¾dého potìšit a narovnat i v osobní nouzi. Maminka respektovala našeho tatínka jako hlavu rodiny, ale byla to ona, silná osobnost, kdo dr¾el rodinu v laskavém spoleèenství. Tatínek respektoval její pøirozené sebevìdomí – byla to vzájemná láska na celý ¾ivot. Jak prosté.
Pamìtníci, vzpomínejte!
